HODNOTY A ZÁJMY… (1)

… V SOUČASNÉ ČESKÉ SPOLEČNOSTI."

VYSTOUPENÍ PROF. JANA KELLERA NA VRATIMOVSKÉM SEMINÁŘI

Žijeme ve velice zvláštní době. Snad nikdy se ještě nemluvilo tak Často a tak hlasitě o tak vysokých hodnotách, jako to slýcháváme dnes. Svoboda, lidská práva, historická spravedlnost, pravda a láska. Pokud bychom brali všechny tyto řeči vážně, mohli bychom být šťastni, v jak velkolepé době to žijeme. Pokud bychom však brali všechny tyto řeči opravdu vážně, byli bychom asi jediní, kdo by tak činil. Ti, kdo slova o pravdě a lásce vypouštějí, vytvářejí pouze mlhu, za kterou jsou ukryty obrysy změn,k nimž v současné době dochází. Podíváme-li se podrobněji na některé z hodnot, které jsou oslavovány, spatříme za každou z nich velice zřetelný a jasně artikulovaný buo* individuální, anebo úzce skupinový zájem.

Svoboda likvidovat veřejný sektor

Do skupiny vysokých hodnot, které jsou dnes tak často vzývány, patří hodnoty typu svobody jednotlivce a lidských práv. Jsou to hodnoty skutečně úctyhodné a stěží najdeme člověka, který by si jich nevážil. Tím smutnější je ovšem, k čemu všemu dneska slouží.

Řeči o svobodě jednotlivce, jsou-li vedeny v dnešním systému, nemají za cíl chránit člověka před zvůlí moci. Veřejná moc a moc státní je ve skutečnosti tak slabá, že by sama občas potřebovala ochranu (například proti vydírání ze strany velkých nadnárodních firem či jiných silných kapitálových a vlivových skupin). Nikdo se nemusí bát toho, že by byl veřejnou mocí omezován a pronásledován. Proč také? Pokud by se stal skutečně nepohodlným z hlediska něčích zájmů, poradí si s ním hravě moc podsvětí a organizovaného zločinu.

A veřejná moc ani nemusí zjistit, co se mu vlastně stalo a kdo mu to provedl. Teror a násilí z demokratické společnosti rozhodně nezmizely. Pouze se důsledně privatizovaly, tak jako se privatizovalo všechno ostatní.

Proč tedy plamenné řeči o lidské svobodě, když ji žádná státní moc neohrožuje? Jejich docela prozaickým cílem je podpořit další postup likvidace veřejného sektoru. Právo na individuální svobodu silných a úspěšných je vyzdvihováno proto, aby se odbouralo všechno, o co se mohou opřít ti, kdo jsou (z důvodů nejrůznějších) méně úspěšní. O lidských právech se mluví stále hlasitěji proto, aby nebylo slyšet volání po právech sociálních, která jsou krok za krokem zmenšována a odbourávána.

Nejenom Marx, ale i mnozí ne-marxističtí filozofové a sociologové velice dobře věděli, že bez základních sociálních práv se stávají lidská práva chimérou. Francouzský spisovatel Anatole France je autorem výroku o tom, že z hlediska individuálních práv má chudý i bohatý naprosto rovné právo spávat v noci pod mostem. Proč jeden z nich tohoto práva využívá, zatímco druhý ne, na to liberální ekonomové ani filozofující politici dodnes nemají odpověď.

Rovná daň odčlení nejbohatší

Do stejné kategorie patří hodnota spravedlnosti, pokud je spojována s úspornými reformami, anebo přímo s rovnou daní. Úsporné reformy nemají za cíl snížit míru plýtvání s veřejnými prostředky. Pokud by tomu tak mělo být, muselo by se napřed zmapovat, kdo v jaké míře s veřejnými prostředky plýtvá a podle toho by musely být reformy cíleně zaměřeny. Takto se však nepostupuje. Praxe je jiná. Řekne se například, že dochází k plýtvání v oblasti podpory v nezaměstnanosti. Proto se podpora pro všechny příjemce sníží a možná se i zkrátí nárok na její pobírání. Nikdo se už nezmíní o tom, že většinu nezaměstnaných u nás tvoří ženy (a to zejména ženy po mateřské dovolené). Na úsporná opatření v oblasti nezaměstnanosti doplatí především ony, zatímco ti, kdo systému zneužívají a pracují načerno, tak budou činit i nadále. Úspornými opatřeními budou postiženi ze všech nejméně, protože si budou i nadále bokem přivydělávat.

To, že rovná daň slouží větší spravedlnosti, může tvrdit snad jenom člověk, který neumí počítat. Rovná daň v režii ODS slouží zcela jinému cíli. Povede naprosto spolehlivě k tomu, že se definitivně uzavře malá skupinka nejbohatších a zvýší se jejich odstup oproti středním a příjmově nižším vrstvám. Nebudou se už muset s nimi dělit tolik o příjmy jako dříve, zato na ně přenesou větší část financování zbytků veřejného sektoru. Střední vrstvy doplatí na rovnou daň ještě více než ti nejchudší. Ale ani pro nízkopříjmové kategorie nebude žádným vítězstvím. Na snížených sociálních dávkách a zvýšených nepřímých daních přijdou lidé s nejnižšími příjmy o více, než kolik jim toho přibude na výplatní pásce. Navíc budou stigmatizováni. Bude se jim předhazovat, že ve zcela rovných podmínkách si vedou ze všech nejhůře. To bude odměna těm nejméně úspěšným za to, že zhruba třetina z nich volila ODS. Přitom hrubý příjem 80 000 Kč a více má asi 50 000 lidí, z nichž 35 až 40 % žije v Praze, a šest až sedm tisíc zaměstnanců má příjem 150 000 až milion korun, přičemž v Praze žije asi 6500 lidí s příjmem nad 130 000 Kč. Rovná daň je tedy dar Pražanů sobě.

Dvou rychlostní kvalita života

Přejdu k další hodnotě, která s tím vším úzce souvisí. Zásluhou Strany zelených se začalo mluvit o tzv. kvalitě života. Kdo by nechtěl žít kvalitní život. To je na prvý pohled hodnota, kterou nelze nijak zpochybnit. Bohužel našim Zeleným se i tohle podařilo. Co totiž znamená kvalita života z hlediska probíhajících změn v sociální oblasti? Naše společnost se stává společností dvourychlostní. Horní příjmové kategorie si budou moci dovolit kupovat ekologické výrobky a potraviny, které jsou dražší než ty neekologické. Budou si moci dovolit trávit volný čas v prostředí, které je zatím ještě nejméně poškozeno. Zbytek společnosti přestane plýtvat jednoduše díky tomu, že po zaplacení nájmu, léků, po zdražení hromadné dopravy a základních potravin jim na plýtvání prostě už nezbude.

Celé heslo kvality života však slouží ještě jednomu cíli. Tím je důsledná privatizace ekologické otázky. Lidé si mají držet a hlídat kvalitu života v oblasti svého soukromého konzumu, což je bude spolehlivě odvádět od kolektivních akcí na ochranu přírody. Pod rouškou zelených hodnot se za Bursíkovou politikou skrývá zcela hmatatelný zájem. Tímto zájmem je udržet u moci skupiny pravicově orientovaných individualistů, kteří se stali bezprizorní po krachu stran typu ODA a US. Díky Zeleným se podařilo tyto lidi, kteří předtím koketovali s myšlenkou středopravé koalice ve spojení s ČSSD, přetáhnout více doprava a prakticky je vrátit do náruče ODS, z níž po krachu Klausovy vlády po roce 1997 odešli. Strana zelených dnes slouží k zahlazení důsledků tzv. sarajevského atentátu. Starost o přírodu znepokojuje její vedení asi tolik, jako Václava Klause znepokojuje globální oteplování.

Pokračování

Zdroj: Nová Pravda, 25.4.2007