Jak to bylo s „odsunem“

V polovině letošního roku Berndt Posselt, předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu, veřejně napadl prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Nazval ho dokonce urážlivým jménem. Jen o několik týdnů předtím historik Ján Mlynárik, lobbující za tzv. sudetské Němce v Lidových j novinách, Čechům vzkázal, že stále máme šanci omluvit se za genocidu Němců«.

 Podle něj l »při násilném vysídlování Němců, v roce 1945 došlo u nás k aktům genocidy, nesrovnatelně rozsáhlejší, než je dnes odsuzovaná v Srebrenici. V číslech to dokonce znamenalo, jak tvrdí dodnes Sudetoněmecké krajanské sdružení a bylo před časem předloženo česko-německé historické nezávislé komisi, dvě sté až dvě stě padesát tisíc zavražděných lidí. V rozhovoru s předákem ODA Danielem Kroupou, jenž dělal rakouský deník Der Standard, zazněla i slova »činy českých Revolučních gard způsobily během odsunu přímo či nepřímo smrt 200.000 českých občanů německé národnosti".

Genocida německého obyvatelstva?

Jak vlastně tomu bylo ve skutečnosti? Podle historika Jaroslava Macka podle matrik pří odsunu zahynulo necelých 19 000 lidi, z nichž 27 % spáchalo sebevraždu, velký počet totiž nevydržel přesun vzhledem ke svému stáří anebo pro nemoci. Šlo vsak většinou o jednotlivce, takže i zmíněný Mackův údaj je silně nadnesený. Jen v důsledku úplavice pří brněnském divokém odsunu zemřelo na úplavici více odsunovaných. Podle velmi precizně vedených záznamů šlo o 463 občanů německé národnosti (údaj profesora Vojtěcha Žampacha zveřejněný ve studii Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1. 6. – 7. 7. 1945), nikoli vsak o občany československé státní příslušnosti, jíž se odsunovaní vzdálí okamžitě po okupaci země. Tedy tím, že přijali německé státní občanství, při čemž mnozí z nich byli vyznamenáni nacistickými řády za rozbití Československé republiky. Brněnský »divoký odsun« se uskutečnil proti vůli krajského vedeni KSČ, v jehož čele tehdy stál Oto Šling, o to z iniciativy národně socialistického městského vedení. Cestou z Brna došlo pouze k jednomu incidentu, a to ve Vídeňské ulici, kdy strážný v sebeobraně použil zbraň a zastřelil nejen útočníka, ale i ženu, která stála za ním. K jinému podobnému incidentu při zdejším odsunu nedošlo. Proto tvrzení Emanuela Mandlera v brožuře »Právo na sudetskou almaru«, kdy ozbrojený doprovod nazval »revoluční sebrankou“ je nutné odmítnout, stejně jako články spisovatele O. Filipa, který ve své reportáži, jež se stala podkladem Í pro televizní »dokument« vědomě zkreslil skutečnost.

Ani další medializovaný případ, ústecké události, jenž přímo nesouvisí s odsunem, je svými údaji tak, jak jsou prezentovány dnes, zkreslující, Podle historika Jana Havla zde po výbuchu v nedaleké továrně, z něhož byli obviněni werwolfové, došlo k neorganizovanému napadení německých občanů přecházejících po labském mostě ozbrojenými československými složkami, které nepřežilo na čtyřicet lidí, při čemž dalších čtyřicet, mezi nimiž byli i Češi, bylo hospitalizováno. Mohlo jistě místně docházet k některým excesům, nebyly však řízeny z centra, ale byly důsledkem šestileté poroby. Některé případy pak, dnes taktéž medializované, byly buď smyšleny nebo značně zkresleny (Postoloprtský případ, problémy v Malé pevnosti Terezín apod.)

Postupimské rozhodnutí

Skutečný odsun byl započat v souladu s přáním československé vlády rozhodnutím Postupimské dohody z 2. srpna 1945. Tehdy bylo rozhodnuto: »Tři vlády uznávají, že musí dojít k odsunu.« Podle následného rozhodnutí Spojenecké Kontrolní rady bylo stanoveno, kolik Němců bude odsunuto do jednotlivých pásem. Do sovětského to mělo být tři čtvrtě milionu lidí, do amerického jeden a tri čtvrtě milionu. První transporty přejely naše hranice v prosinci téhož roku.

Vraťme se k počtům odsunovaných. Podle posledního objektivního sčítání lidu z roku 1930 žilo v Československu 3 149 820 Němců. Je ovšem pravdou, že válka a velké ztráty mužských obyvatel, kteří zahynuli na frontách, tento počet výrazně snížily. Sice koncern války především do českých zemí se nastěhovali tzv. národní hosté, tedy Němci, kteří žili na východě a utíkali před Rudou armádou, ale většina z nich také z našeho území před Rudou armádou včas uprchla. l němečtí pohlaváři a jejich rodiny naše území opustili většinou ještě před osvobozením. Takže zmíněné počty byly zcela jiné. Je také skutečností, že obyvatelé z šumavských okresů a dalších příhraničních lokalit často na odsun nečekali a i s celým majetkem přešli v té době ještě nehlídané hranice do Německa či Rakouska.

Konkrétní údaje, jež vysvětlují rozpory mezi počty obyvatel z roku 1930 a počty odsunovaných, nám ve své knize Vystěhování Němců z Brna a odsun z jihomoravského pohraničí na příkladu mikulovského okresu předložil profesor Silvestr Nováček. Uvádí zde, že na Mikulovsku po vyhnání Cechů a Židů v roce 1938 až 1940 žilo na 50 až 55 000 německých občanů, přičemž odsunuto bylo 19112 lidí. Kam zmizelo těch třicet čí více tisíc Němců z okresu Mikulov? První stěhování bylo plně v režii nacistických úřadů. Do Rakouska či dále se i s traktory, sanitními auty, hasičskými stříkačkami a dalším zařízením těsně po 15. dubnu přesunulo na dva tisíce občanů, těsně před příchodem Rudé armády dalších asi dvacet tisíc osob.

Předpokládalo se totiž, že Mikulov se stane pevností, na níž by si Rudá armáda mohla vylámat zuby. Nacistické velení však usoudilo, že lepší obranná linie je řeka Dyje. Proto ještě před příchodem Rudé armády 22. dubna nacisté zámek zapálili. Byly v něm uskladněny cennosti svezené z mnoha evropských muzeí, které, když zjistili, že je nemají čas odvézt, polili benzinem a zničili. Zachránit se podařilo nemnohé. Další němečtí obyvatelé Mikulovska se přesunuli do Rakouska či dále i se svými věcmi již po osvobození. Nebylo síly ani snahy zabránit těmto přesunům. Na rozdíl od těch, kteří byli později odsunuti, stalo se tak většinou s celým majetkem. Je nesprávné dnes těmto lidem a jejich potomkům přisuzovat název »odsunutí«. Neodsunuto z okresu Mikulov bylo 14 400 osob, kteří se sice hlásili k německé národnosti, ale ve skutečnosti Němci nebylí. Šlo nejen o antifašisty, ale i o Židy, Charváty hlásící se k němectví, Rakušany, 252 opuštěných dětí, apod.)

Takže nakonec z celého Československa bylo odsunuto 2 232 544 Němců. Počty antifašistů, kteří se buď současně či později vystěhovali také, ač nemuseli, se konce roku 1946 pohybovaly kolem devadesáti tisíc. Číslo však nebylo konečné, protože i v dalších letech se někteří němečtí občané, kterých se odsun netýkal, stěhovali za svými příbuznými anebo proto, že chtěli pomoci budovat demokratické Německo. Mezi ně patřili i malíř karikaturista Lev Haas, spisovatel Louis Furnberg a další. V zemi tedy zůstalo podle statistických údajů ještě 240 000 Němců, 53 103 jejich rodinných příslušníků a 1 876 Židů hlásících se k německé národnosti.

Odsun

Odsun začal soupisem obyvatel. Ti Němci, kteří se neprovinili proti československému státu, antifašisté často právě vrátivší se z koncentračních táborů, z něj byli vyjmuti. Prvně jmenovaní museli svou věrnost republice či loajálnost vůči neněmeckému obyvatelstvu prokázat. Proto na všech budovách národních výborů, jakožto nových nositelů moci, byly vyvěšeny listiny se jmény žadatelů o vyjmutí z odsunu. Mám před sebou takový seznam z několika pražských čtvrtí. Jen ze Strašnic žádalo o to, aby mohli v ČSR zůstat, osmatřicet Němců, ze Záběhlic a Zahradního města pak osmdesát devět, z Hostivaře dokonce šedesát sedm celých rodin. Zveřejnění seznamu mělo za cíl zjistit, zda v okolí skutečně není někdo, komu bylo zmíněnými Němci ublíženo. Pokud nikdo neměl nic proti tomu, aby Němci zveřejnění v seznamu zůstali v republice, odsun se jich netýkal.

Spojenci po schválení odsunu žádali jen československou vládu o jeho humánní zabezpečení. K tomu pak byly vydány ministerstvem vnitra závazné směrnice. Lišily se poněkud podle toho, do které zóny byli odsunovaní odesláni, i když rozdíly byly minimální. Musely být také odsouhlaseny s americkými a sovětskými partnery, i když do americké zóny nastal odsun nepoměrně dříve. Po dohodě s americkou stranou osoby, které měly v americkém pásmu příbuzné, byly odsunovány v první fázi, sirotci zůstalí zatím na místě, přičemž jen část byla následně také odsunuta, a týkala se jich až další jednání, těhotné ženy nesměly být šest týdnů před a po porodu odsunuty, choromyslní odešli v pozdějších etapách a až na americké straně pro ně byly připraveny podmínky, nemocní pak až po rozhodnutí k tomu určených lékařů, což kontrolovaly spojenecké orgány.

Co s sebou odsunované osoby mohly vzít? Zavazadla do váhy padesáti kilogramů, přičemž v ručním mohl každý mít dalších pět kilo. Řemeslníci, kteří si vezli s sebou své nástroje, mohli však odvážet věci do sedmdesáti kilogramů, a to například i šicí stroje. Každá odsunovaná osoba dostávala s sebou tisíc marek, později byla tato částka snížena na pět set. Zakázán byl vývoz zlata, kromě snubních prstenů, stříbra, drahých kamenů a uměleckých předmětů. Každé odsunované osobě bylo podle tzv. Prozatímních směrnic a zásobování proviantem vydáno ze státních zásob tisíc gramů brambor, čtyřicet pět gramů umělých tuků, sto dvacet gramů cukru, patnáct set gramů žitného chleba, což bylo možné zčásti nahradit pečivem. Pokud se transport pozdržel, vydávaly se potraviny znovu. Mám před sebou záznam z odsunu z Falknova (Sokolov). Zde byly rozhodnutím místních orgánů vydávány ještě další potraviny. Jde o souhrnnou sumu pro 5683 odsunovaných dětí a 36 767 dospělých bylo do vlaků předáno 999 kg kávy pro děti a 1285 kg pro dospělé, 4708 litrů mléka pro děti a 4866 l pro dospělé, 1739 kg luštěnin pro dospělé a 4233 kg pro děti, 954 kg krupice pro děti a 60 kg pro dospělé.

Transportní vagóny, jak potvrzuje profesor Silvestr Nováček, měly čtyřicet vagónů pro osoby, jeden vagón s potravinami na cestu, jeden vagón s doprovodnou stráží a jeden vagón pro zdravotní službu, kterou vykonávali dobrovolně čeští lékaři a české zdravotní sestry. V jednom vagónu mohlo být nejvýše třicet osob, v jednom transportu tisíc dvě stě. Tyto počty byly kontrolovány spojeneckými orgány.

Občanství a majetek

Emanuel Mandler, Ján Mlynárik a další se neustále zmiňují o československých občanech násilně vystěhovaných ze země. Vyzývají nejen k omluvě za »transfer« (vyhnání), ale někteří z dalších obhájců Havlovy omluvy se zmiňuji i o návratu či alespoň kompenzaci zabaveného majetku. Zmiňme se jen o některých právních aspektech. Především – podle Zákona na ochranu republiky z 19. března 1923 ten, kdo se pokusí »násilím přivtěliti cizímu státu území republiky nebo odtrhnouti od něho jeho část«, bude potrestán těžkým žalářem, a to dokonce až na doživotí. Přes osmdesát procent sudetoněmeckého obyvatelstva sdruženého v Sudetoněmecké straně se o to pokusilo několikrát a jejich postoje, jež umožnily Hitlerovi vyvinout tlak na mocnosti, nakonec měly výsledek v odtržení pohraničních oblastí a nakonec i v okupaci země. Aby se něco podobného nemohlo již v budoucnu opakovat, vláda Československa a prezident Dr. Beneš se postavili za odsun německého obyvatelstva s výjimkou antifašistů a dalších vytipovaných osob. To potvrdila 2. srpna 1945 i Postupimská konference tří mocností. V té době však již většina Němců československé občanství neměla, protože se ho dobrovolně vzdala po záboru našeho území.

Pokud jde o požadavek na »navrácení« majetku nebo alespoň na jeho kompenzaci, je třeba připomenout, že stále platí Dohoda o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, která byla podepsána v Paříži dne 14. ledna 1946, v níž se praví, že vláda ČSR má právo přisvojit si další německý majetek v »souvislosti s odsunem bývalých československých příslušníků z ČSR do Německa«. V článku D se dokonce zdůrazňuje, že do reparací se nepočítá majetek zkonfiskovaný v souvislosti s odsunem.

To vše německá vláda stvrdila v tzv. Pařížských dohodách po 23. říjnu 1954 s tím, že se zavazuje neuplatňovat žádné majetkové požadavky vůči žádným zemím vítězné koalice, jež vyplynuly z poválečného uspořádání.

Jaroslav KOJZAR

Z časopisu Alternativy (společensko-politický magazín Haló novin), č.1/2007, e-mail alternativy@halonoviny.cz