Tentokrát smekám, Karle Gotte!

Dnes víc než kdy jindy je důležité vědět, že v naší společnosti se ve veřejném životě stále pohybují lidé soudní a morální. Zveřejňujeme proto jeden starší článek z Haló novin.

Náležím ke generaci, která si Karla Gotta pamatuje již z jeho rokenrolových vystoupení na rozhraní padesátých a šedesátých let.

Dnešním mladým lidem, krmeným mezitím dvanáctým rokem lživými žvásty o tehdejší »hrůzné době« lze asi stěží vyprávět, že tentokrát zahajoval sovu skvělou uměleckou kariéru právě tímto žánrem, navrch ještě s texty, zpívanými v angličtině. Mnohem později potom, to už se psala sedmdesátá léta a Gott byl doma i v zahraničí uznávaným a oblíbeným interpretem, zažil jsem (v roli novináře) jeho krátkodobé »trucování« v Mnichově, kde se ubytoval ponejprv v hotelu Bosch na Amalienstrasse, odkud do Československa vzkázal, že už ho přestala bavit únavná diskuse o tom, může-li či nemůže vystupovat v dlouhých vlasech. Situaci vyřešil až dr. Gustáv Husák, prezident ČSSR, osobním dopisem a se zárukami, které beze zbytku dodržel. Pravda je ovšem rovněž, že Gotta po celou dobu jeho pobytu v cizině žádný z novinářů nepřiměl (natož z těch, kteří patřili ke Svobodné Evropě), aby se nějak záporně nebo pouze kriticky vyjadřoval k poměrům v republice. Tomuto postoji Gott zůstal věren prakticky až do převratu: ještě v únoru 1989 přesvědčoval Dagmar Kollerovou v rakouské televizi, že se politicky neangažuje, o politiku se nezajímá, nic o ní neví a vědět nechce, neboť hodlá-li reprezentovat svou zemi, pak jedině zpěvem. Nešlo v žádném případě o projev zvláštní zdrženlivosti, jestliže uvážíme, že i takový »hrdina sametové revoluce«, jaký se po převratu vyklubal z Václava Klause, odmítal ještě 10. listopadu, v den, kdy už padla berlínská zeď – v pořadu téže televizní stanice – jakékoli otázky k tržní ekonomice.

Když jsem si teď pročítal nejnovější rozhovor s Karlem Gottem, otištěný v Magazínu Dnes (č. 42/2001), překvapilo mě po všech dávných zkušenostech napřed jeho nynější přesvědčení, že zpěvák »není jenom hlasem«, ale pokud si je »vědom svého působení na lidi«, neměl by otálet s vyřčením názoru o němž se domnívá, že stojí za to se nad ním zamyslet. Potěšil mě tím nadmíru, tím spíše, když jsem se dále z textu dozvěděl, že neodhodil jako někteří ostatní tituly »zasloužilý« a »národní« umělec – a o dr. Husákovi se opovážil dokonce prohlásit pravdivě, že byl inteligentním člověkem, který »dokázal promluvit vtipně, nemlživě, i s umělci bez frází«, což je v současnosti charakterizování přinejmenším kacířské. Stejně otevřeně si Gott vede v odpovědi na jednu z dalších otázek, v níž vysvětluje bláboly spojované s předpřevratovým režimem: »Já jsem nikdy nesloužil ani nezpíval za tyranů,« dočteme se, a »jestliže tady byla tyranie, tak začátkem padesátých let«. Právem se umělec, který nás svým zpěvem provází po více než čtyři desetiletí, věnuje taktéž dnešní pokleslé české žurnalistice: »Kdo z nás mohl tenkrát tušit, že sem přijde dravý kapitalismus, že se sem nahrnou západní vydavatelské domy, které budou mít noviny v rukou,« stýská si v souvislosti s dotěrným bulvárem, oblbujícím veřejnost a obtěžujícím ho v soukromém životě. Ke Gottovu rozhovoru se mnohý z dnešních sedmilhářů zaručeně postaví odmítavě, jak se už stalo v zemi zvykem. Já si však Gotta při tom čtení naopak znovu vybavuji na melantrišském balkoně spolu s Karlem Krylem v prosinci 1989, při hymně. Kryl pak až do smrti trpěl pochybami, jestli udělal správně. Mně se té příležitosti k rozptýlení pochyb dostalo a proto říkám za sebe: tentokrát smekám, Karle Gotte!

23. října 2001, DANIEL STROŽ