Skutečná tvář katolické církve (5)

Nejvíce mě šokoval egoismus mnoha kněží vůči všemu a všem, vůči politice, církvi a sobě navzájem.

Byli zde géniové egoismu. Uvažoval jsem, co jejich povahy tak ovlivnilo. Zřejmě to byla mnohaletá rutina kněžství. Po všech těch letech prožitých v osamění, bez rodin a dětí, stávali se podivíny a cyniky.

Vesměs byli všichni materialisty, mnohdy až chorobnými. Škoda, že mladickou radost a nadšení zaměnili za egoismus a ideály za rutinu a peníze.

Jednou jsme s Janem navštívili jeho velmi milé přátele, kteří mě naučili něco užitečného. „Když máš špatnou náladu, je nejdůležitější přečkat ji trpělivě a neodporovat.“

Před vánocemi jsme navštěvovali dům od domu, chodili jsme do všech vesnic, které patřily k farnosti.

–    Viděl jsem i hliněné chatrče, pokryté slámou, v jedné z nich žila matka s pěti dětmi. Poslední peníze, které měla, dávala na kostel.
–    Probošt mi nařídil, že mám vybírat na údržbu kostela a na jeho vymalování. Na to jsme vybírali každý rok, ale vždy peníze zmizely někde v neznámu a opravy kostela se nekonaly.
–    Probošt mi několikrát řekl, že jeho předkové (a i on sám) byli šlechtici, zemani. Tím si bylo možné vysvětlit jeho pohrdání prostými lidmi, sedláky. Stále toužil odejít z této farnosti a žít jinde, někde ve městě.
–    Nejvíce mu lichotilo, když mu někdo řekl, že takový inteligentní kněz by měl sloužit jinde a ne v ubohém vesnickém hnízdě.

byjsemknezem

V zimě mě probošt vyzval, abych s ním jel na pohřeb jeho švagra, pochopitelně mým autem. Měl jsem v předvečer tušení, že se něco stane. Cestou jsem v zatáčce na náledí dostal smyk a v protisměru jsem se srazil s protijedoucím autem. Zanedlouho přijela policie, která sepsala protokol a později jsme byli spolu s proboštem pozváni k soudu. Probošt mi při něm ani slovem nepomohl, spíše naopak, jeho výpověd, jako hlavního svědka, mi velmi přitížila. Byl jsem odsouzen k peněžité pokutě a půlročnímu  vězení   s   podmínkou.   Protože jsme   neměl   peníze, s opravou auta jsem musel počkat půl roku.

Po zimě přišlo do Rusiece kouzelné jaro s vůní květů a zpěvem ptáků. Tenkrát mě poprvé napadlo, že jsem mohl žít jinak, usínat a budit se po boku milované ženy a dívat se na smějící se děti. V tomto období jsem prvně pocítil, že mi schází někdo blízký, kdo by se po mém boku radoval a rmoutil spolu se mnou.

Mimo tělesných potřeb má každý člověk potřebu touhy a odevzdání se plně jinému, milému člověku a totéž čeká i od něj. Je nutné, abychom se mohli někomu svěřit. Tak jsme byli stvořeni všichni, bez rozdílu, samozřejmě i duchovní.

Když se blížilo léto, tak jsem velmi často jsem uvažoval o změně fary. Byl jsem přesvědčen, že probošt sám požádá arcibiskupa o mé přemístění a bude čekat na nového „chlapce“. Pro jistotu jsem i já požádal děkana v Šercové o návštěvu. Přijal mou rezignaci s porozuměním. Již pět let k němu před létem přijížděli vikáři z Rusiece se stejnou záležitostí. Od doby, kdy jsem již neměl automobil, kněz Jan uznal, že mě vlastně nepotřebuje a dával mi to najevo při každé příležitosti.

Jednou jsem se ne vlastní vinou opozdil o pět minut na mši. Vstoupil jsem do kostela ve chvíli, kdy již probošt přicházel k oltáři. Když mě spatřil, nezačal mši, ale obrátil se na patě a spolu s ministrantem se vrátil do sakristie. Když jsem došel za nimi, probošt byl ve tváři rudý hněvem s pěnou u úst a aniž by sundal ornát, vrhnul se na mě. Začal mi odtrhávat knoflíky ze sutany, bláznil, jak nikdy dříve. Ministranti se na to vše dívali. Vytrhnul jsem se tomuto šílenci, praštil jsem s ním o skříň, až spadnul a vyběhl jsem z kostela. To byl pro probošta největší trest, poprvé musel dělat něco za mne. Musel se vrátit k oltáři a vykonat mši. Od té doby se naše chladné kontakty staly ledovými. Pro nás oba bylo zřejmé, že to již dlouho nevydržíme. Zjistil jsem, že jej občas navštěvují dva kněží. Jeden z nich byl všeobecně známý pedofil. Po těchto „tichých“ návštěvách byl kněz Jan na nějakou dobu klidnější, dokonce býval i milý. Faktem je, že kněz Jan Dubčický pošlapal mnoho ideálů, které jsem si přivezl ze semináře. Upřímně řečeno, bylo mi ho líto. Byl prostě z Jiného těsta“, než ostatní lidé. Hledal lásku, jako každý člověk a když ji nenašel, byl nespokojený.

Tak mi uplynulo jedenáct měsíců na faře v Rusieci. Dodnes v dobrém vzpomínám na jeho obyvatele, kteří si nezaslouží špatný posudek, který se o nich šíří v Lodži. Když jsem po prázdninách dostal od arcibiskupa dekret na novou faru, oddechl jsem si, ozvalo se i trochu nostalgie, že musím opustit toto krásné místo.

Pokračování

Z knihy : Roman Jonasz : Byl jsem knězem. Skutečná tvář katolické církve. Eko – konzult, Bratislava 2003 (česky)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *