STALIN A TROCKIJ, POLITIKA LIDOVÉ FRONTY A VÁLKA (2)
Bitva mezi Trockým a Stalinem v třicátých letech byl dramatický boj, který v rozporném vývoji dělnického hnutí si zaslouží, aby byl přirovnán k jiným velkým konfrontacím.
Trockij, který jako Stalin uznával socialismus jako společnost, kde výrobní prostředky jsou zespolečenštěny, nemohl popřít úspěchy kolektivizace vesnice a urychlené industrializace. Odmítal však možnost budování a udržení socialismu v SSSR, pokud – a to byla jeho utkvělá představa – nedojde k revoluci na Západě. Proto vítal vše, co mohlo otřást existující situací a tím znovu otevřít cestu k revoluci. Proto odmítal každou obranu statu quo, a tedy i každou kampaň za mír akolektivní bezpečnost. Politiku Stalina a Internacionály ve jménu antifašismu a obrany míru odmítal a napadal jako konzervativní a kontrarevoluční. Hlásal, že k obnově revoluce nedojde, pokud se nepodaří dosáhnout krachu takové politiky a nedojde ke změně politického vedení v SSSR. Uvedeme jen některé odkazy, které to demonstrují. Lidová fronta byla oficiálně vyhlášena ve Francii 14. VII. 1934 v den výročí dobytí Bastily, v průběhu velké demonstrace, které se osobně zúčastnil jeden z přestavitelů "radikální strany" Edouard Daladier. To byla předehra široké, antifašistické, lidové a demokratické aliance.
Trocký, který byl v té době ve Francii, se okamžitě postavil proti této utvářející se alianci. Když byl 14. července 1935 vyhoštěn z Francie, doporučoval svým stoupencům, aby převzali iniciativu a obvinili a odsoudili "komplot Blum-Lebas-Cachin- Thorez-Stalin", který podle něho sledoval cíl prodat francouzskou mládež francouzskému imperialismu.
Když poznal, že politika Lidové fronty se stala masovou, doporučil svým stoupencům, aby zůstali ve hnutí a stavěli se proti němu s požadavkem vyloučit buržoazní poslance a snažit se touto cestou diskreditovat reformisty a "stalinisty". "Postupujíce tímto způsobem", poučuje jeho stoupenec Jean Rous v dopise z 11. července 1935, "nezasáhneme Lidovou frontu čelně, ale zaútočíme na její slabé místo, méně bráněné.
Je to elementární pravidlo strategie. Jestliže tento článek rozlomíme, rozdrtíme cely řetěz." Řetězem, který bylo třeba rozdrtit, byla míněna (aniž to bylo výslovně řečeno) Lidová fronta. V organizační rovině byl jako nejvhodnější prostředek pro neúspěch Lidové fronty stanoven vstup trockistů do SFIO, francouzské socialistické strany. Nejslabším článkem Lidové fronty bylo spojenectví s francouzskou "radikální stranou". Boj proti ni – a v tom bylo možno počítat s "maximalistickým" křídlem socialistické strany – byl bojem také proti francouzským komunistům, kteří byli nakloněni k alianci s "radikální stranou", i když oportunistickou. Trockému se nedostávalo hlavního leninského poučení, kterým je konkrétní analýza konkrétní situace. Vše pojímal tak, jako kdyby už šlo o předvečer revoluce. Ze zkušeností Října si udělal vlastní rigidní schéma, a každé hodnocení a každá předpověď byly poměřovány touto zkušeností jako zdrojem univerzálních a neměnných zákonů. "Často se zapomíná", píše např. 15. července 1936 jedné holandské organizaci, která mu byla blízká, "že největším historickým příkladem Lidové fronty je únorová revoluce 1917. Od února do října menševici a eseři /"revoluční socialisté"/, kteří mohou být přirovnáni ke "komunistům" (uvozovky Trockého) a sociálním demokratům, se otevřeně spojili a utvořili trvalou koalici s buržoazní stranou "kadetů", s kterými uvedli do života celou řadu koaličních vlád. Pod praporem /takové – Trockého ironické přirovnání/ "Lidové fronty" se shromáždil veškerý lid, včetně sovětů dělníků, rolníků a vojáků. Přirozeně, že bolševici byli v sovětech přítomni. Ale neposkytli "Lidové frontě" minimální koncesi. Požadovali rozbití této "Lidové fronty", likvidaci spojenectví s kadety a vytvoření skutečné a opravdové vlády dělníků a rolníků." A protože jeho někteří francouzští partneři, jako Maslow a Dubois, i když se projevovali jako neústupní a leví, flirtovali s Lidovou frontou a dostali se tak daleko, že požadovali "Lidová fronta k moci", Trocký neváhal označit tyto pozice jako "hluboce oportunistické". Hesla jako například běžná "obrana demokracie" – k těm byl jeho postoj nezvratný – působí jednoduše jako "ten nejhorší podvod vůči pracujícím. "Antifašismus – to je jeho několikrát zopakovaný názor – "není nic", ve Francii "je to pouze prostředek, pomocí kterého stalinisté ospravedlňují koalici s radikály". Když v Holandsku vláda Colijna předložila návrh zákona namířeného proti polovojenským skupinkám holandské nacistické strany, Trocký vybízí, aby se hlasovalo proti, aby nedošlo k posílení holandského kapitalistického státu, tj. hlavního nepřítele dělnické třídy (dopis Jean Rousovi z 20. července 1935. Později argumentuje pochybujícím holandským trockistů: "Obecně musíme být velmi pevní ve vztahu k abstraktnímu antifašismu, který někdy nakazí i naše soudruhy. Antifašismus –
zdůrazňuje – není nic, je to prázdný koncept, který slouží k zakrytí ničemností stalinismu." Časem se tato pozice nemírní, ale přitvrzuje. Pokud jde o lidové fronty, ty jsou oznámkovány jednoznačně v jednom článku z října 1938 jako "politika zrady" a Stalin je obviňován, že "usmířil komunistické strany v imperialistických "demokraciích" s jejich národní buržoazií." "Program obrany demokracie‘ je pro vyspělé země reakční program.
Jediný pokrokový úkol je – píše Trocký – příprava mezinárodní socialistické revoluce." Neméně radikální je antagonismus Stalin-Trocký v otázce války. Stalin, který má z války strach a snaží se jí zabránit a být mimo ni, je konzervativec, obránce státu quo, nepřítel revoluce.
Naopak válka je velká příležitost pro IV. Internacionálu, která je již připravena a je silnější, než byli bolševici v předvečer první imperialistické války, kdy navíc Internacionála ani neexistovala. "Ve třiceti zemích – zdůraznil Trocký v jednom článku z 10. října 1938 – existují sekce IV. Internacionály. Jistě, jedná se pouze o avantgardu (…) Nicméně situace revoluční avantgardy je nesrovnatelně výhodnější než před dvaceti pěti lety."
Pokračování