Samosprávný socialismus není anarchosyndikalismus

hanoJe dobře, že se na stránkách Haló novin konečně může otevřeně diskutovat z pozic různých metodologií bojujících o hlavy členů a sympatizantů KSČM i dalších občanů.

J. Kučera otevřel téma, ve kterém se tato metodologická různost ukazuje nejvýrazněji – totiž jakou hlavní cestu do budoucna zvolit – zda samosprávný socialismus nebo návrat k hlavním principům předlistopadového socialismu (protosocialismu). Tertium non datur. Před touto otázkou stojí KSČM již dlouho a dříve nebo později se musí rozhodnout politicky.

Otevřeně přiznávám, že tvořivé rozvíjení marxistické metodologie, ke které se hlásím a která nesmí opakovat chyby minulosti, vyžaduje i určitou revizi autentických názorů klasiků. Klasikové vycházeli z představy, že přechod k socialismu se bude lišit od minulých forem přechodu tím, že bude předcházet uchopení politické moci a pak se teprve bude formovat nová ekonomika. Jak to dopadlo víme – po jednorázové politické revoluci se rychle zformovala nová vládnoucí třída řídícího aparátu, která si osedlala dělnickou třídu i ostatní neprivilegované masy, zavedla svou vlastní diktaturu a stala se faktickým hlavním realizátorem vlastnických funkcí. Protosocialistické vlastnictví nebylo vlastnictvím všelidovým, ale v zásadě vlastnictvím řídícího aparátu (což neznamená, že se tento aparát obohacoval a vykořisťoval). A především na nedostatečnou společenskost tohoto vlastnictví, na neschopnost motivovat výkonného i řídícího pracovníka k schopnosti jednat jako odpovědný společenský vlastník a neutápět se v lokálních zájmech, předlistopadový systém u nás i jinde dojel . Jistěže působily i vnější faktory, ale byly, a to je jasně marxistický princip, který zřejmě J. Kučera neakceptuje, z dlouhodobého hlediska druhotné. Systémy nepadají z důvodů zahraničních tlaků, ale z důvodů vnitřní systémové nedokonalosti. J. Kučera mluví o nutnosti dokázat závěry, ale zcela ignoruje ten největší důkaz – nesporný historický fakt, že se předchozí forma socialismu všude zhroutila (dnes už není ani v Číně a na Kubě prožívá své poslední momenty, doufejme, že přejde do čínské cesty a neskončí v divokém liberálním kapitalismu). Závěr z toho je jasný – široké lidové vrstvy se na uchopení moci a výkonu vlastnické funkce musí připravovat dlouhodobě a od počátku, a to mohou jen v samosprávném zaměstnaneckém vlastnictví v rámci samotného kapitalismu. Ti, kdo ho odmítají, zpravidla záměrně pomíjejí skutečnost, že každý společenský proces má i svá dětská údobí a nemoci. Argumenty proti samosprávě berou právě z tohoto dětského období (přičemž pečlivě vypouštějí i to, co se skutečně podařilo – např. úspěchy velkého samosprávného komplexu Mondragon v severním Španělsku – mnohdy je ani neznají). Ale i kapitalismus měl své skromné počátky, i on začínal v malém, a přesto časem dokázal pohltit celý svět. Takhle to totiž v dějinách chodí. Nic dokonalého z nebe nespadne.

Argumenty proti samosprávě jsou malicherné – prý se budou samosprávní vlastníci chovat jako kapitalisté. Ve vztahu ke kapitalistům ano, uvnitř samosprávného podniku ne (viz můj článek ve sborníku). Oni samozřejmě musí obstát na trhu – trh sám není ani kapitalistický, ani socialistický – je to jen forma, na které soutěží různé vlastnické subjekty. Proč nevěřit tomu, že se samosprávní vlastníci ukážou ještě lepšími hospodáři než kapitalisté? V Mondragonu to dokázali a nepodceňoval bych ani úspěch Slušovic a jiných velkých družstevních komplexů z předlistopadové éry. A nakonec – když na tom trhu bude převažovat samosprávné vlastnictví – tak kde bude kapitalismus? Kde budou kapitalisté brát pracovní sílu do svých podniků? Komu bude pomáhat stát, když ty hlavní peníze budou v rukou samosprávy a voliči ze samosprávného sektoru, a malovýrobci navázaní na tento sektor, budou rozhodovat politicky? Nemusíme vymýšlet nějaké zvláštní jednorázové násilné revoluce, které rozbijí kde co a znesváří lidi mezi sebou. Revoluce proběhne a lidé ji ani nezaznamenají. To není kapitulace před kapitalismem, ale sázka na objektivní determinaci společenského vývoje ekonomikou (nejen výrobními silami, ale i výrobními vztahy, které vždy musí těmto výrobním silám odpovídat). Politiku přitom nijak nepodceňujeme. Samozřejmě, že formování a rozvoj samosprávného vlastnictví nebude procházka růžovým sadem, ale vyžaduje intenzivní politický boj, který ovšem musí být demokratický. Násilí a koncentráky nepomohou, jenom tento proces zkomplikují. Bytostně odmítám argumentaci typu kapitalismus se dobrovolně nevzdá – z této logiky vyplývá nevyhnutelnost ozbrojeného povstání či války – a to dnes lidé nechtějí. Ani kapitalismus není všemocný a musí se přizpůsobit tlaku ekonomické reality (viz skutečnost, že pod tlakem krize liberálové znárodňují).

A tady je argument, který J. Kučera a další nevnímají. Marx nás v Grundrissech učí o výrobní síle, která je kapitalismu nedostupná a rodí se ze součinnosti lidí, kteří vědí, že dělají na svém a baví je to. Zvláště to platí o pracovnících, kteří už nejsou lopatěnkové , ale jsou kvalifikovaní, v zásadě vědečtí pracovníci – čili tzv. kognitariát. V minulosti nebyl, ale dnes masově vzniká po celém světě. Kapitalista není hloupý, velmi brzy přijde na to, že právě samosprávné vlastnictví mu umožňuje zbavit se neproduktivních byrokraticko-manažerských aparátů a využít této participace samotných zaměstnanců (už to ostatně dělá, mnozí kapitalisté podporují rozvoj zaměstnanecké participace). Bude se snažit samosprávy využít pro zvyšování zisku, ale to se mu nakonec vymkne z ruky – naplní se prognóza z Manifestu, že kapitál plodí své hrobaře.

Obvinění z anarchosyndikalismu je dětsky naivní. Rozvoj samosprávného vlastnictví musí být doprovázen rozvojem širokého pluralitního levicového hnutí, ve kterém se mohou uplatnit i komunistické strany. V průběhu vývoje toto hnutí demokraticky ovládne stát a ten nabude charakteru skutečně demokratické, nejširší samosprávné organizace – žádný anarchismus, ale demokratické procesy sjednocování zájmů lidí do vysokého stupně kázně a organizovanosti. I ve státním vlastnictví se budou v boji s byrokracií rozšiřovat samosprávné principy. Pravda – s tradičně chápanou vedoucí úlohou strany, dirigované profesionálním řídícím aparátem a ignorující aktivitu pracujících, se nepočítá. Strany budou spíše ideové kluby, které budou do demokratické soutěže vysílat své stoupence a ve kterých bude aparát důkladně uvázán na řetěz demokratických mechanismů, jako je např. rotace kádrů apod.

Zkrátka J. Kučera a někteří další se nemohou smířit s tím, že samosprávný socialismus je úplně jiná logika než minulý systém, a přesto to socialismus a později komunismus bude. Návrat zpět je nemožný a utěšování se tím, že systém se nezhroutil, ale byl zrazen Gorbačovem nebo uzbrojen, je trapná výmluva.

A důkazy – samozřejmě, dnes nemůžeme předložit hmatatelné důkazy o tom, že samosprávný socialismus je možný (i když existuje řada příkladů úspěchu samosprávy po celém světě). To nemohl předvídat ani Marx, když formuloval Manifest. Můžeme pouze předložit logiku opřenou o minulost a současnost. Konečným soudcem budou dějiny – dlouhodobá společenská praxe. A na tento súd dějin J. Kučeru vyzývám. Hin sa hukáže.

J. Heller

Naše Pravda – http://www.halonoviny.cz, 10.11.2008 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *