KAPITÁL PROTI DEMOKRACII (7)

logoDějiny píší vítězové.

Žijeme v době, jíž dominuje přesně opačný trend, než té před 60 lety – v době generální ofenzívy kapitálu proti demokracii. Rostoucí měrou to znepokojuje i vzdělané liberály, jimž se heslo svobody nesmrsklo jen na vlastní pragmatický zájem. Například český filozof Václav Bělohradský se připojuje k britskému politologovi Colinu Crouchovi, jenž dominantní trend dneška nazývá „postdemokradí": „V jeho pohledu je demokracie ve fází úpadku, pomalu zaniká a na jejím místě se vynořuje postdemokracie, jejíž hlavní charakteristikou je postupné nahrazování právního státu a parlamentní demokracie sítí efektivně bobujících mocenských skupin, jejichž cílem je prosadit v utilitaristicky orientovaném smlouvání pravidla hry, výhodná pro nejmocnější ekonomická uskupení.
Sám Bělohradský to pak ještě dál rozvíjí: „Postdemokracie není úplným popřením demokracie, některé součásti starého režimu přežívají – volby, politické strany, odbory.

To, co mizí nejrychleji, je propojení občanských práv s právy sociálními, které se prosadilo v Evropě padesátých let 20. století pod názvem sociální stát. Rok 1989 a následná globalizace ukončily také dlouhou hegemonii staré národní buržoazie, jejíž vláda se opírala o masově sdílenou národní kulturu a solidaritu. Většina soukromého kapitálu je dnes v rukou malé skupiny lidí, obrat jejich společností snadno překonává HDP celých států. K maximalizaci svých zisků si tato anacionální hyperburžoazie bez dialogu se sociálními partnery demokratických vlád vynucuje ‚flexibilitu‘, jak se dnes označuje postupné odtržení pracovních vztahů od práv občanů zakotvených v ústavě. V postdemokratické době se lidé nejen málo starají o politiku, mají málo informací, kritizují systém bez naděje na nápravu a média tu mají ohromující moc. Skončila epocha, v níž politika byla pojímána jako obrana vlastní kulturní a politické identity… To se, uvědomuje si profesor Bělohradský s veškerou naléhavostí, projevuje nejvíc tam, kde je také nejvíc v sázce: „Každá válka ničí to, ‚co má svoji výši‘. Platí to i o preventivní válce proti terorismu. Znovuzvolení Bushe dokazuje, že je možné lhát o důvodech k válce, nerespektovat mezinárodní legalitu, vyměnit přátele za pouhé ‚ochotně pomahače‘ a nebýt zato voliči potrestán. Obludná blbost soukromých TV, reklamy, Bushových projevů, jeho gest, obludná prázdnota hesel Iraqui Freedom nebo obrana lidských práv (jen tam, kde hegemon chce prosadit své ekonomické zájmy) – i to jsou způsoby ‚zničení všeho, co mělo svoji výši‘.

Sílící znepokojení a kritiku to vzbuzuje dokonce i mezi intelektuály, oscilujícími kolem vrcholných center globální vertikály kapitálu. Příkladem je i Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii. Léta byl hlavním ekonomem Světové banky, předtím Clintonovým poradcem. Před třemi lety vydal knihu „Globalizace a nespokojenost, již vyvolává" (český vydavatel ji nahradil opatrnickým názvem „Jiná cesta k trhu. Hledání alternativy k současné podobě globalizace") – Stiglitz neváhá přiznat debakl i tam, kde to všechno začalo: „Globalizace a zavedení tržního hospodářství nepřinesly slibované výsledky Rusku a většině dalších transformačních ekonomik. Západ těmto zemím tvrdil, že jim nový hospodářský systém přinese nevídanou prosperitu. Místo toho jim přinesl nevídanou bídu: v mnoha ohledech se tržní ekonomika ukázala ještě horší, než kdysi věštili jejich komunističtí vůdci." Nejvíc je ovšem Stiglitz frustrován tím, jak se prosazuje pravý opak všeho, co je deklarovaným posláním Světové banky a MMF – a nakolik k tomu přispívají samy tyto nadnárodní struktury: „Keynesiánská orientace MMF, která zdůrazňovala nedostatky trhu a úlohu vlády při vytváření pracovních míst, byla nahrazena mantrou volného trhu, jež se stala součástí nové dohody, tzv. Washingtonského konsenzu, dohody mezí MMF, Světovou bankou a Ministerstvem financí USA o ‚správném‘ politickém postupu vůči rozvojovým zemím… Keynes by se obracel v hrobě, kdyby viděl, co se stalo s jeho dítětem."

Pod tímto tlakem, píše Stiglitz, „došlo ve Světové bance k čistce". Dříve její politiku koncipoval „tým prvotřídních ekonomů z nejrůznějších zemí", vedený harvardským profesorem Holiisem Chenerym, „jedním z nejznamenitějších amerických rozvojových ekonomů", který byl instalován dřívějším prezidentem Světové banky Robertem McNamarou a „směroval úsilí banky k odstranění chudoby". Tzv. Washingtonský konsenzus na jejich místa dosadil „specialisty na mezinárodní obchod", a to hlavně optikou, jež svůj cíl deklaruje docela bezelstně – „vyhledávání renty". V „atmosféře nového ideologického zápalu" byl za jediné „řešení problémů rozvojových zemí" prohlášen „volný trh". Navíc začal MMF uplatňovat „imperialistický pohled: poněvadž skoro každá strukturní záležitost může ovlivnit celkovou výkonnost ekonomiky, a tím i vládní rozpočet nebo obchodní schodek, zastával názor, že do jeho kompetence spadá téměř vše." Tato politika ovšem vede k pravému opaku slibovaných cílů: MMF se v podstatě nikde „nepodařilo stabilizovat situaci, nýbrž v mnoha případech situaci ještě zhoršil, zvláště chudým. MMF selhal při svém původním poslání prosazovat globální stabi litu a nebyl ani úspěšný ve svém novodobém poslání – řídit přechod od komunismu k tržnímu hospodářství… navzdory tomu, že dnes rozumíme ekonomickým procesům nesrovnatelně lépe než před padesáti lety, propukaly krize… po celém světě častěji a (s výjimkou Velké krize) byly i hlubší. Podle některých statistik potkala krize už bezmála sto zemí… Globalizace neuspěla při vykořeňování chudoby, neuspěla ani při zajištění stability… Rozšiřující se propast mezi majetnými a nemajetnými uvrhla zvyšující se počty obyvatel třetího světa do krajní nouze života s méně než jedním dolarem na den."

Bývalý hlavní ekonom Světové banky přitom na nesčetných příkladech ilustruje, že nic z toho není jen nechtěným následkem omylů – nýbrž téměř permanentního vměšování na jejich základě: „MMF a Světová banka naneštěstí přistoupily k tomuto úkolu z úzkého ideologického hlediska. Jako rozhodčí si zapisovaly na kartičky výsledky jednotlivých zemí, uskutečňujících přechod od komunismu k trhu: kdo privatizoval rychleji. dostal lepší známky. Následkem toho privatizace často nepřinesla slibované výsledky. Problémy vzniklé z těchto neúspěchů někdy vyvolaly odpor k samotné myšlence privatizace." Silám, povolaným prosadit tzv. Washingtonský konsenzus stůj co stůj, nevede ruku jen nadmíru nekvalifikované doktrinářství – ale především zájmový diktát kapitálových skupin v pozadí této politiky („Ministerstvo financí USA s oblibou považuje Světovou banku za svůj majetek"). Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz to, vedle jiných zemí, dokládá i popisem angažmá MMF a Světové banky v Rusku – a jejich „záchranné operace" roku 1998, kdy tu propukla bankovní krize: „Rusko byla bohatá země. Tři čtvrtě století komunismu sice zbavilo obyvatelstvo možnosti získávat zkušenosti v oblasti tržní ekonomiky, ale dopřálo jim vysokou úroveň vzdělání, zvláště v technických oborech, tak důležitých pro novou ekonomiku. Koneckonců, Rusko bylo první zemí, která vyslala člověka do vesmíru." Nyní se však „pod tlakem Spojených států, Světové banky a MMF, požadujících rychlou privatizaci, směňovala aktiva státu za ‚pár babek’… Vláda vytvořila mocnou třídu oligarchů a podnikatelů, kteří na daních platili jen zlomek toho. co platit měli, daleko méně, než kolik by platili kdekoli jinde… Většinu obyvatel Sovětského svazu postihlo za kapitalismu (po ekonomické stránce) něco ještě horšího, než čím je strašili bývalí komunističtí vládci".

Stiglitz neskrývá, že ti, „s nimiž jsme se v Rusku spojili, neměli zdaleka takový zájem na vytvoření modelu tržní ekonomiky, jenž fungoval na Západě, ale spíše na vlastním obohacení… Pohled na transformaci jako na poslední kolo souboje mezi dobrem a zlem, mezi trhem a komunismem, vedl k ještě jednomu problému: MMF a Ministerstvo financí USA jednaly s většinou bývalých komunistů s despektem a nedůvěrou. Výjimku tvořilo pár vybraných exkomunistů, kteří se stali jejich spojenci… Ministerstvo financí USA a MMF vstoupily do politického dění v Rusku. Poněvadž tak dlouho a neochvějně stály na straně oficiálních představitelů v době, kdy se úplatným privatizačním postupem vytvářela ohromná nerovnost, Spojené státy a MMF a mezinárodní komunita se natrvalo spojily s politikou obohacování na úkor průměrných Rusů". Když to však nevyhnutelně dospělo až k finanční krizi, také sama „záchranná operace v roce 1998 byla vedena zájmem udržet Borise Jelcina u moci… Tiché tolerování, ne-li přímo podpora zkorumpované privatizace ‚půjčky za podíly‘ byla zčásti založena na faktu, že také korupce byla vedena s dobrým cílem – prosadit Jelcinovo znovuzvolení… Lidé z ministerstva financí se obávali, že by Rusko mohlo sklouznout zpátky ke komunismu". Triáda tzv. Washingtonského konsenzu tak znovu vsadila na „praktické muže" („jako Viktor Černomyrdin, šéf Gazpromu, který nahradil Gajdara v křesle premiéra"). Ti sice „byli připraveni ukrást pro sebe a své přátele tolik státního majetku, kolik jim mohlo projít" – za to „rozhodně nebyli žádnými levicovými ideology".

Pokračování

Z knihy Skála, J.: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. OREGO, Praha 2005

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *