K modelu socialismu (12)

Zhruba takové jsou podmínky objektivního zjištění toho, co se skutečně stalo.

Je falešné si myslet, že naznačené úsilí o objektivní hodnocení povede k apologetice, k ospravedlňování chyb, k zamlčování nepohodlných závěrů,zamlčování, překrucování skutečností. Úsilí o objektivnost nelze zaměňovat falešným objektivismem, který je rodným bratrem fatalismu, marxismu naprosto cizímu. Naopak: teprve takové posouzení je schopno odhalit skutečné chyby a skýtat skutečná a hodnotná poučení pro přítomnost a budoucnost, neboť onen přístup je třeba požadovat nejen vůči minulosti, nýbrž Í současnosti a budoucnosti.

Teprve s uvážením naznačených postupů možno přistoupit k hodnocení, aby bylo co možno všestranné a co nejobjektivnější, skutečně „padni, komu padni".

Realita RS se vyznačovala řadou zvláštností a jedinečností, jednou ignorovaných nebo podceňovaných, podruhé přeháněných. Upozorněme tady aspoň na některé významné z nich. Ty nejenže nebývají a nejsou chápány jako zvláštní a jedinečné projevy podstaty přechodu od kapitalismu k socialismu. Jsou ztotožňovány s podstatou socialismu jako takového, k němuž teprve směřovaly. A co je ještě nehoráznější -jsou směšovány s tím, k čemu byl reálný socialismus donucován okolnostmi, jeho samovývoji cizími a dokonce nepřátelskými.

Jaké jsou ony zvláštnosti a jedinečnosti?

Rozdílné podmínky nástupu k socialismu

V souvislosti s imperialistickou první světovou válkou, nespravedlivou z obou stran – šlo o přímý boj za svržení kapitalismu, klasicky třída proti třídě. V důsledku toho, ve VRSR, jasné vyhrocení a vyjevení rozporu kapitalismu a (byť teprve v těžkých podmínkách začínajícího) socialismu.

Naproti tomu – v souvislosti s druhou světovou válkou proti fašistickým mocnostem, vedenou za třídně kompromisního spojenectví socialistických sil se silami buržoazní demokracie, cesta k socialismu oklikou přes lidovou demokracii. Spolu s přežíváním zvláště některých důsledků onoho počátečního kompromisu – určité zamlžení zásadního rozporu kapitalismu a socialismu. (Toto bude třeba konkretizovat -jinde – při analýze „naší čs. cesty k socialismu").

2. Vývoj v jedné osamělé zemi – a vývoj ve více zemích, podmíněný množstvím dalších zvláštností, daných právě tím, že šlo o více (oddělených – NB!) zemí.

3. Nutnost překonávání tíživého dědictví minulosti, dané tím, že většina k socialismu nastupujících zemí čí národů byla nedostatečně rozvinutá.

4. Internacionalita, vyžadovaná (spíše) politicky. Nedostatečný ekonomický tlak ve směru k integraci.

5. Převzetí v podstatě předválečného versailleského státního uspořádání s dědictvím jeho nacionálně politické problematiky.

6. Nestejný, často velmi rozdílný sociálně politický vývoj v jednotlivých zemích. (Odtud mluvení o různých modelech – v množném čísle.) To ztěžuje zaujmout postoj k tzv. reálnému socialismu jako celkovému jevu, tj. rozlišovat to, co bylo všem zemím společné – a co bylo u nich jedinečné, jen jim vlastní, a co může či musí být předmětem analýz, překračujících zde námi sledovaný obecně modelový přístup.

Existuje ještě jeden veliký teoreticko – metodologický problém, který zůstává mimo veškerou pozornost, třebaže má pro posuzování právě socialismu dalekosáhlé důsledky.

Elementárním východiskem hodnocení je zjištění a vymezení spolehlivých, hodnověrných fakt. To už samo o sobě představuje složitý a rozporuplný úkol. Jde pak o poměr k oněm faktům. Všimněme si jedné stránky tohoto přístupu, který nám otevře opomíjený a přitom objevný pohled nejen na problematiku minulého socialismu, nýbrž i na současné skutečnosti.

Pokračování