Boj proti radaru je bojem za demokracii

Rozhovor se sociologem Janem Kellerem

 

Záměr vybudovat v ČR radar USA rozčlenil českou společnost jinak než poslanecké volby. Zatímco ve sněmovně je poměr stran téměř vyrovnaný, ve společnosti mají dle průzkumů výraznou většinu odpůrci a ještě větší nepoměr vznikl mezi zastánci a odpůrci referenda k této otázce. Kdo jsou ti, kteří nejsou věrní své straně?

Je to dáno tím, že zhruba třetina voličů ODS je proti radaru a přibližně polovina jich požaduje referendum. Vedení ODS zaskočilo své vlastní sympatizanty nedemokratičností a protiobčanskostí svého postupu.

Voličstvo ODS se skládá ze dvou hlavních typů lidí. Jednak to jsou ti, kteří zcela reálně vydělají na pravicové politice typu rovné daně ap. Těch je ze všech voličů ODS zhruba třetina. Zbylé dvě třetiny voličů ODS představují ti, kteří sice na její politiku doplácejí, nechávají se však poměrně snadno zmanipulovat. Pravé tato kategorie podporuje snahy Topolánkovy vlády postavit u nás radar i za cenu ohrožení naší země.

Co chcete od lidí, kteří si ani nevypočtou, kolik doplatí ze své peněženky na daňovou reformu? Proč u nich předpokládat, že se budou orientovat v otázkách zahraniční politiky a politiky bezpečnostní? Pokud pan Topolánek a jeho kolegové odmítají referendum s tím, že občané věcem nerozumějí, týká se to především tobolo segmentu populace, tedy těch, diky kterým je Topolánek premiérem.

Ještě zajímavější je situace u Strany zelených. Pro radar je zhruba polovina voličů Zelených. Je to jen další důkaz toho, že čeští Zelení nemají dnes příliš společného s hodnotami, které jsou pro normální Zelené samozřejmostí. Buršíkovi Zelení jsou více než z poloviny bývalí voliči Unie svobody. Pod ekologií si představují možnost nakupovat zdravé potraviny a bydlet daleko od rušných silnic. To je jejich kvalita života a zbytek je příliš nezajímá. Z lidí, kteří se v minulosti angažovali v ekologických kampaních, je ve Straně zelených jen minimum.
Výsledkem je, že čeští Zelení jsou snad jediná ekologická strana, která se nebrání militarizaci. To je opravdu rarita.

Dají se sociologicky charakterizovat skupiny zastánců, váhavých a odpůrců radaru, resp. referenda?

To je složitá otázka a chtělo by to nějaký empirický výzkum. Zastánci radaru se často chovají iracionálně. Tvrdí např., že radar musíme postavit z vděčnosti ke Spojeným státům americkým. Kdosi trefně poznamenal, že být vděčný za ochranu je typický výraz z mafiánského slovníku. Přesun sentimentálních a intimních kategorií do politiky má jediný cíl – manipulovat lidmi a jejich emocemi.

Kategorie váhavých se rozpadá do dvou hlavních typů. Na jedné straně to jsou ti, kteří se prostě o politiku nezajímají. Najdeme mezi nimi lidi s nedokončenou základní školou, ale i ty, kteří jsou pohlceni svými osobními problémy do té míry, že na nic jiného nemají ani pomyšlení. Druhým typem jsou lidé, kteří nemají pocit, že by mohli cokoliv ovlivnit, a proto si chrání duševní zdraví tím, že se tváří lhostejně, jako by byli nad věcí. Jeto pro ně jakýsi únik z reality, ze které by se jinak museli zbláznit.

Odpůrců radaru a stoupenců referenda je ve společnosti zdaleka nejvíce. Jsou to lidé, kteří pochopili, co znamená občanská společnost a nelíbí se jim, že je nově vzniklá mocenská elita považuje za občany druhého řádu a naprosto ignoruje jejich mínění. Na rozdíl od segmentu snadno manipulovatelných voličů ODS, o nichž jsem mluvil úvodem, jsou schopni vytvořit si vlastní úsudek a najít si relevantní informace i v situaci, kdy vláda dělá vše pro to, aby takové informace neměli. Je smutné a směšné zároveň, když Václav Havel, který tak často a tak rád přemítal o občanské společnosti, tyto lidi za jejich občanské postoje tak tvrdě peskuje. Inu, to jsou ty paradoxy…

Očekáváte ještě nějakou změnu poměru zastánců a odpůrců? Může na tom něco změnit vládní propaganda? Co může přesvědčit kolísavé?

Vládní propaganda je pozoruhodně neúčinná. Výborné bylo, že vláda pověřila lobbováním za radar Tomáše Klvaňu. To v průběhu léta přivedlo dobrých pár procent váhajících na stranu odpůrců radaru. Teď je důležité, aby pan Klvaňa byl ve funkci co nejdéle. Myslím si, že ten člověk má na to, aby odpůrcům radaru přihrál ještě nějakých pět až sedm procent.

Nyní vláda nasazuje do boje o míněni národa profesionální přesvědčovací agenturu. To znamená typ lidí, kteří budou za patřičný obnos tvrdit cokoliv. Kdyby jim zaplatili odpůrci radaru více než vláda, budou zdůvodňovat, proč je radar škodlivý a nebezpečný. Je jim v zásadě jedno, kdo si je najme. Jsou to takoví žoldnéri propagandy. To ovšem velmi oslabuje jejich pozici. Nebudou totiž nikdy věrohodní. Vždycky jim bude jako sláma z bot čouhat suma, kterou jim vláda za jejich naučené kousky převede na konto z našich daní.

Proč významné osobnosti nezastávají nebo váhají deklarovat svůj protiradarový postoj?

Záleží na tom, koho zahrnete mezi významné osobnosti. Nějak se mi příčí považovat za ně vesměs neznámé osoby, které slojí za iniciativou Pro rakety. Když někdo umí přetřít tank na růžovo, ještě to neznamená, že je druhý Picasso. Ze známých lidí se k radaru vehementně hlásí a propaguje ho např. komik Ladislav Smoljak. Ještě, že se toho nedožil Jára Cimrman. Když doba velí, podepisuje se Anticharta, když doba zavelí jinak, stane se z člověka velký přítel amerických jestřábů. Cimrman nás přece vždy učíval: »Můžeš se ohnout, ale pak se zase narovnej!“ Někteří si z toho holt zapamatovali jenom (u první část.

Nelze zapomínat na to, že tzv. osobnosti žijí z 90 % v Praze. Praha byla vždy politicky hodně konformní. Dnes je výrazně napravo. Vzpomínám si, že lomu tak nebývalo vždycky. Takže je to primárné problém Prahy a teprve sekundárně problém celebrit. Kdyby Pražané vystupovali výrazněji proti radaru, nepochybuji o tom, že celebrity by rychle pochopily, co si mají myslet. Nebylo by to v našich dějinách rozhodně poprvé.

Které z důvodů pro a proti radaru považujete za pravdě nejbližší a které naopak za neupřímné, zástupné, mystifikující či lživé?

Myslím si, že v pozadí stojí hlavně dva motivy. Tím prvým je snaha zbrojařských koncernů a s nimi spojených zájmových skupin investovat do nových zbraňových systémů. Pro velké zbrojařské firmy byl konec studené války katastrofou. Vydělávaly na ní obrovské peníze. Potřebují nyní najít náhradní program, aby mohly pokračovat ve vývoji, výrobě a prodeji zbraní, což je kšeft srovnatelný snad jen s pašováním drog a obchodem s bílým masem. Není náhodné, že USA dnes vydávají na zbrojení dvojnásobně vyšší částky, než vydávaly v době studené války. Obchod se zbraněmi je jedním z mála odvětví, ve kterém mají USA pozitivní zahraničněobchodní bilanci.

V naprosté většině jiných komodit mnohem více dovážejí než vyvážejí. Zbrojařský průmysl je motorem americké ekonomiky. Ještěže to netuší Václav Havel. Jistě by to podrobit stejně neúprosné kritice, jakou použil v dobách, kdy se likvidoval československý zbrojní průmysl. Docela to tehdy Američanům bodlo.

Tím druhým motivem jsou strategické zásoby surovin. Je doložen výrok Madeleine Albrightové. Je podle ní vrcholně nespravedlivé, že Sibiř se svými obrovskými zásobami surovin patří pouze Rusům. Nelze vyloučit, že část amerických vládních a vojenských kruhů se chce postarat o to, aby byly nerostné zásoby na zeměkouli rozděleny »spravedlivěji«.
Z těchto dvou hledisek je instalace radaru v Čechách mnohem pochopitelnější než fantazírování o tom, že na USA přes nás poletí raketa z Íránu či dokonce ze Severní Koreje. Tomu snad nemůže věřit ani paní Parkánová.

Je protiradarový postoj výrazem nepřátelství k USA a NATO, jsou odpůrci radaru příznivci předlistopadového režimu?

Odpor proti nejnovějším plánům vojenskopolitické lobby je silný i mezi lidmi v USA. Museli bychom pak všechny ty demonstranty ve Washingtonu a dalších amerických městech označit za nepřátele USA, rusofily a komunisty. Něco takového by bylo lak komické, že by to trumflo i úsilí těch několika českých komiků angažujících se za instalaci cizích základen na našem území.

Překvapil vás v řadách české společnosti postoj některé skupiny lidí či konkrétních osobností?

Abych byl upřímný, nikdo mne nijak zvlášť nepřekvapil. Čekal jsem, ze Václav Havel popře všechny ideály, které snad někdy i upřímně v minulosti zastával. Čekal jsem, že Mirek Topolánek si z vojenského gymnázia nezapamatuje ani to, jaký je rozdíl mezi nosičem a hlavicí balistické střely. Čekal jsem, že Václav Klaus prohlásí, že radar je méně nebezpečný než rakety, i když je to přesně naopak. A čekal jsem i to, že paní Vlasta Parkanová nám přímo od srdce něco hezkého zazpívá. Každý dělá, co umí a já žiji v naší krásné zemi už dost dlouho na to, aby mne něco z gruntu překvapilo. Možná jsem nečekal, že pan Klvaňa bude vystupovat tak amatérsky, když se chlubí doktorátem ze Spojených států amerických. Ale vlastně ani to není zase až tak moc velké překvapení.

Jak může vzestup militarizace ovlivnit život společnosti?

Přední německý sociolog Ulrich Beck v jedné své knize napsal, že moderní národní stát je jen napůl demokratický. Demokratické je v něm vše, co se týká lidských práv, práv politických a práv sociálních. Národní stát je však ze své druhé poloviny státem válečnickým. A vše, co souvisí s válkou a přípravami na válku, je v přímém rozporu s demokratickou části státu. Jestliže tedy chce někdo upozadit demokracii, pak nejjednodušší způsob jak to provést, je posunout do popředí onu část militaristickou.

Konkrétně v České republice byla demokracie zapotřebí k tomu, aby mohl být přerozdělen majetek a politický vliv. Právě ti, kteří hovoří o tom, že máme být vděční USA, svými řečmi – ať už záměrně či jen z hlouposti – odvádějí pozornost od toho, že některým kruhům by docela vyhovovalo, pokud by se nyní šroub opět utáhl.

Právě proto si myslím, že odpor proti americkému radaru není ničím menším než bojem o to, aby nám demokracie nebyla do budoucna krácena. A v době, kdy se všechno náramně zrychluje, může budoucnost přijít dříve, než se nadějeme.

Jsou občané USA, resp. EU s to se hranit militarizaci, co musejí míroví politici a aktivisté udělat, aby americkou, resp. evropskou společnost podnítili v odporu proti militarizaci?

To, zda jsou občané a slušní politici schopni bránit se militarizací, se teprve uvidí. Pokud toho ale schopni nebudou, rychle se naplní to, co naznačuji v odpovědi na předchozí otázku.

Haló noviny, zvláštní příloha, 22.9.2007