V polovině mandátu europoslance (1)
Malá knížečka obsahuje rozhovor s europoslancem za KSČM, Danielem Strožem.
Uvádíme z ní úvod a několik otázek s jeho odpověďmi.
Se jménem Daniela Strože se setkal snad každý čtenář českého tisku, o to nikoli jenom levicového, nejpozději po převratu 1989. Do levicových novin psal a stále ještě píše, v pravicových bývá naopak často napadán za své neoblomné postoje. Mnoha popřevratovým obracečům kabátů v masmédiích (ale i v politice) totiž bylo a je proti srsti, že jde o člověka, který strávil takřka celé čtvrtstoletí v exilu, odkud sledoval jejich, dřívějšímu režimu podlézavé chování, o němž mezitím slyší velmi neradi. A jimi ze lží o minulosti vypiplanému potěru pak zase nejde do hlavy, jak může být Strož sympatizantem KSČM, když byl ke všemu ještě zbaven občanství ČSSR a stal se poté občanem Spolkové republiky. Vždyť přece podle blábolu, které jsou těmto pseudonovinářům vštěpovány, musí být každý, kdo prožil tak dlouhou dobu v západoevropském kapitalismu, nutně na straně toho, co je u nás dnes nazýváno „svobodou a demokracií". O Strožovi, který tato tvrzení odmítá a zároveň i vyvrací, roztrušují proto fámy o jeho „pomýleností" anebo prý neschopností vnímat jakési blížeji neurčené „specifické české podmínky".
Aby se hloupostí, které jsou o Danielu Strožovi šířeny, staly udržitelnými, zůstává zamlčováno, že náležel ke vskutku nikoli více, než maximálně dvěma stům československým občanům, v cizině se od šedesátých let aktivně politicky angažujícím, a že v tomto velmi rozličném názorovém spektru spolupracoval výhradně s těmi, kteří prosazovali reformy, nikoli však zánik socialistické soustavy. V obzvlášť úzkém kontaktu byl především s tzv. socialistickou opozicí Jiřího Pelikána, soustředěnou kolem časopisu Listy. Mimochodem právě Pelikán se jako vůbec první Čech stal v roce 1979 poslancem Evropského parlamentu, ovšem za Italskou socialistickou stranu, kde působil po dvě volební období a odkud informoval pravidelně o vývoji v tehdejší ČSSR. Nynější poslanec EP Daniel Strož, člen parlamentní frakce CUE/NCL (Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice) jde v jistém smyslu v jeho šlépějích, poukazuje-li vytrvale na stupňované pravičácké excesy v ČR, se západoevropskými demokratickými principy naprosto neslučitelnými.
Kvůli zásadním neshodám s první popřevratovou, tedy „havlovskou" vládní garniturou, se kterou Strož měl co do činění hned při jejím prvním zahraničním výjezdu do SRN a později při jednáních na pražském Hradě (zavrhoval např. chystaný zvrat ke kapitalismu a varoval před rozpadem Československa), začala být před českou veřejností zamlčována Strožova exilová činnost, a to jak politická, tak i autorská, vydavatelská anebo redaktorská. Téměř není proto známo, že Strož v Mnichově, ve svých dvaatřiceti letech (ročník narození 1943), založil druhé na počet titulů nejproduktivnější exilové nakladatelství, věnující se ovšem převážně české poezii, což byl na svou dobu doslova kulturní „zázrak". Hned v prvním čísle časopisu Obrys, který vedle vydávání knih založil a vedl později (1981-1990), přišel s proklamací o nerozdělitelnosti „tří proudů" české literatury: té oficiálně vydávané v Československu, stejně jako literatury, rozšiřované tam samizdatově a rovněž vznikající v cizině (v exilu), mimo území republiky.
Daniel Strož, od druhé poloviny roku 2004 poslanec Evropského parlamentu za KSČM, je autorem třinácti básnických sbírek (vedle účasti v almanaších, kupř. i v němčině, angličtině, norštině či srbštině). Knižně též vydal text ostře sarkasticky pojaté divadelní hry o „sametové" revoluci, knihu svých „neretušovaných" rozhovorů z exilového, českého a slovenského tisku a v neposlední řadě také postupně v šesti svazcích souborně svou publicistiku, tištěnou hlavně v Haló novinách, jejichž byl po léta komentátorem, anebo i v týdenní literární příloze Obrys-Kmen, kterou doposud spolurediguje s Karlem Sýsem. Je také místopředsedou Unie českých spisovatelů.
Emil Hruška
Pokračování