Systém Inkvizice (7)
Neblahá proslulost inkvizice vytvářela mezi obyvatelstvem ovzduší strachu, teroru a nejistoty, které bylo živnou půdou pro udání, jejichž valná většina byla vymyšlena nebo se zakládala na nesmyslných a směšných podezřeních.
Lidé se chtěli rychle „vyzpovídat" inkvizitorovi, protože doufali, že se tak sami zbaví obvinění z kacířství. Mnozí využili této příležitosti jako pomsty, jako možnosti zúčtovat se svými odpůrci, konkurenty a soupeři. Zvláště horliví byli ti, kdo jednali ze zištných pohnutek, aby jim připadla část majetku kacířů. Bylo také mnoho anonymních udání, k nimž inkvizitoři rovněž přihlíželi.
Tam, kde se inkvizice ujala a stala se trvale fungujícím tribunálem, bylo odpuštění hříchů věřícím provázeno požadavkem usvědčovat nepřátele církve. Ve Španělsku byla udání nejčastější za svatého přijímání o velikonocích, jehož se mohli zúčastnit pouze ti, kdo se vyzpovídali a jimž byly odpuštěny hříchy, když prozradili kacíře nebo podezřelé z kacířství. „Tato lavina udání," píše J. A. Llorente, „se dala do pohybu po dvou nedělích velikého postu, kdy byla v koste-lích čtena nařízení: Jedno ukládalo udat během šesti dnů pod pohrůžkou smrtelného hříchu a vyobcování z církve osoby, o kterých bylo známo, že se dopustily přestupků proti víře nebo inkvizici. Druhé nařízení dávalo do klatby ty, kdo během uvedené lhůty neučinili příslušná oznámení; všichni ti, kdo neuposlechli, byli odsouzeni k strašným církevním trestům…" (9)
Knězi v jednotlivých farnostech a mniši museli rovněž udávat inkvizici všechny podezřelé z kacířství. Nevyčerpatelným zdrojem těchto udání byla zpovědnice. Stejnou horlivost musela také projevovat světská moc.
Inkvizice dělila udavače na dvě kategorie: na ty, kdo předkládali konkrétní obvinění z kacířství, a na ty, kdo uváděli podezřelé z kacířství. Rozdíl mezi nimi byl v tom, že první museli předložit důkazy, jinak jim hrozil jako falešným svědkům trest; druhé kategorii tento trest nehrozil, neboť jako pravověrní synové církve sdělovali pouze své podezření a nehodnotili je. To měla na starosti inkvizice, která rozhodla, má-li se konat na základě těchto podezření proces nebo mají-li se zatím ponechat bez povšimnutí. Ke zřeknutí se udání ve prospěch obžalovaného nebylo přihlíženo, v úvahu se brala jedině předchozí výpověď zaměřená proti obžalovanému.
Ačkoli udavači i obžalovanými mohli být hoši od 14 a dívky od 12 let, byl brán zřetel i na hlášení malých dětí, které rovněž mohly být obviněny z kacířství. K odpovědnosti mohla být pohnána těhotná žena i vetchá stařena a mohly být mučeny stejně jako děti.
Vedle těchto zdrojů byl ještě jeden zdroj dodávající potravu nenasytným útrobám „svatého" tribunálu: umělecká, filozofická, politická a jiná díla, v nichž se hlásaly „buřičské" myšlenky a ideje. Skutečnost, že tato díla neodpovídala zásadám katolického učení, byla více než dostatečným důvodem, aby jejich autoři byli pohnáni k soudní odpovědnosti. Tito autoři byli pronásledováni, vyslýcháni, mučeni, odsuzováni a velmi často upalováni, jak o tom svědčí osud Giordana Bruna.
Pokračování
Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982