Stručné dějiny intervencí USA od r. 1945 – 2000

nato h1Toto je výzva všem čtenářům, aby – mohou-li – šířili tento přehled intervencí imperialismu USA do všech těchto zemí. Tento stručný přehled je nutný k informování, že USA-NATO tyto intervence nezastaví, dokud lidé tento vývoj neukončí!  

Motor americké zahraniční politiky není poháněný oddaností jakémusi druhu morálky, ale spíše nutností sloužit jiným pravidlům, což lze shrnout následovně:

* učinit svět bezpečnějším pro americké koncerny;
* zlepšit finanční výkazy domácích dodavatelů obrany, kteří velkoryse přispívali členům kongresu;
* zabránit vzniku jakékoli společnosti, jež by mohla posloužit jako příklad alternativy vůči kapitalistickému modelu;
* rozšířit politickou a ekonomickou nadvládu nad co největší území, jak náleží „velké mocnosti“.

To ve jménu boje údajné morální křížové výpravy, jak bojovníci studené války přesvědčovali sebe i americký lid, proti tomu, čím byla existence zla v podobě mezinárodního komunistického spiknutí, které ve skutečnosti nikdy neexistovalo, ani jako zlo, ani jinak.      

Spojené státy provedly v onom období neobyčejně vážné zásahy ve víc než 70 národech.

Čína, 1945-49:

Zasáhly do občanské války na straně Čankajška proti komunistům, ačkoli právě komunisté byli ve světové válce mnohem těsnějším spojencem Spojených států. USA využily k boji na své straně poražené jakonské vojáky. Komunisté donutili Čankajška uprchnout v r. 1949 na Taiwan.

Itálie, 1947-48:

S použitím všech dostupných triků USA zasáhly do voleb, aby zabránily komunistické straně dostat se zákonnou cestou spravedlivě k moci. Toto zvrácení demokracie bylo provedeno ne jménu „záchrany demokracie“ v Itálii. Komunisté prohráli. s lost. CIA spolu s americkými koncerny nadále po několik desetiletí zasahovala do italských voleb, s naléváním stamilionů dolarů a s psychologickou válkou, aby zablokovala strašidlo, jež obcházelo Evropou.

Řecko, 1947-49:

Zasáhly do občanské války na straně neofašistů proti řecké levici, která předtím odvážně bojovala proti nacistům. Neofašisté zvítězili a nastolili vysoce krutý režim, pro nějž CIA založila novou agenturu pro vnitřní bezpečnost, KYP. KYP dříve dlouho všude možně prováděla veškeré roztomilé pratiky tajné policie, systematické mučení nevyjímaje.

Filipíny, 1945-53:

Armáda USA bojovala proti levicovým silám (Huks), a to dokonce i tehdy, když Huks ještě bojovali proti japonským vetřelcům. USA po válce v boji proti Huks pokračovaly, porazily je a dosadily řadu loutkových prezidentů, což vyvrcholilo diktaturou Ferdinanda Marcosa.

Jižní Korea, 1945-53:

Po II. světové válce Spojené státy potlačily lidové pokrokové síly ve prospěch konzervativců, kteří kolaborovali s Japonci. To vedlo k dlouhému období korupčních, reakcionářských a brutálních vlád.

Albánie, 1949-53:

USA a Británie se neúspěšně snažily svrhnout komunistickou vládu a dosadit novou, která by byla prozápadní, složená většinou z monarchistů a kolaborantů s italskými fašisty a s nacisty.

Německo, 50. léta 20. stol.:

CIA zorganizovala rozsáhlou kampaň sabotáží, terorismu, špinavých triků a psychologické války proti východnímu Německu. Byl to jeden z faktorů, jež vedly k vybudování Berlínské zdi v roce 1961.

Írán, 1953:

Premiér Mossadek byl svržen společnou operací USA a Británie. Mossadek byl zvolen do této funkce velkou většinou parlamentu, ale udělal osudovou chybu, když vedl hnutí za znárodnění Brity vlastněné ropné společnosti, jediné ropné společnosti, jež v Íránu operovala. Převrat vrátil absolutní moc šáhovi a zahájil období 25 let represí a mučení, a ropný průmysl byl vrácen zahraničním vlastníkům následovně: Británii a USA po 40 procentech, ostatním 20 procent.

Guatemala, od 1953 do 90. let:

CIA zorganizovala převrat, jenž svrhl demokraticky zvolenou, pokrokovou vládu Jacoba Arbenze a vyvolala tak 40 let brigád smrti, mizení, masových poprav nepředstavitelných krutostí, s víc než 100 000 obětí – nesporně jednu z nejnelidštějších kapitol 20. století. Arbenz znárodnil americkou firmu, United Fruit Company, jež byla neobyčejně těsně svázána s americkou mocenskou elitou. K ospravedlnění převratu Washington prohlašoval, že se Guatemala ocitla na pokraji převzetí Sověty, i když Rusové měli tak malý zájem o tuto zemi, že tu ani neudržovali diplomatické vztahy. Skutečným problémem v očích Washingtonu bylo, vedle United Fruit, nebezpečí, že se guatemalská sociální demokracie rozšíří do dalších zemí Latinské Ameriky.

Střední východ, 1956-58:

Eisenhowerova doktrína hlásala, že Spojené státy „jsou připraveny použít ozbrojené síly na pomoc“ kterékoli zemi na Středním východě, která „požádá o pomoc proti ozbrojené agresi ze země, kontrolované mezinárodním komunizmem“. Anglický výklad tohoto byl, že nikdo nemůže ovládat Střední východ a jeho ropná pole, nebo tam nemůže mít nadměrný vliv vyjma Spojených států, a že každý, kdo se o to snaží, je samozřejmě „komunista“. K udržení této politiky se Spojené státy dvakrát pokusily svrhnout syrskou vládu, zinscenovaly několik ukázek síly ve Středomoří, aby zastrašily hnutí odmítající Spojenými státy podporované vlády v Jordánsku a Libanonu, vylodily v Libanonu 14 000 vojáků a osnovaly v Egyptě svržení nebo zavraždění Násira a odstranění jeho dotěrného středovýchodního nacionalizmu.

Indonézie, 1957-58:

Sukarno, tak jako Násir, byl ze sorty předáků Třetího světa, kteří nechtěli poslouchat Spojené státy. Bral vážně neutralitu ve studené válce, cestoval do Sovětského svazu a Číny (i když do Bílého domu také). Znárodnil mnoho soukromých držav Holandska, někdejší koloniální mocnosti. Odmítl zakročit proti Indonéské komunistické straně, která kráčela po legální, mírumilovné cestě a dosahovala pozoruhodných volebních zisků. Taková politika mohla snadno dát předákům Třetího světa „špatné myšlenky“. CIA začala cpát peníze do voleb, zosnovala atentát na Sukarna a snažila se ho vydírat padělaným sexuálním filmem a spojila své síly s disidentskými vojenskými důstojníky k vedení otevřené války proti vládě. Sukarno nakonec vše přežil.

Britská Guiana/Guyana, 1953-64:

Po 11 let dvě z nejstarších demokracií světa, Velká Británie a Spojené státy, se rozsáhle snažily zabraňovat demokraticky zvolenému předákovi v nástupu do úřadu. Cheddi Jagan byl další předák Třetího světa, který se snažil zůstat neutrální a nezávislý. Byl zvolený třikrát. Ačkoli byl levicový – víc než Sukarno nebo Arbenz – jeho politika ve funkci nebyla revoluční. Byl to ale stále pozoruhodný muž, protože představoval největší strach Washingtonu: budoval společnost, jež mohla být úspěšným příkladem alternativy vůči kapitalistickému modelu. S využitím široké škály taktiky, od generálních stávek a dezinformací až k terorizmu a britskému zákonodárství, ho nakonec USA a Británie v roce 1964 donutily odstoupit. Přímý rozkaz zbavit se ho dal John F. Kennedy; před ním pravděpodobně i Eisenhower.

Guyana, pod Jaganem jedna z lépe prosperujících zemí v oblasti, byla počátkem 80. let jednou z nejchudších. Jejím hlavním exportním artiklem se stali lidé.

Vietnam, 1950-73:

Klouzavý úpadek začal tím, že se Francouzi, bývalí kolonizátoři a kolaboranti s Japonci, postavili proti Ho Či Minovi a jeho přívržencům, kteří úzce spolupracovali s válečným úsilím spojenců a obdivovali vše americké. Ho Či Min byl konec konců svým způsobem komunista. Napsal mnoho dopisů prezidentu Trumanovi a ministerstvu zahraničí, v nichž žádal Ameriku o pomoc při získání nezávislosti na Francouzích a při hledání mírového řešení pro svou zemi. Jeho veškeré prosby byly ignorovány. Ho Či Min tvořil novou vietnamskou deklaraci nezávilosti podle americké; začal ji: „Všichni lidé byli stvořeni jako sbě rovní. Stvořitel je vybavil…“ To ale pro Washington nic neznamenalo. Ho Či Min byl svým způsobem komunista.

Po třiadvaceti létech, s více než milionem mrtvých, Spojené státy své vojenské síly z Vietnamu stáhly. Většina lidí říká, že USA válku prohrály. Ale zničením Vietnamu až na kost a otrávením půdy a genetického fondu na celé generace Washington dosáhl svého: zabránil tomu, co mohlo být pro Asii nástupem možnosti zvolit dobrý vývoj. Ho Či Min byl nakonec svým způsobem komunista.

Kambodža, 1955-73:

Princ Sihanuk byl dalším vůdcem, který neměl chuť být americkým klientem. Po mnoha létech nepřátelství vůči jeho režimu, včetně pokusů o atentát a nechvalně známého Nixonova a Kissingerova tajného „kobercového bombardování“ z let 1969-70, Washington nakonec Sihanuka svrhl převratem v roce 1970. To bylo vše, co bylo potřebné k tomu, aby se Pol Pot a jeho Rudí Khmerové začali drát k moci. Moc převzali o pět let později. Ale pět let amerického bombardování bylo příčinou zmizení kambodžské tradiční ekonomiky. Stará Kambodža byla navždy zničena. 

Rudí Khmerové způsobili této nešťastné zemi ještě větší hoře. Aby ironie bylo ještě víc, Spojené státy podporovaly Pol Pota vojensky i diplomaticky poté, co je porazili Vietnamci.

Kongo/Zaire, 1960-65:

V červnu 1960 se Patrice Lumumba stal prvním konžským předsedou vlády po získání nezávislosti na Belgii. Ale Belgie si uchovala nesmírné nerostné bohatství v provincii Katanga, prominentní činitelé Eisenhowerovy vlády měli finanční vazby na totéž bohatství a Lumumba při oslavách Dne nezávislosti předtím, než přijal zahraniční hodnostáře, vyzval k ekonomickému i politickému osvobození národa a přednesl seznam nespravedlností proti domorodcům ze strany bílých vlastníků země. Samozřejmě byl prohlášen za komunistu, a stejně samozřejmě byl odsouzený k záhubě.

O jedenáct dní později se provincie Katanga odštěpila, v září byl Lumumba na popud Spojených států coby prezident odmítnut a v lednu 1961 byl na rychlou žádost Dwighta Eisenhowera zavražděn. Následovalo několik let občanské války a chaosu, v nichž se dostal k moci Mobutu Sese Seko, muž, který nebyl pro CIA neznámý. Mobutu vládl zemi přes 30 let, s mírou korupce a krutosti, jež šokovala dokonce i manipulanty z CIA. Zairský lid žil v ponižující chudobě navzdory hojnému přírodnímu bohatství, zatímco Mobutu se stal multimiliardářem.

Brazílie, 1961-64:

Preident Joao Goulart se provinil obvyklými zločiny: zaujal nezávislý postoj v zahraniční politice, obnovil vztahy se socialistickými zeměmi a odmítal sankce proti Kubě; jeho vláda přijala zákon omezující výši zisku, jenž nadnárodní společnosti mohly převést ven ze země; byla znárodněna dceřiná společnost ITT; prosazoval ekonomické a sociální reformy. A generalní prokurátor Robert Kennedy byl znepokojený, když Goulart dovolil „komuni stům“, aby zastávali pozice ve vládních úřadech. Ten zatím nebyl žádný radikál. Byl to milionářský majitel půdy a katolík, který nosil na krku řád Panny. Což ho ovšem nedokázalo ochránit. V roce 1964 byl svržen vojenským pučem s rozsáhlou, utajovanou účastí Američanů. Oficiální linie Washingtonu byla… ano, je nešťastné, že v Brazílii byla svržena demokracie… ale zem byla takto zachráněna před komunizmem.

Na příštích 15 let byly nastoleny všechny rysy vojenské diktatury, jaké mohla Latinská Amerika poznat: byl rozpuštěn parlament, politická opozice prakticky odumřela, byl pozastaven habeas corpus na „politické zločiny“, kritika prezidenta byla zakázána zákonem, odbory převzali vládní zmocněnci, rostoucí protesty narazily na policii a vojsko, třílející do davů, rolnické příbytky byly vypalovány, kněží byli mláceni… mizení, smrtící komanda, významně narůstal rozsah i tvrdost mučení… vláda pojmenovala svůj program „morální  rehabilitací“ Brazílie.

Washington se radoval. Brazílie přerušila vztahy s Kubou a stala se jedním z nejspolehlivějších spojenců USA v Latinské Americe.

Dominikánská republika, 1963-66:

V únoru 1963 se Juan Bosch ujal úřadu coby první demokraticky zvolený prezident Dominikánské republiky od roku 1924. Tady měl liberální antikomunista éry J. F. Kennedyho přinejmenším vyvrátit obvinění, že ASA podporují jen vojenské diktatury. Boschova vláda měla být onou dlouho hledanou „výkladní skříní demokracie“, jež by ukázala, že Fidel Castro nemá pravdu. Krátce před tím, než se ujal úřadu, byl velkolepě zpracován ve Washingtonu.

Bosch byl opravdový v tom, čemu věřil. Vyzval k pozemkové reformě, k bydlení s nízkým nájmem, k mírnému znárodnění podnikání, a zahraniční investice, jež to umožnily a zemi příliš nevykořisťovaly, a k další politice, jejímž praktikováním by byl brán vážně kterýkoli politik, hlásající společenské změny. Podobně vážně přistupoval k občanským svobodám: komunisté, nebo alespoň ti, kteří byli za ně označeni, nebyli pronásledováni, dokud neporušovali zákon.

Mnoho amerických oficiálních činitelů a členů Kongresu vyjadřovalo nesouhlas s Boschovými plány i s jeho postojem nezávislosti na Spojených státech. Pozemková reforma a znárodňování, z nichž je tvořen materiál „plíživého socializmu“, jsou ve Washingtonu vždy citlivými problémy. V části tisku Spojených států byl napadán jako rudý.     

V září napochodovaly vojenské boty. Bosch byl mimo hru. Spojené státy, které mohly, byť se skřípajícími zuby, vojenský převrat v Latinské Americe odvrátit, neudělaly nic. O 19 měsíců později vypukla revolta, jež slíbila, že vrátí vyhnaného Bosche zpět k moci. Spojené státy vyslaly 23 000 vojáků, aby ji pomohly rozdrtit.

Kuba, od roku 1959 do současnosti:

Fidel Castro nastoupil k moci na počátku roku 1959. Zasedání Rady národní bezpečnosti USA 10. března 1959 mělo na programu možnost přivést „jinou vládu k moci na Kubě“. Následovalo 40 let teroristických útoků, výbuchů bomb, otevřená vojenská invaze, sankce, embarga, izolace, atentáty… Kuba provedla Neodpustitelnou revoluci, velmi vážnou hrozbu ukázky „dobrého příkladu“ pro Latinskou Ameriku.

Nesmutnější na tom je, že svět se nikdy nedoví, jaký druh společenství by Kuba vytvořila, kdyby byla ponechána na pokoji, kdyby nevyla trvale vystavena ostřelování a hrozbě invaze, kdyby jí bylo umožněno uvolnit domácí kontrolu. Všude tu byl idealizmus, vize, talenty. To ale nebudeme vědět nikdy. Což byl samozřejmě záměr.

Indonézie, 1965:

Spletitá série událostí, obsahující předpokládaný pokus o převrat, kontrapuč a možná i kontra-kontrapuč, v různých okamžicích s otisky amerických prstů, skončila tím, že se Sukarno vzdal moci a byl nahrazen vojenským pučem, jenž vedl generál Suharto. Masakr, jenž bezprostředně nato vypukl – proti komunistům, jejich sympatizantům, lidem podezřelým ze sympatií ke komunistům, i proti těm, kteří k nikomu z nich nepatřili – nazval deník New York Times „jedním z nejkrutějších masových vraždění v soudobých politických dějinách“. Odhady množství zabitých během několika let začínají na půl milionu a jsou až přes milion.   

Později se zjistilo, že velvyslanectví USA sestavilo seznamy činných „komunistů“, od špiček až po vesnické kádry, celkem 5 000 jmen, a předalo je armádě, která tyto osoby pochytala a pozabíjela. Američané potom vyškrtávali jména těch, které zabili nebo zajali. „Pro armádu to byla opravdu velká pomoc. Pravděpodobně zabili plno lidí, a já mám pravděpodobně na rukou plno krve“, řekl jeden americký diplomat. „Vcelku to ale nebylo špatné. Občas musíte v rozhodujícím okamžiku tvrdě udeřit.“      

Chile, 1964-73:

Salvador Allende byl pro washingtonské imperialisty tím nejhorším možným scénářem. Dokázali si představit jen jednu jedinou věc horší než marxistu u moci – zvoleného marxistu u moci, který ctí ústavu a je stále populárnější. To otřáslo základními kameny, na nichž byla postavena antikomunistická věž: doktrínou, po celá desetiletí úzkostlivě zušlechťovanou, že „komunisté“ se mohou chopit moci jen silou a podvodem, a že uchovat si ji dokáží jen terorizováním a vymýváním mozků obyvatelstva.

Po úspěšném sabotování Allendeho volební snahy v roce 1964 a přes veškerou snahu neúspěšném v roce 1970 CIA a zbytek americké zahraničně politické mašinérie nenechaly po příští tři roky kámen na kameni ve snaze destabilizovat Allendeho vládu, se zvláštní pozoorností k vyvolání nepřátelství v armádě. Nakonec v září 1973 armáda vládu svrhla; Allende při převratu zahynul.

Armáda na týden uzavřela zemi vůči vnějšímu světu; zemí se vallily tanky a vojáci se probourávali do dveří; stadiony se otřásaly hlukem poprav, těla se kupila na ulicích a plavala v řekách; prosperovaly mučírny; byly páleny rozvratnické knihy; vojáci párali nohavice ženských kalhot a vykřikovali, že ženy v Chile nosí sukně; chudí se vraceli do svého původního stavu; lidé z celého světa otevírali ve Washingtonu a v mezinárodních finančnických sálech své šekové knížky. Nakonec bylo přes tři tisíce lidí popraveno a tisíce dalších byly mučeny nebo zmizely.

Řecko, 1964-74:

K vojenskému puči došlo v dubnu 1967, pouhé dva dny před tím, než měla začít kampaň celonárodních voleb, v nichž, jak se zdálo, se jako předseda vlády vrátí zkušený liberální předák George Papandreou. Papandreou byl zvolen v únoru 1964 jako jediný s jednoznačnou většinou v dějinách moderních řeckých voleb. Úspěšné machinace k jeho sesazení začaly okamžitě, společným úsilím Královského dvora, řecké armády a americké armády a CIA, sídlících v Řecku. Po převratu roku 1967 okamžitě následovalo tradiční stanné právo, cenzura, zatýkání, bití, mučení a zabíjení; jen v prvním měsíci dosáhl počet obětí nějakých 8 000. Což bylo provázeno rovněž tradičním prohlášením, že k tomu všemu došlo proto, aby se zabránilo „komunistickému přvzetí“. Měly být odstraněny korupční a rozvratné vlivy na život v Řecku. Mezi jinými minisukně, dlouhé vlasy a zahraniční noviny; mládež měla povinně chodit do kostela.

Nejnesmazatelněji ale sedmiletou řeckou noční můru poznamenalo mučení. James Becket, americký právník, kterého do Řecka vyslala Amnesty International, v prosinci 1969 napsal: „Podle střízlivého odhadu nejméně dva tisíce lidí byl počet mučených, obvykle co nejkrutěji, často s vybavením, dodaným Spojenými státy.“

Becket hlásil následující:

Stovky vězňů naslouchají krátkému projevu inspektora Basila Lambroua, který sedí za stolem, zobrazujícím červeno-modro-bílé stisknuté ruce, symbol americké pomoci. Snaží se vězňům ukázat, že je naprosto marné se vzepřít: „Zesměšňujete se, když si myslíte, že můžete něco dělat. Svět je rozdělený na dvě části. Na jedné straně jsou komunisté, a na téhle traně je svobodný svět. Rusové a Američané, nikdo jiný. Co jsme my? Američané. Za mnou je vláda, za vládou je NATO, za NATO jsou USA. S námi nemůžete bojovat, my jsme Američané.“
George Papandreou nebyl žádný radikál. Byl to liberální antikomunista. Ale jeho syn Andreas, zjevný dědic, i když jen o trochu víc nalevo než jeho otec, netajil přání vyvést Řecko ze studené války a zpochybnil setrvání v NATO nebo alespoň být satelitem Spojených států.

Východní Timor, od roku 1975 do současnosti:

V prosinci 1975 Indonézie vpadla na Východní Timor, který leží na východním konci indonéského souostroví a poté, co se Portugalci vzdali kontroly nad ním, vyhlásil nezávislost. Invaze začala den poté, co prezident USA Gerald Ford a ministr zahraničí Henry Kissinger odletěli z Indonézie, kde dali Suhartovi povolení používat americké zbraně, jež by podle zákonů USA neměly být použity k agresi. Indonézie byla nejhodnotnějším nástrojem Washingtonu v jihovýchodní Asii.

Amnesty International odhadovala, že do roku 1989 indonézské jednotky pomocí násilného záboru Východního Timoru zabily 20 000 obyvatel z celkového počtu 600 – 700 000. Spojené státy trvale podporovaly nárok Indonézie na Východní Timor (na rozdíl od OSN a EU), a významně vraždění bagatelizovaly, ale zároveň poskytovaly Indonézii veškeré vojenské vybavení a výcvik, k této činnosti potřebné.    

Nicaragua, 1978-89:

Když Sandinisté svrhli v roce 1978 Somozovu diktaturu, bylo Washingtonu jasné, že mohou docela dobře být dlouho obávanou šelmou, „další Kubou“. Za prezidenta Cartera nabyly pokusy sabotovat revoluci diplomatických a ekonomických forem. Za Reagana se metodou stalo násilí. Osm děsivých, dlouhých let byl nikaragujský jid pod atakem Washington zastupující armády, Contras, vytvořené ze Somozovy kruté Náárodní gardy a dalších diktátorových příznivců. Byla to totální válka, s cílem zničit pokrokový sociální a ekonomický program vlády, s vypalováním škol a lékařských klinik, znásilňováním, mučením, zaminováváním přístavů, bombardováním a ostřelováním. To byli „bojovníci za svobodu“ Ronalda Reagana; žádná nikaragujská revoluce.

Grenada, 1979-84:

Co přimělo nejmocnější národ na světě, aby napadl zemi o 110 000 obyvatelích? Maurice Bishop a jeho stoupenci převzali moc převratem v roce 1979, a i když jejich aktuální politika nebyla tak revoluční jako Castrova, Washington byl opět ovládán strachem z „další Kuby“, zvlášť když se veřejná vystoupení grenadských předáků v jiných zamích ssetkávala s velkým nadšením.

Destabilizační taktika USA proti Bishopově vládě začala brzy po převratu a pokračovala až do roku 1983; vyznačovala se četnými dezinformacemi a špinavými triky. Americká invaze v říjnu 1983 narazila na minimální odpor, ačkoli USA utrpěly 135 zabitých či zraněných; také zahynulo asi 400 GrenaĎanů a 84 Kubánců, převážně stavebních dělníků.

Na konci roku 1984 proběhly pochybné volby, jež vyhrál člověk podporovaný Reaganovou vládou. O rok později lidsko-právní organizace, Rada záležitostí polokoule (Council on Hemispheric Affairs), oznamovala, že grenadské nové, Američany vycvičené policejní a protipovstalecké síly si získaly reputaci na brutalitě, svévolném zatýkání a zneužívání pravomocí, a omezovaly občanská práva. 

V dubnu 1989 vláda vydala seznam více než 80 knih, které bylo zakázáno dovézt. O čtyři měsíce později předseda vlády zastavil činnost parlamentu, aby zabránil hrozícímu hlasování o nedůvěře, vycházející z toho, co jeho kritici nazvali „sílícím autoritářským stylem“.

Libye, 1981-89:

Libye odmítala být náležitě závislá na Washingtonu. Její předák Muammar Kaddáfi byl drzý. Měl být potrestaný. Letouny USA sestřelily dva libyjské stroje ve vzdušném prostoru, jenž Libye považovala za svůj. USA také shodily na zemi bomby, čímž zabily nejméně 40 lidí, mezi nimi i Kaddáfího dceru. Přišly pokusy o atentát na něho a operace k jeho svržení, významná dezinformační kampaň, ekonomické sankce a obvinění Libye, bez slušnějšího důkazu, za výbuch v letadle Pan Am.

Panama, 1989:

Washingtonské bombardéry opět udeřily. V prosinci 1989 byla ve městě Panama zničena rozsáhlá španělská čtvrť; 15 000 lidí zůstalo bez domova. Po několika dnech pozemních bojů proti panamským silám USA a jimi dosazená nová panamská vláda oficiálně přiznaly kolem 500 mrtvých; jiné zdroje, bez sebemenších důkazů, trvaly na tom, že mrtvých byly tisíce; asi 3 000 lidí bylo zraněno. Amwričanů zemřelo 23, zraněno jich bylo 324.       

Reportérova otázka: „Stálo doopravdy za to kvůli tomuhle vyslat lidi na smrt? Dostat Noriegu?“

George Bush: „Každý lidský život je vzácný, a přesto musím odpovědět ano, stálo to za to.“

Manuel Noriega byl po léta americký spojenec a informátor, dokud nepřežil svoji užitečnost. Ale dostat ho nebylo jediným motivem útoku. Bush chtěl vyslat nikaragujskému lidu, jenž měl za dva měsíce jít k volbám, jasné poselství, jaký bude jeho osud, pokud opět zvolí Sandinisty. Bush také chtěl napnout nějaký ten vojenský sval, aby ukázal Kongresu, jak potřebné je mít sílu k rozsáhlému boji po nedávném rozpadu „sovětské hrozby“. Oficiálním vysvětlením amerického nátlaku bylo, že Noriega pašuje drogy, což Washington věděl už celá léta a příliš se tím neznepokojoval.

Irák, 90. léta 20. stol.:

Přes 40 dnů a nocí trvající nelítostné bombardování jednoho z nejvyspělejších národů na Středním východě, jež zničilo jeho starobylé i moderní hlavní město; 177 milionů liber (!) bomb spadlých na Íránce, nejkoncentrovanější vzdušný útok v dějinách světa; munice s ochuzeným uranem, jež spalovala lidi a vyvolávala rakovinu; ostřelování skladů s chemickými a biologickými zbraněmi a ropných zařízení; atmosféra zamořená víc než kde jinde; vojáci úmyslně upalovaní zaživa;  zničená infrastruktura s děsivým účinkem na zdraví; dodnes trvající sankce, jež zdravotní problémy znásobují; v důsledku toho všeho asi milion zemřelých dětí a ještě víc dospělých.

Irák byl nejsilnější vojenskou mocností mezi arabskými státy. To asi bylo jeho zločinem. Noam Chomsky napsal: „Přední, řídící doktrína zahraniční politiky USA od 40. let (20. stol.) je, že rozsáhlé a nesrovnatelné energetické zdroje oblasti Zálivu budou účinně ovládány Spojenými státy a jejich klienty, a, co je rozhodující, že žádné nezávislé, domorodé síle nebude dovoleno mít podstatný vliv na správu a ceny ropné produkce.“    

Afghánistán, 1979-92:

Každý ví o neuvěřitelném utlačování žen v Afghánistánu islámskými fundamentalisty, dokonce ještě před Talibanem. Ale kolik lidí ví, že koncem 70. a po většinu 80. let (20. století) měl Afghánistán vládu, jež se zavázala přivést neuvěřitelně zaostalý národ do 20. století, včetně toho, že dá ženám stejná práva? Stalo se nicméně to, že Spojené státy nalily miliardy dolarů do děsivé války proti této vládě, 

Každý ví o neuvěřitelném útlaku žen v Afghánistánu ze strany islámských fundamentalistů, dokonce před Talibanem. Ale kolik lidí ví, že koncem 70. A po většinu 80. let měl Afghánistán vládu, která se zavázala, že přivede neuvěřitelně zaostalý národ do 20. Století, včetně toho, že dá ženám stejná práva? Došlo ale k tomu, že Spojené státy nalily miliardy dolarů do vedení strašlivé války proti této vládě, jednoduše proto, že ji podporoval Sovětský svaz. Ještě předtím operace CIA vědomě zvýšily pravděpodobnost sovětské intervence, k níž také došlo. Spojené státy nakonec zvítězily, a ženy, i zbývající Afghánci, ztratily. Přes milion mrtvých, tři miliony invalidů, pět milionů uprchlíků, celkem asi polovina obyvatel.

Salvador, 1980-92:

Salvadorští disidenti se snažili pracovat uvnitř systému. Ale vláda to s podporou USA znemožnila, s opakovaným použitím volebního podvodu a zabitím stovek protestujících a stávkujících. V roce 1980 se disidenti chopili zbraní a vypukla občanská válka.

Oficiálně byla vojenská přítomnost USA v Salvádoru omezena na poradenství. Ve skutečnosti personál armády a CIA sehrával trvale aktivnější úlohu. Při srážkách letounů s vrtulníky bylo zabito či zraněno kolem 20 Američanů při průzkumných i jiných přeletech nad územími, kde se bojovalo, a o úloze USA v pozemních bojích vyplavaly také závažné důkazy. Válka oficiálně skončila v roce 1992; 75 000 mrtvých civilistů a státní pokladna USA chudší o šest miliard dolarů. Významné společenské změny byly z větší části zmařeny. Zemi stále vlastní hrstka bohatých, chudí zůstávají jako vždycky a disidenti se tále musí obávat pravičáckých smrtících komand.

Haiti, 1987-94:

Proti Spojenými státy podporované třicetileté diktatuře Duvalierovy rodiny se postavil reformistický kněz Jean-Bertrand Aristide. CIA zatím utajeně pracovala s brigádami smrti, mučitelli a pašeráky drog. S tímto v pozadí se Clintonův Bílý dům ocitl v trapné situaci, když musel předstírat (kvůli veškeré své rétorice o „demokracii“), že podporuje Aristidův návrat k moci na Haiti poté, co ho v roce 1991 smetl vojenský převrat. Po zdržení jeho návratu nejméně o dva roky Washington konečně pomocí armády dosadil Aristida zpět do úřadu, ale až poté, co jej donutil zavázat se, že nebude pomáhat chudým na úkor bohatých, a že se bude držet ekonomiky volného trhu. To znamenalo, že Haiti bude nadále montážní dílnou západní polokoule, kde budou dělníci dostávat doslova hladové mzdy.   

Jugoslávie, 1999:

Spojené státy vrhly bombardováním zemi zpět do předindustriální éry. Chtěly, aby svět uvěřil, že jejich intervence byla motivovaná „humanitárními“ impulzy. Výše uvedené dějiny intervencí USA snad někomu pomohou při rozhodování, jakou váhu lze přikládat tomuto tvrzení.

***
William Blum autorem knihy »Ubíjená naděje: Intervence armády USA a CIA po II. světové válce« (Killing Hope: US Military and CIA Interventions Since World War II). Části knihy lze číst na: http://members.aol.com/bblum6/Americanholocaust.htm.

Překlad (=npa=)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *