SUDETY – ODSUN NEBO VYHNÁNÍ ? (2)

logoPOČÁTKY NACIONALISMU

České státní právo

V politických bojích a rozepřích dalších let mělo významný vliv tzv. historické státní právo české. Podle Dr. Karla Kramáře (1896) (l, str. 137) určovalo české státní právo, vycházející z nerozlučitelné jednoty tři zemí – Čech, Moravy a Slezska, poměr k Habsburské monarchii, stejně jako k ostatním zemím a určovalo i ústavní práva a další kompetence zemí Koruny české. Podoba ústavy však neměla být ničím trvalým, nýbrž se měla přizpůsobovat světovým dějinám. Tímto mělo odvolání se na české historické právo umožnit popření jakéhokoliv politického požadavku. Nezničitelnou právní platnost tohoto práva objasňoval Kramář v roce 1915 tím, že země Koruny české byly do roku 1749 právě tak samostatným státem jako Uhry nebo země rakouské. Mýtu českého státního práva podlehli i jiní představitelé naší politické scény (Palacký, Dr. Grégr…). Proti odvolávání se na české státní právo se postavili političtí mluvčí Němců celého Rakouska a to v zájmu rakouského centralismu a kvůli nebezpečí, které představovalo pro německou národnost a její vliv ve státě. Na tomto právu postavená země by totiž Němcům přiznala menší práva, než jakým se těšili jakožto rakouští státní občané. Důležitou roli zde také hrály německé zkušenosti s českým výkladem rovnoprávnosti tam, kde byli Češi ve většině. Řešení národnostní otázky viděli Němci ve správním dvojdělení Čech na základě jazykových ukazatelů. Pro toto řešení svědčila existence 55 ze 77 čistě německých soudních okresů (1890) v jednom jediném celku, táhnoucím se od Chebu po Liberec (l, str. 139). Češi se však postavili proti tomuto rozdělení právě na základě historického práva českého.

Různé návrhy na řešení národnostního sporu, vyrovnání či jazykové otázky, ať už z české či německé strany (Giskra, Taaffe – 1899, von Korber 1900 – 1903, Sturght, Schaffle, Rieger, emmersdorfská konference, (1, str. 145), byly neustále odmítány buď českou nebo německou stranou a jejich řešení bylo odsouváno do neurčita a to až do vypuknutí první světové války (1914).

Národnostní rozpor se neustále vyostřoval. Zatímco Češi usilovali o prosazení českého státního práva a jejich požadavky se stále radikalizovaly (hlavně u Mladočechů), požadovali Němci v rakouském říšském sněmu zavedení němčiny jako státní řeči v Čechách a v českém sněmu rozdělení Čech na dvě správní oblasti – českou a německou (česká strana realistů, jejímž vůdcem v té době byl T. G. Masaryk, považovala české státní právo ve své nejradikálnější podobě za utopii a přikláněla se k národnostnímu správnímu dělení). Docházelo k ostřejším invektivám při veřejných vystoupeních i v parlamentech, při nichž se obě strany navzájem osočovaly a napadaly. Zde vidíme, že národnostní třenice mezi Čechy a Němci na českém území začaly již před vznikem samostatného českého státu. České státní právo se v konečném důsledku ve své původní podobě neprosadilo, nicméně bylo jasným důkazem již tehdejší snahy vybudovat český stát jako stát nacionální a stalo se později jedním z ideových základů, na nichž byl český stát založen.

Moravské vyrovnání

Moravské vyrovnání bylo zřejmě jediné účinné řešení národnostní otázky, jehož bylo dosaženo. Jednalo se o myšlenku principu personality, s níž jako první vystoupil E. Kristan, avšak rozpracoval jí a do konečné fáze dovedl Dr. Karel Renner a to v národním katastru, na jehož podkladě se konaly volby do moravského zemského sněmu roku 1906 (l, str. 147). V zájmu vyrovnání se Němci dobrovolně zřekli svého privilegovaného postavení v zemském sněmu. Dále došlo k rozdělení zemské školské rady na německou a českou a k zavedení dvojjazyčnosti při autonomních úřadech. Na Čechy jako celek však nemělo toto vyrovnání žádný vliv. Moravské vyrovnání bylo první a bohužel i poslední snahou o urovnání národnostního sporu mezi Čechy a Němci při zachování plnoprávnosti národnostní menšiny. Bylo důkazem toho, že národnostní otázku lze vyřešit i cestou smíru.

Na tomto místě bych chtěl upřesnit pojem Sudety. Název Sudety nesla od konce roku 1918 jedna z provincií, tzv. Deutschbohmen (název, který používalo německé obyvatelstvo), zaujímající pohraniční území Severních Čech, Slezska a Severní Moravy. Jakožto územně politického pojmu začalo být ve 30. letech názvu Sudety používáno v souvislosti s výbojnými plány Německa. Od října 1938 bylo jako Sudetenland označeno území zabrané na zákl. Mnichovské dohody. Od dubna 1939 do května 1945 nesla tento název (resp. Sudetengau) úředně správní jednotka německé říše, se správním centrem v Liberci, zahrnující zabrané území od Ostravy až po Domažlice. Po roce 1945 přestaly Sudety oficiálně existovat.

V době první světové války byli Češi zpočátku se státoprávními prohlášeními
zdrženliví a vesměs projevovali loajalitu vůči rakouskému mocnářství. Naproti tomu v Třikrálové deklaraci z roku 1918 požadovali Češi nezávislý československý stát. Právo na sebeurčení pro sudetské Němce prohlásili v této souvislosti za utopii, neboť "český stát musí povstat v historických hranicích "(l. str. 152). Na politické požadavky Čechů reagovali němečtí poslanci z Čech v říšské radě 21.ledna 1918 požadavkem autonomní země Deutschbohmen, se všemi vlastnostmi a právy korunní země v rámci rakouského mocnářství. Dne 4.října 1938 se českoněmečtí poslanci říšské rady, s odvoláním na právo na sebeurčení, usnesli na vytvoření této provincie. Všechny německé strany říšské rady uznaly l0.října společným rozhodnutím právo na sebeurčení pro slovanské a románské národy, požadovaly je však současně také pro národ německý.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *