Jak nastoupil fašismus v Německu

Jeho nástupu bylo možno zabránit sjednocením všech protifašistických sil. To ovšem predpokládalo zejména spolupráci dvou nejsilnějších dělnických stran – sociálně demokratické a komunistické.

Vítězství NSDAP

V červencových volbách 1932 získala NSDAP 13,7 milionů hlasů a stala se nejsilnější stranou v Německu. Hitler využil volebního úspěchu a požadoval úřad říšského kancléře. Proto byl rozpuštěn říšský sněm a vypsany nové volby na listopad. V těchto volbách již NSDAP dostala o 2 miliony hlasů méně, zatímco komunisté získali o 600.000 hlasů více než v červenci a jejich vliv začal stoupat. V Německu se začala vytvářet revoluční situace. Ulice mnoha německých měst se staly místem četných nacistických bojůvek. Za této situace kanléř von Papen odstoupil a novým kancléřem byl jmenován generál von Schleicher. Ten se znovu pokusil o dohodu s Hitlerem, ale marně. Když ztroskotala jeho jednání s protivníky Hitlera v NSDAP, rozhodl se 28.l.1933 odstoupit. Prezident Hindenburg jmenoval 30.l.1933 říšským kancléřem Adolfa Hitlera. Fašismus v Německu slavil své první vítězství. Jeho nástupu bylo možno zabránit sjednocením všech protifašistických sil. To ovšem predpokládalo zejména spolupráci dvou nejsilnějších dělnických stran – sociálně demokratické a komunistické.

Zastoupení politických stran v říšském sněmu v letech 1928-1933:

Rok	1928	1930	VII.32	XI.1932	III.1933
Sociální demokracie	153	143	133	121	120
Komunistická strana Německa	54	77	89	100	81
Německá demokratická strana	25	20	4	2	5
Německá lidová strana	45	30	7	11	2
Strana Centra	62	68	75	70	73
NSDAP	12	107	230	196	288

 Požár Říšského sněmu

27. února 1933 po deváté hodině je zapálen Říšský sněm v Berlíně. Na místě činu je zadržen holandský státní příslušník Marinus van der Lubbe. Zatímco zatčený je teprve vyslýchán, Hitler, Göring a Goebbels už s novináři mluví o "komunistických paličích" a "světovém bolševickém spiknutí". Od začátku je kolem případu mnoho záhad a pochybností. Doručitel zprávy o požáru není na policejiní stanici dotázan na jméno, svědci mění svou výpověd, jsou zavražděni nebo mizí beze stopy. O to, že se o 10. hodině v divokém spěchu vyřítí z hořící budovy nedostatečně oděný poslanec NSDAP kolem vrátného a řetězem SA-manů, kteří jinak nikoho nepropustili, neprojevují vyšetřovatelé nejmenší zájem. Tím větší je jejich zájem o zprávu výpomocného úředníka, člena NSDAP, který vypravuje, že prý komunistický poslanec Ernst Torgler byl ješte o osmé hodině večer v Říšském sněmu. Hned příští den fašistická propaganda hlásí: "Ohnivý signál komunistické revoluce! Komunisté zapálili Říšský sněm! Holandský komunista van der Lubbe se přiznal!"

7. března se hlásí číšník z restaurace Bavorský dvůr, člen NSDAP, na policejním prezidiu. Viděl totiž plakát slibující odměnu 20.000 marek tomu, kdo přispěje k odhalení spoluvinníků žháře van der Lubbe. Zcela v rozporu s výpověďmi svých kolegů podává udání, že van der Lubbe v létě a pozdě na podzim roku 1932 se scházel v Bavorském dvoře s podezřelými cizinci, kteří tam prý chodí pravidelně. O dva dny později hlásí, že cizinci jsou tu zase. Kriminální úredník se ihned odbere do restaurace, kde jsou zatčení tři muži: předseda bulharské komunistické strany Georgi Dimitrov a jeho dva mladší přátelé Taněv a Popov. 

Zákaz KSN

Zapálení Říšského sněmu dne 27.2.1933 Hitlerovými přisluhovači bylo signálem k teroristickému nástupu německeho fašismu proti komunistickému hnutí. Bulharský komunista Georgi Dimitrov v inscenovaném Lipském procesu, ve kterém byl hlavním obžalovaným, strhl Hitlerovi masku a před celým světem odhalil pravou tvář barbarského fašismu. Ten se jasně projevil bezuzdným terorem proti Komunistické straně Německa a později i proti ostatním stranám. Byly zakázany a jejich majetek byl rozkraden.

Práce komunistů v odboji

Komunisté byli od začátku odhodláni k odboji proti fašismu. Protože převzetí moci fašisty je překvapilo, nebyli však dostatečně připraveni ani na otevřeně vedený masový odboj, ani na práci v ilegalitě. Přesto začali členové KSN, kteří unikli vlně zatýkání po vypálení Říšského sněmu s agitací proti režimu a vybudováním tajných skupin a buňek. V samotném Německu neexistovalo žádné ilegální vedení, odboj vedli funkcionáři, kteří emigrovali do zahraničí. Ti se řídili hlavně pokyny Kominterny.

KSN bojovala proti fašismu mj. podporou stávek a demonstrací. Snažila se vyhýbat fyzickému násilí, ale vysvětlit lidem pravdu o zrůdné fašistické ideologii a vyvrátit lži fašistické propagandy. Velký rozruch budily akce jako založení rudých odborů, umístění rudých vlajek na komínech, přejmenování ulic nebo přostřihnutí vedení proudu při Hitlerově řeči ve Stuttgartu.

V březnu 1933 bylo zatčeno přes 11.000 členů KSN. Proto se vedení strany v červnu rozdělilo na zahraniční a domácí sekci v Berlíně. Blízko německých hranic zřídila KSN "pohraniční stanice", přes které udržovala kontakt do zahraničí. Přes tyto stanice také pašovala letáky tištěné v zahraničí s výzvami k účasti ve stávkách, demonstracích a akcích KSN, informacemi o sociálních nespravedlnostech, urývky z Komunistického manifestu, citáty Marxe, Engelse a Lenina jakož i noviny se zprávami o praktikách fašistů a koncentračních táborech, praktické návody k odboji, rady jak se chovat před soudem, karikatury starostů, zprávy o zločinech fašismu v tom kterém městě apod. a přijala komunistické uprchlíky.

Němečtí komunisté byli bezpochybně největší skupinou v domácím protifašistickém odboji. Podle oficiálních údajů tvořili celkem 75% odbojového hnutí (sociální demokraté 15% a křesťané 3%). Celkem zemřela během období fašismu asi polovina členů KSN, což je stejně velká část jako u československé KSČ. 

Důvody vítězství fašismu

Stejně tak velké jako nadšení Němců v revolučních letech 1918-19 bylo zklamání v letech 1932-33. Dá se říct, ze hlavní důvody pro posílení pravicových extremistů byly následující:

– světová hospodářská krize, kterou německé vlády před rokem 1933 nezmírnily a která se naopak se kvůli neschopnosti vládnoucích stran poznávat sociální problémy ještě prohlubovala

– porážka v první světové válce a nepřiměřené reparace, které měly značné dopady na německé hospodářství a životní úroveň,

– zájem velkoprůmyslu a kapitalistů o hospodářsky silné západní státy (hlavně Německo) jako "hráz proti bolševismu",

– neznalost a nepochopení fašistického nebezpečí (nikdo si nedovedl představit, že fašisté chtějí skutečně vyvraždit židy a začít novou válku),

– nedemokratické myšlení a chování všech politických stran (místo společnych akcí jednotlivé strany si vzájemně chtěly vnutit svou vůli).