Antikomunismus všedního dne

kscmKaždá velká myšlenka má své odpůrce. Někdy velké, vždy ale malé. Je třeba s úctou brát do rukou stať autora, který píše o tom, proč není a nechce být komunistou, když je tímto autorem Karel Čapek. Tací odpůrci si zaslouží pozornost: v jejich kritice bývá skrytá obava z radikalismu komunistů, uspěchanosti i varování před možnými chybami.

 

Je to kritika humanisty, který se s komunisty kdesi pro něco rozešel a získal pochyby o tom, že jsou humanisté. A je to odpůrce, který je ale nechce ukřižovat u nejbližší cesty, nechce pálit Marxovy knihy, nechce zakazovat jiným lidem říkat, co si myslí. Takoví antikomunisté pomáhají sebepoznání, a i když se s nimi komunisté názorově rozchází, zaslouží si jejich úctu.
Potkat zásadní odpůrce komunismu intelektuálních kvalit Čapka je ale svátek. Svátek vzácnější, než je neděle na konci týdne. Je to událost, která se naskytne snad jen jednou za rok. V ostatní dny máme co do činění s antikomunismem všedního dne, který nehledá lidskost, ale pěstuje nenávist, politickou pomstu a sociální revanšismus. V Česku můžeme zachytit tři hlavní podoby takovéhoto antikomunismu všedního dne:

Komerční antikomunismus. Dnes a denně se potkáváme ve školách i sdělovacích prostředcích s lidmi, kteří si udělali z boje proti ideálům komunismu prachobyčejný kšeft. Není vzácností, že bývalí učitelé z kateder marxismu-leninismu dnes hlásají jedinou liberální pravdu o neviditelné ruce trhu. Literární či filmoví kritici se stávají obhájci jediné zjevené pravdy o 17. listopadu a povýšili se nad poznání vědců i zkušenost ostatních lidí. To vše jen proto, že žijeme dobu, kdy honorář v novinách či televizi se nejsnadněji získá omíláním antikomunistických frází.

Účelový politický antikomunismus. Řada politiků dnes vystupuje s antikomunistickými hesly prostě proto, že je to nejlepší cesta, jak oslabit konkurenci. Pro pravicovou část sociální demokracie je KSČM nepřítel, protože jim údajně ubírá hlasy na levici. Pro ostatní tzv. demokratické politiky, pěstující ostrakismus vůči KSČM, je prostě výhodné zbavit sociální demokraty potenciálního spojence a levici rozdělit. Představa, že by komunisté podpořili nějakou vládu, je pro ně spojena s hrozbou, že by tak právě oni mohli přijít o křesla, do kterých chtějí usednout.

Autoritářský antikomunismus. Iluze, že přijetí ústavy či zavedení pluralitních voleb znamená vítězství demokracie, naráží na známou skutečnost, že ne všichni, kdo se k demokracii hlásí, jsou schopni demokraticky myslet. Netolerantnost může vyrůstat z faktu, že chybí schopnost pochopit toho druhého, mít respekt, když ne porozumění pro potřeby, zájmy a názory jiných lidí. Sdělovací prostředky i politické strany jsou plné lidí, kteří se domnívají, že demokracie je možná pouze tehdy, když všude a na věčné časy budou vládnout jen a jen jejich názory.

Antikomunismus všedního dne je samozřejmě koktejlem komerčního, účelového i autoritářského přístupu. Je právě tak nudnou jako nepříjemnou součásti naší každodennosti. V této chvíli se nejeví nebezpečný – většina z nás si již na něj zvykla jako na součást znečištěného životního prostředí. Už se umíme vyrovnat s pomluvami, lží a nactiutrháním. Avšak tak, jak je nutné usilovat o to, aby se zabránilo tragickým klimatickým změnám, je nutné varovat i před antikomunismem všedního dne. Z nudných, pomlouvačných a nesmyslných textů je přece naskládán i Hitlerův Mein Kampf, Protokoly sionských mudrců a další nenávistná literatura.

Boj s antikomunismem ale musí být především v oblasti tvořivého rozvoje ideálu opravdu demokratického socialismu, sociální spravedlnosti, multietnické, multikulturní a mírové koexistence nejen uvnitř Evropy, ale i jinde ve světě. Poctivé úsilí o naplnění ideálu. Utápět se v diskusích a sporech s těmi, kdo nechtějí či dokonce neumějí slyšet jiný než svůj vlastní názor, je prostě ztráta času. Musíme především mluvit k těm, kdo se ptají, k těm, kteří hledají. A nejen sami mluvit, ale i naslouchat, učit se u takovýchto lidí. A nezapomínat přitom, že nestačí slibovat a přísahat věrnost humanistickým ideálům. Dokázat podle nich jednat. Pamatovat si, že, jak kdysi napsal Romain Rolland, mimo čin je všechno lež.

Převzato s laskavým svolením Kateřina KONEČNÉ z KSČM
Autorka je poslankyní PS ČR za KSČM

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *