Amerika okrouhala svobodu

obrysVálky vždycky vedly v USA k pokušení omezit svobodu, za maccartismu to poznali členové komunistické strany, dnes protivníci Bushe – říká americký dějepisec.

„Svoboda“ – to je snad nejdůležitější slovo v celé americké historii. Každý den se tady zdůrazňuje „Jsme svobodná země!“, nebo „Oni útočí na naši svobodu!“ Odkud se vzala všudypřítomná „svoboda“ v americké národní mytologii?

 Lidé, kteří sem přicházeli v koloniálním období, hledali různé svobody, které nenacházeli v Evropě. Jedni svobody náboženské, jiní ekonomické. Nový svět se jim jevil jako vysněné místo, v němž bude větší míra svobody než na starém kontinentu.

   Politická svébytnost Ameriky jako státu, který prosazuje ideu svobody, přišla na svět za americké revoluce v 18. století. Thomas Paine v traktátu Common Sense píše o Americe jako o „azylu svobody“. Thomas Jefferson hlásá, že Amerika je „impériem svobody“. Američané věřili, že s jejich revolucí svět vykročil na celosvětový pochod za svobodou. Tato víra zapustila kořeny v naší politické kultuře a dodnes tvoří její neodlučitelnou součást.

   Ale nezapomeňme, že za revoluce, která si do svého štítu vepsala svobodu, až jednu pětinu obyvatel Ameriky tvořili otroci. Jeffersonovo „impérium svobody“ bylo současně impériem nevolnictví.

   Jak vysvětlíte tento paradox?

   Konzervativní britský filozof Edmund Burke v 18. století postřehl, že příčinou přehnané citlivosti Američanů na otázku svobody bylo jejich vlastnictví otroků. Majitel otroků ví lépe než kdo jiný, jak vypadá svoboda. Jiný úhel pohledu reprezentuje Orlando Patterson v knize Freedom in the Making of Western Culture. Tvrdí, že ideál svobody vytvořili otroci, když nikdo jiný nemůže svobodě rozumět lépe, než oni.

   A jak svobodu chápala americká revoluce?

   Jako osobní nezávislost. Svobodným člověkem byl někdo, kdo nepodléhal vůli druhého. Abyste takového stavu dosáhl, musel jste něco mít, svoboda proto byla spojena s majetkem. Jeffersonova osobní svoboda spočívala v tom, že vlastnil otroky, kteří za něho pracovali na plantážích. Díky tomu mohl psát traktáty o politice a filozofii. Vlastníci otroků byli svobodní.

   Svobodnými v tomto významu nejsou ani lidé, kteří pracují za mzdu?

   Ano, to je myšlenka Abrahama Lincolna. Vždycky musíme vzít v potaz, v jakém stupni je jedna svoboda závislá na nesvobodě jiných. V historii Ameriky nejde jen o Afroameričany. Představa o svobodě na počátku naší historie byla spojena s dobýváním území. Aby se vytvořil prostor svobody pro bílé osadníky, musela se půda sebrat indiánům. Ještě jednou je tedy vidět, že ideálem svobody není samá šlechetnost.

   Nakolik je historikům proti srsti, že hrdinové „revoluce svobody“ vlastnili otroky?

   Až tolik s tím problém nemám, pokud mě někdo nepřesvědčuje, že naši Otcové Zakladatelé byli dokonalí. Jako děti své doby zabředli do protikladů. Ústřední problém likvidace otrokářství spočíval v tom, že otroci byli vlastnictvím. A právo na majetek bylo základním právem americké svobody. Vždyť válka proti Britům začala protestem kolonie proti daním – tedy proti rekvírování něčího majetku bez jeho souhlasu. Obdobně odebrání otroka bylo chápáno jako naprosto nepřípustné omezení svobody jeho majitele.

   Proto idea svobody a její rétorika stála v cestě osvobození otroků. Otroci utíkali z plantáží k soudu bojovat o své právo. Argumentovali, že pokud je svoboda lidským právem, pak je i jejich právem. Americká revoluce neodstranila otrokářství, ale její ideály hodily výzvu otrokářství – byť zatím jen v rovině slov.

   Až do občanské války se otroci odvolávali na ideály Ameriky. Frederick Douglass, nejvýznamnější vůdce černého společenství v 19. století, říkal, že nikdo není větším Američanem než černoch, protože právě černoch je nejvíce oddán americkému ideálu svobody jako univerzálnímu právu.

   Co měl na mysli Jefferson při slovech, že Amerika je „impériem svobody“? Vždyť idea impéria předpokládá existenci centra a provincie, pánů a kmánů, více a méně rovných.

   Jefferson nepočítal s existencí centra a provincie. Na rozdíl od evropských impérií Amerika dobytá území k impériu připojovala na rovném základě. Proto se Texas nikdy nestal kolonií – k unii byl připojen. „Impérium svobody“ předpokládalo, že v jeho hranicích existuje samospráva.

   Je však pravda, že svoboda měla být jen pro vyvolené. Indiáni se podle Jeffersona mohli stát rovnoprávnou součástí „impéria svobody“, pokud by zahodili svoji svébytnost, zapomněli svoji kulturu a stali se farmáři jako bílí. Pokud jde o černochy – Jefferson je chtěl skutečně osvobodit a … vysídlit do Afriky.

   Viděli tehdy Američané rozpor ve své politické filozofii?

   Srovnávali dobro svého „impéria svobody“ se zlem evropských impérií a současně se dopouštěli genocidy na indiánském obyvatelstvu.

   Byli takoví, kteří si byli vědomi, že páchají zločiny. Ale nemluvili o nich takovým způsobem jako my dnes. Indiáni pro ně byli divoši a proto se bylo třeba před nimi bránit. Bílí považovali indiány za nižší rasu, která nemůže žít pospolu s vyššími Anglosasy.

   Plánovalo se vystěhování indiánů někam daleko, kde budou žít v uzavřených ghettech. Zaháněli je na západ a po 20 letech přijížděli noví osadníci a zahnali je ještě dál. Hlad po půdě, která tehdy tvořila základ hospodářství, se neohlížel na morální skrupule.

   A co znamená „dobrotivý imperialismus“?

   Tato idea se zrodila v době americko-španělské války (1898), jejím autorem byl prezident William McKinley. Věřilo se tomu, že naše impérium plodí dobro, a impéria jiných plodí zlo. Když jsme tedy dobývali Filipíny a Portoriko, přinášeli jsme tam dobro. Vládli jsme jiným zemím, abychom jim pomohli zvednout civilizační úroveň. Tohle si Američané říkali, aniž si uvědomovali, že přesně totéž tvrdili britští kolonizátoři.

   „Dobrotivý imperialismus“ se zrodil na styku ideálů svobody a americké výjimečnosti. Američanům je od počátku vlastní přesvědčení, že jsou lepší než zbytek světa.

   V ideji výjimečnosti Ameriky je vepsáno přesvědčení o její nevinnosti. Benjamin Barber Ameriku ukazuje prostřednictvím kapitána Delana v románu Hermana Melvilla Benito Cereno. Delano je svědkem vzpoury otroků na lodi, která veze z Afriky otroky. Zůstane však ke vzpouře lhostejný. „Kapitán Delano – píše Barber – je dokonalým symbolem americké nevinnosti. Nevinný pokrytec si nic nedělá z přítomného zla, neboť zlo přichází z ciziny, naopak ctnost je americká. Podmínkou svobody, jakou se těší jeho země, není vnitřní očista, ale odvržení vnějších nepřátel“.

   To je kapitální citát! Někteří říkají, že Amerika přichází o nevinnost a vždycky ji znovu získává. Něco jako žena, která měla poměr s kdejakým mužem, ale po každé souloži se jí vrátilo panenství.

   Nikdo na tomto světe není bez viny – žádná země, žádný národ. Žel, víra v nevinnost Ameriky stále žije. Melville postřehl naši představu o vlastní nevinnosti. Na konci citovaného románu ukazuje, že kapitán Delano nepochopil nic z toho, čeho byl svědkem. Proto soudím, že americká představa o nevinnosti je ignorantstvím.

   Je možné přijít o nevinnost a potom věřit tomu, že se mu vrátí?

   Jen když se budete považovat za oběť. Nejlepším příkladem jsou atentáty 11. září. Zahynuly 3 tisíce lidí, ale za oběť se považovala celá země. Tato událost z podvědomí Američanů vygumovala jejich řádění na Blízkém východě a vzala na milost všechno, co v politice USA zasluhuje kritiku – podporu hrůzných diktatur, touhu kontrolovat světové zásoby ropy, svrhávat regulérní vlády dlouhými prsty CIA. Ve vlastních očích jsme získali zpět nevinnost, protože jsme se stali oběťmi. Tento mýtus nevinnosti prezidentu Bushovi dovoluje naříkat, že teroristé „útočí na naši svobodu“.

   Američtí „misionáři svobody“ se často odvolávají na Boha. Je to tak, že se představitelé USA skutečně řídí náboženskými motivy?

   Za války se Španělskem Amerika obsadila Filipíny, i když jediným cílem útoku byla Kuba. Tehdejší prezident McKinley přiznal, že nemá ponětí, co udělat s náhodně dobytým územím. Leč při modlitbě zjistil, že dostal vnuknutí od Boha: Na Filipínách musíme zůstat!

   Amerika je země religióznější než všechny jiné na Západě. Více lidí tady chodí do kostela, kde rozmlouvají s Bohem a od něho přijímají pokyny. Je těžké nepousmát se nad myšlenkou, že i druhá strana současného globálního konfliktu, tedy Osama bin Laden, každý den rozmlouvá s Bohem a řídí se jeho pokyny.

   Je možné vzít jed na to, že Abraham Lincoln krátce před koncem občanské války soudil, že Sever triumfoval, neboť osvobození otroků bylo vůlí Nejvyššího. Zatímco ve skutečnosti Lincoln přiznal, že vůbec neví, jaká je boží vůle a že ti, kdo tvrdí, že jejich počínání je reflexem Boha, hřeší pýchou a sebechválou. Od prezidenta Bushe jsme se však dověděli naprosto jednoznačně, že jeho kroky řídí Bůh. To je rozdíl!

   Likvidace otrokářství ještě dlouho nepřinesla rovnost. Když se černí vojáci plavili do Evropy, aby tam bojovali proti Hitlerovi, byli odděleni od bílých soudruhů ve zbrani. Amerika bojovala za svobodu v Evropě, ale doma zavírala Američany japonského původu do koncentračních táborů.

   To byla hanba, zejména proto, že druhá světová válka se podle Rooseveltových slov vedla ve jménu svobody. Ideologický problém byl v přítomnosti stalinského Sovětského svazu v antihitlerovské koalici. Obdobně tomu bylo za studené války, kdy v boji za svobodu v SSSR spojencem Ameriky byly takové země jako rasistická Jihoafrická republika nebo Írán před islámskou revolucí v roce 1979.

   Navzdory tomu ideologie svobody ve druhé světové válce sehrála pozitivní roli. Nově otevřela otázku diskriminace černochů. Válčili jsme s rasistickou tyranií Hitlera a sami jsme byli rasisty. Diskriminace černochů se stala celonárodní ostudou, která rozpálila emoce a politické diskuse. Až jsme dosáhli dvojího vítězství – nad Hitlerem i nad domácími rasisty.

   Do jaké míry studená válka omezila svobodu? Mám na mysli zejména maccartismus.

   Oběťmi maccartismu byli moji rodiče. Otec a strýček přednášeli dějiny na City College v New Yorku a spolu s dalšími šedesáti profesory přišli o práci, protože někdo o nich řekl, že jsou komunisty. O několik let později musela zaměstnání opustit moje matka, učitelka na střední škole. Byla dopsána na černou listinu a dostala zákaz výkonu povolání.

   Války – jak krvavé, tak studené – v Americe vždycky přinášely pokušení omezit svobodu lidí, kteří byli podezřelí, že stojí na druhé straně. Takový osud potkal Američany japonského původu za druhé světové války. Shodný byl v epoše maccartismu osud členů komunistické strany. A také těch, kteří v ní nebyli, ale odmítali udat své přátele, že ve straně jsou. Přišli o právo na svobodu, nemohli najít práci a někteří se ocitli ve vězení.

   Ve studené válce byla otázka svobody zredukována na antikomunismus. Dnešní útoky na údajně špatné vlastence a tzv. protiamerické živly nejsou ničím novým.

   Váš kritický postoj se stal terčem útoků neokonzervativců. Daniel Pipes v článku Profesoři, kteří nenávidí Ameriku se zeptal rétoricky: „Proč američtí akademici tak často pohrdají vlastní zemí ospravedlňováním represivních a nebezpečných vlád? Proč nechápou velké problémy války a míru, počínaje Vietnamem, studenou válkou, Kuvajtem, až po boj s terorismem?“

   To je snůška výmyslů. Dříve kritici vlády čelili obvinění z „neamerické“ činnosti. Dnes neokonzervativci jdou ještě o krok dál – mluví o „protiamerickém postoji“, což zní tak, jako by kritici usilovali o puč.

   Lidé, kteří se bijí v prsa jako příkladní matadoři boje za svobodu, mají problém uznat právo na svobodu myšlení, kritiku vlády, disidentské postoje těch, kdo se jako Pipes považují za vlastence, ale nevzdávají se práva kritizovat vládu. Neokonzervativci spojili vlastenectví s mocí: „Když miluješ svoji vlast, musíš věřit prezidentovi, pokud prezidenta kritizuješ, nejsi Američan“.

   To není všechno – chtějí po nás, abychom jako učitelé mobilizovali mladé lidi do války, cvičili je ke slepé poslušnosti a k nekritické víře ve vládní prohlášení. Pokud tě vláda chce poslat do války, musíš srazit paty, zasalutovat a odjet, nemáš o tom kriticky přemýšlet. To ovšem není výchova.

   Souhlasíte s tím, že současný ideál svobody dává velkým hospodářským institucím nástroje, které se svobodou nemají mnoho společného? Tento ideál nezahrnuje například právo na plnohodnotnou mzdu, protože by to omezilo ekonomickou svobodu zaměstnavatelů.

   Svobodu zaměstnance nemá kdo bránit, protože v USA je dnes prakticky nemožné založit odborovou organizaci. Z řady důvodů – demontáže veřejných funkcí státu, globalizace, outsourcingu pracovní síly… Konzervativní ideál svobody posílil Ameriku korporací a značně oslabil práva námezdně pracujících. Dnes je velmi obtížné bojovat za ideál svobody při pohledu na paragrafy zákoníku práce. Domnívám se, že tato otázka bude bude jednou z největších výzev pro příští generaci.

   Změnil rozpad Sovětského svazu a komunistického bloku americký ideál svobody?

   Amerika se vrátila k představě o svobodě z časů své revoluce, čili k přesvědčení, že její revoluce nese prapory celosvětového pochodu za svobodou. Studená válka tento svět rozdělila, ale dnes můžeme náš ideál svobody šířit kdekoli. To rodí triumfalismus.

   Globalizace ovšem vylučuje některé prvky amerického ideálu svobody: samosprávu, hospodářskou autonomii, spravedlnost. Nutí země Třetího světa podřídit se diktátu Mezinárodního měnového fondu.

   To provokuje otázky, co se stane se svobodou v globalizovaném světě. Co má znamenat sebeurčení národů? Zda a kdo bude řídit světové hospodářství? Kolik moci patří korporacím a kolik vládám? Co se zavíráním podniků a jejich stěhováním např. do Bangladéše, s propouštěním pracovníků a přijímáním za ně levnější pracovní síly zvenčí? To vše vyvolává v Američanech šok – jde o útok na jejich svobodu.

   Ale současně velké korporace v jižních zemích lidi vykořisťují nevolnickou nebo polonevolnickou práci…

   Ano, hospodářské instituce se zglobalizovaly, politické nikoli. Žel nevím, kdo má dnes hlídat svobodu, kdo má na mezinárodní úrovni plnit politické funkce.

   Jakým způsobem atentáty 11. září změnily americký ideál svobody?

   Dvojím způsobem. Za prvé, lidé ještě více slyší na mýtus, že Američané reprezentují svobodu a našim úkolem je šířit svobodu a terčem jsme se stali jen proto, že ctíme svobodu a přinášíme ji jiným. Ale za druhé – ideál svobody je v Americe přesycen strachem.

   Bázeň způsobuje, že pro řadu lidí v Americe má dnes svoboda menší hodnotu než dříve. Snadněji přijímají okrouhání svobody – zavírání někoho do vězení bez obvinění nebo bránění mu kontaktu s advokátem. To se děje před našima očima. Netýká se to velké skupiny, ale je to znásilnění amerického ideálu. Lidé oklešťování svobody akceptují, protože věří, že budou žít bezpečněji.

   Erich Fromm v Útěku od svobody ukázal na strach jako jeden z hlavních zdrojů příchodu Hitlera k moci. Nesrovnávám Hitlera s Bushem, jen jsem postřehl podobnost společenského mechanismu, který likviduje svobodu. To je konec konců jedna z největších otázek: zda lidé skutečně touží po svobodě. Zda raději nevolí bezpečí.

   Proč se dnes tolik lidí přidává k církvím hlásajícím evangelium? Protože postřehli, že v obklopujícím světě je svobody příliš. Hledají jistotu, bezpečnost, byť alespoň duchovní, a nacházejí ji v kostelním společenství. Touží po něčem předvídatelném, co jim dá oporu a kde je shůry rozlišeno dobro od zla. Právě 11. září vyexponovalo jistý protiklad – příklon k ideálu svobody a strach ze svobody.

   ERIC FONER (1943) spisovatel, profesor Columbia University v New Yorku, prezident Sdružení amerických historiků, autor řady významných knih a studií. Rozhovor s ním vedl ARTUR DOMOSLAWSKI.

 Z polského deníku Gazeta Wyborcza přeložil IVO HAVLÍK

Obrys – Kmen č. 9/2007 – http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2007&cis=09&cl=01

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *