Boj o radar jde do další etapy

„Boj o radar“ vstupuje do další etapy.

Příznivci radaru, reprezentovaní zejména vládou, poslanci a senátory stran vládní koalice, méně již jejich samotnou členskou základnou, zvolili taktiku, známou celkem důvěrně z totalitních dob před rokem 1989.

 

Je to:

1) ověřená praxe, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou;

2) využívání kontrolovaných nebo některým polit.stranám zavázaných médií i jednotlivců k dezinformační a propagační kampani;

3) neposkytování relevantních informací, kombinované s desinformacemi, zkreslování skutečných informací a polopravdami;

4)  záměrnou ideologizací a umělou polarizací společnosti, vydáváním odpůrců radaru za komunisty, levičáky a využíváním xenofobních nálad v obyvatelstvu;

5) „vydíráním“ obcí a měst v oblasti předpokládaného umístění radaru, kombinované se slibováním všemožných výhod v případě jejich souhlasu s výstavbou;

6) spoléháním na pasivitu občanů a hrou „na čas“.

 

Co jednotlivé body konkrétně představují?

 ad1)  Neustálá, do omrzení opakovaná tvrzení, že základna zvýší obranyschopnost země, že naše země je ohrožena, že nemáme jinou možnost než s ní souhlasit, protože jiná opatření k obraně země by byla ještě problematičtější, že základna je akceptována organizací NATO, EU a tvrzení, že nepředstavuje ani problém pro vztahy s Ruskem a že ruské protesty jsou jakoby „jen na oko“ a že jsou směrovány ve skutečnosti pouze k tamní vnitřní politické scéně. Tohle je neustále a bez uzardění opakováno při všech vhodných i nevhodných příležitostech, naprosto bez ohledu na mnohdy celkem jasně prokázanou nepravdivost. Naopak – námitky, že jsou tato tvrzení nepravdivá, jsou důsledně ignorovány, jakoby ani nebyly vzneseny, natožpak prokázány.

ad 2) Média s celostátní působností, zejména ta „zavázaná“, jsou důsledně využívána k šíření oněch lží, dezinformací, zkreslování skutečných informací a propagaci věci samé, dále k zesměšňování nebo dehonestování odpůrců základny, ideologizaci problému, nálepkování příznivců „demokraty“ a odpůrců „levičáky“ atd. Děje se tak naprosto bez ohledu na skutečnost, na prokázaná fakta a naopak se odvolává na zcela nepodložené a neprokázané informace, hovořící ovšem ve prospěch základny. Jakýkoli bezvýznamný pisálek a hochštapler jsou vydáváni za „známé odborníky“ na příslušnou problematiku, znalce poměrů, specialisty v politologii a mezinárodních vztazích atd. Jde to dokonce tak daleko, že za takové jsou např. vydáváni protagonisté iniciativy PROzákladnám, kteří z velké části jsou ve skutečnosti jen naprosto nezkušenými laiky, bez jakékoli odborné erudice (i vzdělání), fascinovaní zbraněmi a vojenstvím (kteří se i mezi sebou oslovují vojenskými hodnostmi /generálporučík, plukovník a pod./ a ve skutečnosti nemají o problému ani ty nejzákladnější informace) a jsou využívány i „ochotné celebrity“, které ovšem o věci také postrádají jakékoli relevantní informace a jsou tak na úrovni oněch „odborníků“ z PRO základnám.

ad 3) Tady jde v podstatě o to, že s největší pravděpodobností ani oficiální představitelé země nemají dostatek relevantních informací. I to, co však je známo některým představitelům vlády a armády o zařízení už nyní, není záměrně zveřejňováno (a to i přesto, že se namnoze zřejmě nejedná o žádné informace vysloveně tajného charakteru). Vláda tak ve skutečnosti cíleně napomáhá bujení nejrůznějších a nejdivočejších fám a dohadů mezi veřejností, z nichž některé jsou natolik „divoké a absurdní“, případně pocházejí z natolik nedůvěryhodných zdrojů, že je vcelku jednoduché je pak označit za nesmysly a spolu s nimi i skutečně relevantní a zásadní informace, které však hovoří proti záměru. Vláda zde tedy vyvolává stav, který následně kritizuje s cílem relativizovat, případně zcela zesměšnit a odmítnout vše, co v neprospěch vybudování základny hovoří. Volá po „věcné“ diskusi, přičemž sama všemi prostředky takové diskusi brání.

Zde je ovšem třeba upozornit, že je tu i nemalá vina samotných odpůrců základny, že se tak děje. Ta „vina“ je samozřejmě omluvitelná, nikterak však nesnižuje škody, které jsou tak působeny. Jde o to, že při nedostatku skutečných informací, se odpůrci mnohdy opírají o jakékoli, mnohdy velmi bizarní teorie a tvrzení, srovnávají nesrovnatelné a sami tak napomáhají šířit mezi kriticky a racionálně uvažující částí veřejnosti nedůvěru k tomu, co tvrdí. Hra „na emoce“ se tak stává jedním z největších škůdců jinak docela pochopitelného a legitimního odporu proti vybudování základny.

Tady nezbývá než doporučit těm, kteří se staví do čela odporu proti základně, maximální kritičnost ke všem materiálům, které používají, obezřetnost při volbě argumentů a nutnost skutečně akcentovat věcnost, odbornost a rozum, oproti emocionálně laděným sdělením a akcím, které jako argumenty chápou jen jejich autoři a ti, kterým emoce opravdu omezily schopnost kritického a rozumného pohledu na věc.

Myslím, že je škoda, jak málo doposud odpůrci základny využívají prostředků, které jim například nabízí sám náš právní systém, jak málo zkoumají například ústavnost dosavadních i připravovaných kroků vlády a jejich oporu v naší legislativě. O to víc se nechávají vmanévrovat do mnohdy zcela bezpředmětných a podstatu věci neřešících debat, založených na neúplných, nepřesných nebo chybných informacích, případně přímo dezinformacích.

Je určitě na čase požádat skutečné, erudované a nezávislé odborníky v oborech fyzikálních, enviromentálních, vojenských a právních (se zvláštním důrazem na právo ústavní a mezinárodní, včetně práva EU) o spolupráci a POUZE jejich informace a dobrozdání argumentačně využívat a zcela odmítnout jakoukoli „lidovou tvořivost“, která věci může spíš uškodit, než pomoci.

Pak bude možno mj. i jednoznačně prokázat vládě, kdo (a proč) brání věcné diskusi o problému.

ad4) Dalším, stěžejním bodem prosazování záměru vybudovat základnu u nás, je ideologizace tohoto problému. Příznivci základny jsou vládou a „zavázanými“ médii označováni za stoupence „zdravého rozumu“ a „skutečné demokraty“, kteří se nevyhýbají odpovědnosti za tuto zemi a dokonce za celou evropskou civilizaci, kteří překonávají „prokletí“ tohoto národa, spočívající v tradici uhýbat před problémy i před tou odpovědností. Odpůrci jsou pak šmahem označováni za anarchisty, komunisty, levičáky a aktivisty hnutí, prosazujících zájmy evropské civilizaci a demokracii nepřátelské. „Velkoryse“ jsou pomíjeni voliči pravice, kteří se základnou rovněž nesouhlasí, maximálně jsou zmíněni jako „pomýlení“ a ovlivnění rozpoutanou „hysterií“.

Musím zde upozornit, že odpůrci základny i zde to vládě skutečně velmi (až trestuhodně) usnadňují. Jednak je neoddiskutovatelným faktem, že tohoto problému skutečně (a pochopitelně) využily subjekty, které opravdu s demokracií jsou velmi na štíru, které hlásají a i v praxi podporují různé teorie o permanentních revolucích, o nezbytnosti i ozbrojeného boje proti imperialismu atd., k razantnímu nástupu s cílem vytěžit z otázky základny co největší politický kapitál, přesto, že právě sama základna je pro ně problém pouze zástupný a je právě jen prostředkem k prosazení cílů, které například s tou demokracií mají jen málo společného. Tyto skupiny jsou početně sice relativně slabé, jsou však nejvíce slyšet a vidět (a i „(ne)závislá“ média si dávají záležet, aby právě pro ně typické projevy byly nejvíce vidět při akcích proti základně).

Je-li podle posledního průzkumu VM opravdu přes 70% občanů země proti záměru umístit základnu u nás, pak je současně zřejmé, že většina těchto odpůrců radaru nepochybně není příznivci těchto extrémistických hnutí, organizací a stran, ale jsou vcelku rovnoměrně rozmístěni v celém demokratickém politickém spektru (s pravděpodobně vyšší koncentrací v jeho levé části a o poznání nižší v části pravé) a velmi výrazně mezi nimi patrně jsou zastoupeni ti, kteří žádné politické straně nevěnují tradičně a pravidelně svoji přízeň a rozhodují se spíše ad hoc.

Nelze tak považovat za příliš seriozní pokusy některých (ve skutečnosti právě menšinových skupin), vystupovat jménem všech odpůrců základny. Kromě toho, že tomu tak prostě opravdu není, mohou být tyto snahy i pro samotnou věc velmi nebezpečné, protože nakonec mohou mnoho současných odpůrců základny odradit – a hovoří-li nyní průzkumy VM o 70% odpůrců, mohly by za měsíc, dva už nasčítat třeba jen něco málo přes 50% (a třeba ještě méně). Můžeme si sice položit otázku, zdali by dlouhodobým cílům některých extrémistů vlastně neúspěch kampaně proti základně více nevyhovoval (a nejsou-li tak paradoxně na jedné lodi s vládou), chci však věřit, že tomu tak není.

Pokud tedy to opravdu všichni současní odpůrci základny myslí vážně a jde-li  jim skutečně o to zabránit jejímu vybudování u nás, pak by bylo na místě výrazně utlumit ideologií diktované „rádobyargumenty“, poskytnout dostatečný prostor většinové skupině odpůrců – a tu podpořit nastolováním věcných, promyšlených, racionálních a politikou nezatížených argumentů. Protože i tak je a zůstane to skutečným bojem proti aroganci moci, reprezentované současnou vládou.

V této souvislosti není od věci, že obecně ve společnosti opět sílí volání po slušné, opravdu demokratické a s občany poctivě jednající politické straně, patrně umístěné kdesi v politickém středu, schopné jak zohlednit mnohé konzervativní postoje a podpořit podnikatelské prostředí, tak dokázat akcentovat sociální hlediska, důrazně prosazovat zájem na zdravém životním prostředí včetně ochrany přírody – to vše pokud možno na čistě občanské bázi. Tento prostor měla možnost vyplnit právě Strana zelených, kdyby ovšem svoji šanci lacino neprodala za účast ve vládě, při níž je nucena popírat to nejpodstatnější, co ji odlišuje od ostatních politických stran. Podle mého mínění je to volání po jakési „autentické“ Straně zelených, moderní, sebevědomé, schopné samostatné existence a evropského střihu. Je otázkou, zda současná SZ v sobě dokáže najít sílu i vůli se v tomto směru obrodit, nebo vyklidí prostor jinému, schopnějšímu subjektu, který nebude zdiskreditován spoluprací s vládou, která tak flagrantně jde proti zájmům a přání občanů této země a který bude konečně poctivě oprávněné zájmy občanů-svých voličů respektovat a nebude se dopouštět podvodů, které tak hluboce poznamenaly všechny současné parlamentní strany.

ad5) Protože odpor proti vybudování základny je logicky nejsilnější právě tam, kde se s jejím umístěním počítá, zaměřují se její zastánci právě na obce a města tohoto regionu – v našem případě na okolí VVP Brdy. Vláda (i prostřednictvím hejtmanů) na jedné straně slibuje starostům obcí i jejich obyvatelům kdovíjaké (blíže ne příliš specifikované) výhody v případě, že k vybudování základny dojde a současně téměř až vyhrožuje nezájmem o potřeby tohoto, jinak poměrně chudého, zanedbaného a doposud opomíjeného regionu, pokud se budou obce záměrům vlády protivit. Jedním dechem je tamním občanům vysvětlováno, jak prý stejně oni proti tomu nemohou nic dělat, protože základna nemá být umístěna na katastru jejich obcí. To je sice částečně pravda, ale z řadou z nich přímo sousedí. Vzhledem k tomu, že má být umístěna ve VVP Brdy, který představuje jedinou, imaginární obec Brdy, pak jsou de facto sousedem, který může vznášet řadu námitek a je ze zákona účastníkem řady řízení, všechny obce, které s VVP Brdy sousedí (a že jich není málo). Zdaleka to tedy není jenom známý Trokavec, ale i třeba mnohem větší Strašice, Zaječov, Komárov, Jince, Obecnice a dokonce i Příbram (o menších obcích ani nemluvě).

Tak, jak vláda a spol. až hystericky odmítá celonárodní referendum k této otázce, má velké obavy i z místních referend, kterým de facto nemůže přímo zabránit. Proto tolik zdůrazňuje, že tato referenda nemohou přímo ovlivnit rozhodnutí o výstavbě základny. To nemohou, nepřímo však nelze pominout váhu, kterou případný nesouhlas drtivé většiny obcí tohoto regionu může mít. Bylo by nutno se takovou věcí velmi vážně zabývat, nehledě na to, že signál, který by byl vyslán nejen zbytku občanů této republiky, ale do celého světa, by mohl otevřít i debatu o tom, zda v tomto případě by nebyl porušen ze strany vlády, případně i Parlamentu ČR zákon tím, že by se případně ukázalo, že mandát poslanců a senátorů z voleb v r.2006, před nimiž se NIKDO o základně nezmínil (a kterou vláda nezmiňuje ani ve svém programovém prohlášení(!), je pro podobné rozhodnutí zcela nedostatečný.

Právě v současné době můžeme pozorovat velmi intenzivní aktivitu různých krajských i přímo vládních orgánů v okolí Brd, směřující k tomu, aby obce a města taková referenda vůbec nevyhlašovaly. Je zřejmé, že příznivci základny si toto nebezpečí velmi dobře uvědomují.

Tady je třeba ocenit, jak průkopnickou, záslužnou a i odvážnou práci odvedla při procesu sebeuvědomování si svých občanských práv, maličká vesnička Trokavec tím, že navzdory všem protivenstvím uskutečnila první místní referendum o radaru. Občané této obce mohou být právem hrdi na SVÉHO starostu, pana Neorala, který, i kdyby už neudělal nic jiného, tak právě svým neohroženým postojem a důsledností v prosazování oprávněných zájmů obyvatel obce, kterou vede, si postavil pomník. Takového starostu může trokaveckým závidět většina obcí i měst této republiky, včetně Prahy.

ad 6) Jedním z největších „pomocníků“ příznivců radaru je ovšem už tradiční a vyhlášená pasivita občanů ČR, která vzrůstá s časem. PROradaristé se spoléhají na to, že jednak v oblastech podstatně vzdálenějších od místa uvažované základny občané nevnímají tento problém tak naléhavě, jako její nejbližší okolí, že i jejich vůle a odpor postupem času ochabne, že se unaví a že pak již zdaleka nebude takový problém tento záměr prosadit. Obávám se, že právě tady vidím skutečně největší nebezpečí.

Ve prospěch odpůrců základny tu hovoří snad jen to, že ani její příznivci nemají toho času nazbyt. Nebude-li včas vybudování základny naší zemí schváleno, hrozí velmi akutní „nebezpečí“, že americký Kongres prezidentu Bushovi potřebné finanční prostředky na vybudování základny neposkytne, a při všeobecně známé stále sílící „popularitě“ neocons v USA pak lze očekávat, že z celého projektu po prezidentských volbách v USA, úplně sejde.

Na závěr tohoto předlouhého pojednání si dovolím ještě jednu poznámku. Mohl bych být možná napaden některými odpůrci radaru, že zejména tím, co uvádím pod bodem 4) nabádám ke štěpení sil „radarové“ opozice a že ji tím vlastně oslabuji. Troufám si tvrdit, že tomu tak není, volám jen po rozumném a nanejvýš potřebném přeskupení, které by lépe odpovídalo realitě i z hlediska dosažitelnosti cíle. Volám po sebereflexi všech, kteří se v radarové opozici angažují, po vytvoření samostatných (ale vzájemně spolupracujících) uskupení, která všechna budou sledovat jediný cíl, avšak prostředky a metodami přiměřenými těm, kteří si taková uskupení sami vyberou – podle svého občanského i politického zaměření a vkusu.

Osobně pak mohu říci, že já sám se nemohu považovat za přesvědčeného odpůrce radaru, toho ze mně prozatím dělá právě naprostý nedostatek relevantních informací a až hloupá arogance, s jakou se vláda a ostatní příznivci radaru snaží tuto záležitost protlačit bez jakéhokoli ohledu na občany této země, kteří však jediní mají právo o své zemi rozhodovat. Ať už je to v referendu, anebo ve svobodných volbách, při nichž nikdo nikomu nic nezamlčí.

Zdroj: BRDY-Res publica, občanské sdružení. 
 www.brdy-respublica.estranky.cz