NĚMECKO VE STRATEGICKÝCH SOUVISLOSTECH (7)
2) Vývoj vztahů mezi Československem – Českou republikou a Spolkovou republikou Německo 1945 – 2005
Exilová vláda ČSR za druhé světové války v Londýně dosáhla podstatných výsledků při řešení německé otázky. Prezident ČSR dr. E. Beneš v tomto směru sehrál rozhodující úlohu.
Byla potvrzena právní kontinuita ČSR ze strany hlavních antifašistických velmocí. Velká Británie a Francie se distancovaly od protičeskoslovenského německého diktátu z Mnichova 1938. Československo se stalo signatářem „Deklarace Spojených národů“ z 1. ledna 1942. ČSR se aktivně podílela na boji proti Německu. Doma i v zahraničí. Velmoci antifašistické koalice se kladně vyjadřovaly společně s vládou a prezidentem ČSR k odsunu Němců z osvobozené republiky po porážce Německa.
Strategicky dlouhodobý význam pro ČSR představovala „Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR“. Byla podepsána v Moskvě 12. prosince 1943. Spolehlivě zajišťovala vnější strategickou bezpečnost ČSR před novým „Drang nach Osten“.
Uznání nutných společenských, sociálně ekonomických a dalších změn v ČSR po jejím osvobození od německé okupace vyjadřoval „Košický vládní program“ z dubna 1945. Ve vztahu k Německu zvýrazňoval zásadní význam smlouvy z r. 1943 a potřebu jej naplňovat novým obsahem lidově demokratické vlády v ČSR.
V tomto smyslu to vyjadřovaly prezidentské dekrety z roku 1945. Později jako ústavní zákony a zákony. Prezident ČSR dr. E. Beneš se k odsunu Němců vyjádřil v Praze, 28. října 1945, těmito slovy: „Všechny mosty mezi nimi a námi byly jejich postupem navždy strhány, náš společný život s nimi není možný. Musí tudíž odejít, neboť jiného řešení v zájmu klidu a míru v Evropě není .“
Odsun Němců podle rozhodnutí antifašistické koalice v Postupimi v roce 1945 byl aktem mezinárodního práva. Realizace tohoto rozhodnutí v ČSR, společně s uvedenými dekrety, přispěla k vnitřní bezpečnosti ČSR a jejich občanů.
V poválečném období let 1945 – 1949 se v Německu budovaly institucionální základy politiky revanše proti ČSR, Polsku a dalším slovanským zemím. Hlavním politickým a ideologickým zdrojem byl, a dodnes je, rozpor mezi vytčenými cíly Německa před a v průběhu druhé světové války a neschopností takové cíle realizovat. Není to ojedinělý případ v dějinách Německa. Pangermánská ideologie tvoří základ i rámec německého revanšismu. Ten narušoval vztahy mezi Německem, později SRN, a dalšími státy.
Po roce 1949
Po vzniku dvou německých států v roce 1949 dostaly naše vztahy k Německu nový rámec, limity a obsah. SRN a NDR představovaly dva rozdílné společenské systémy na půdě Německa. Historicky první socialistický stát – Německá demokratická republika.
Vztahy mezi oběma německými státy byly zásadně ovlivňovány kvalitou vztahů mezi USA a SSSR, mezi NATO a Varšavskou smlouvou (od roku 1955).
Německá otázka představovala v období let 1949-1989 strategické ohnisko a průsečík celoevropské i světové politiky. Z těchto pozic se k německé otázce přistupovalo. Nebylo možné jinak.
Kvalita vztahů mezi ČSR a NDR byla rozdílná od vztahů ke SRN. Vlády ČSR a NDR přijaly 23. června 1950 „Společnou deklaraci“. Vyjádřily, že mezi nimi nejsou žádné otevřené problémy. Stanovisko k odsunu Němců bylo jasné. „Provedený odsun Němců z ČSR je nezměnitelný, spravedlivý a je definitivním řešením.“
Pro Československo byla ve vztazích ke SRN velmi důležitá podpora lidově demokratických vlád v Polsku a v dalších zemích východní a jihovýchodní Evropy. Rozhodující byla ale pomoc a podpora Sovětského svazu. Tyto země jednoznačně ve „Varšavské deklaraci“ z 23. června 1948 odmítly separátní jednání o Německu v Londýně. Západní velmoci, bez pozvání SSSR v rozporu se závěry z Postupimi, připravovaly rozkol Německa. Taká „Pražská deklarace“ z 21. října 1950 vyjadřovala jednotné stanovisko evropských lidově demokratických vlád k německé otázce. Byly odmítnuty plány USA a jejich spojenců na znovuvyzbrojování SRN.
Doc. PhDr. Josef Groušl, CSc.
Pokračování