NĚMECKO VE STRATEGICKÝCH SOUVISLOSTECH (12)

logoEvropská unie

Provokační politika spolků odsunutých Němců proti Postupimským dohodám v ČR dostává nové podoby. Také s ohledem na parlamentní volby v ČR a ve SRN v roce 2006. Bavorská CSU a její předseda E. Stoiber to ve vztahu k ČR vyjadřuje například takto: „Jestli si Češi myslí, že nyní, po vstupu do EU, budou mít klid, tak se moc mýlí, teď teprve začne boj.“ Je zřejmé, že tyto síly ve SRN také počítají s půdou EU, kde hodlají útoky proti ČR organizovat, rozvíjet a proti nám realizovat.

Vztahy mezi ČR a SRN po začlenění ČR do EU se realizují jednak dvoustranně, ale také na půdě EU a jejich institucí. Jedno a druhé není totéž. Sítě institucí vytvářejí pro německou politiku vztahů nejen k ČR široké možnosti. Německé záměry se dají více a lépe rozkládat do různých podob a částí. J. Fischer to označuje „za přebírání větší odpovědnosti Německa za vývoj v Evropě i ve světě“.

Text evropské ústavy vyjadřuje zájmy velkokapitálu. Klíčová rozhodnutí se přijímají v EU, národní evropské státy, zejména menší, mají přísně vymezené místo – vykonavatelů. Je to vztah podřízenosti obalován do slovníku „nové demokracie“ a podobně.

Předložený text evropské ústavy a politicko právní dopady vyplývající z jejich realizace jsou pro naši veřejnost nepřijatelné. Zakládají proces postupné likvidace evropských národních států. To by byl krok zpět.

3) Sjednocení Německa

Dohody antifašistické koalice z Postupimi z roku 1945 předpokládaly sjednocení Německa. Vznik dvou německých států v roce 1949 otázku sjednoceno odsunul. Dva společensky protikladné státy na německém území představovaly současně strategický průsečík vztahů, konfrontace a jednání mezi kapitalismem a socialismem. Mezi protikladnými mocenskými strukturami v Evropě a ve světě. Mezi SSSR a USA, mezi NATO a Varšavskou smlouvou.

Německá otázka v období po druhé světové válce byla vždy neoddělitelně také záležitostí prvořadé strategické povahy a důležitosti. V evropské a mezinárodní dimenzi.

Na rozhraní 80. a 90. let dvacátého století proběhly v Evropě tři souběžné procesy.

1) Destrukce socialismu v zemích východní a jihovýchodní Evropy.

2) Proces sjednocení Německa.

3) Takzvaná přestavba v SSSR vytvářela pro uvedené procesy příznové podmínky a zásadní strategickomocenský rámec. Strategická uskupení socialismu – Varšavská smlouva a Rada pro vzájemnou hospodářskou pomoc – byly záměrně ochromeny, vyřazeny a zlikvidovány.

Prokapitalistické síly, vnitřní a vnější, se spojily v akcích a taktice boje proti ústavní a politické moci v socialistických zemích. Hlavní politicko ideologický základ koordinovaného protiústavního útoku byl tvořen programem s těmito hlavními částmi. Socialismus je nereformovatelný, lidská práva patří všem, žádáme změny, žít se dá lépe, chceme svobodu pohybu a cestování, konec vlády jedné strany atd.

Po oficiální návštěvě M. Gorbačova ve SRN v červnu 1988 se podstatně zaktivizovalo protisocialistické hnutí v NDR. Byl prosazován požadavek práva na sebeurčení. Svobodné rozhodování o volbě společenského řádu a další. Kampaň uvnitř NDR jako „Církev pro všechny“, obsazování zastupitelských úřadů SRN ve Varšavě, v Budapešti a v Praze na podzim roku 1989 občany z NDR , iniciovaly vlnu kritiky na ústavní a politickou moc v NDR. 7. října 1989 M. Gorbačov v Berlíně prohlásil m.j.: „kdo přichází pozdě, toho potrestá sám život.“

4. listopadu 1989 v Berlíně demonstrovalo milion občanů proti politické moci v NDR. Destrukce moci se stala skutečností. 28. listopadu 1989 H. Kohl předložil ve Spolkovém sněmu desetibodový program budoucí německé politiky. Jednalo se o připojení NDR ke SRN.

V únoru 1990 se uskutečnilo v Ottavě společné zasedání NATO a Varšavské smlouvy. Jednalo se o snižování zbrojení, o sjednocení Německa. Následná série konferencí „4+2“ byla završena konferencí v Moskvě 12. září 1990. Zásadní kvalitativní obrat v jednáních „4+2“ nastal 16. července 1990. Na jednáních Gorbačov – Kohl na Kavkaze opustil Gorbačov původní stanovisko SSSR a souhlasil s tím, aby sjednocené Německo bylo členem amerického mocenského bloku NATO. To uvolnilo cestu k jednáním v Moskvě v září 1990 a také k vytváření nové strategické koncepce Německa a Západu pro budoucí období.

Na konferenci „4+2“ v Moskvě 12. září 1990 nejvyšší představitelé SSSR, USA, Velké Británie, Francie, SRN a NDR podepsali „Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu“. Mírová smlouva s Německem podepsána nebyla. Uvedená smlouva z 12. září z části mírovou smlouvu nahrazuje. Německo přijalo své hranice z dané doby jako definitivní. Nebude vznášet žádné územní nároky. Nebude vyrábět a vlastnit zbraně ABC. Hranice mezi Německem a Polskou republikou jsou stvrzeny mezinárodně právní závaznou smlouvou.

Dne 3. října 1990 byla zrušena všechna práva velmocí vůči Německu. Sjednocené Německo získalo plnou suverenitu. Uvedený den je v Německu označován za Den německého sjednocení.

Sjednocení Německa a destabilizace socialismu v Evropě přineslo nové kvalitativní změny v Evropě i ve světě.

1) Byl odstraněn poválečný stutus quo, který vznikl v důsledků druhé světové války a porážky Německa v této válce.

2) Došlo ke změně strategicko mocenského poměru sil mezi socialismem a kapitalismem v prospěch kapitalismu. Destrukce socialismu v Evropě byla dovršena rozpadem SSSR.

3) Sjednocením Německa a uvedenými procesy ve východní a jihovýchodní Evropě a v SSSR se uvolnil nový prostor a možnosti pro rostoucí vliv Německa.

Tento vliv Německa, plnění jeho strategických záměrů je rozloženo do dlouhodobého časového období. Prioritou je ekonomická síla Německa.

Pro Německo poprvé v jeho dějinách, pro jeho rostoucí vliv v Evropě i ve světě existují příznivé okolnosti a dané struktury. Představují je v podobách rozšířeného bloku NATO a EU. Ty umožňují realizovat mocenský vliv Německa postupně. Přímo i zprostředkovaně.
Nová poznání přinesl a přináší vztah mezi vojenskou a nevojenskou sférou. V roce 1945 vojenská sféra umožnila v Evropě zásadní, převratné revoluční změny. Na rozhraní 80. a 90. let ve dvacátém století – nevojenská sféra a její nasazení ze Západu i Východu způsobila a umožnila uváděné změny. Obratem ale vojenská síla USA a NATO je prosazována jako hlavní prostředek zahraniční politiky. Německo od roku 1994 může nasazovat bundeswehr mimo hranice Německa a NATO.. Rozhodl o tom Spolkový ústavní soud. SRN se v roce 1999 účastnila agrese USA – NATO proti Jugoslávii.
V rámci uváděných změn vidíme také relativně nový význam objektivních a subjektivních faktorů. S tím, že úloha, význam subjektivních faktorů byl při sjednocování Německa značný. Je i nyní a zasluhuje dalšího, podrobnějšího zkoumání.

Sjednocení Německa představovalo a dále představuje vstup nové síly do evropské a mezinárodní politiky. Vnitřní politické a státní vedení ve SRN nese velkou odpovědnost za směrování své země v budoucím období.

Realita sjednocení Německa jako komplexního celku obsahuje nejen kladné faktory. Ve SRN působí síly, které neuznávají výsledky druhé světové války. Nebyly vykořeněny zdroje a příčiny fašismu a neofašismu. Neofašistická NPD je v současnosti zastoupena v zemském sněmu v Sasku a v Braniborsku. Neofašismus v ideologii i v akcích se přelévá ze SRN do ČR.Polska a dalších zemí NATO a EU.

Doc. PhDr. Josef Groušl, CSc.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *