Socialismus nebo anarchosyndikalismus?

hanoVydání sborníku statí Socialismus pro 21. století, které zorganizovalo teoreticko-analytické pracoviště ÚV KSČM, je, zejména v nynější atmosféře zběsilého antikomunismu, jistě záslužným činem.

V recenzi nazvané Perspektiva pro 21. století , otištěné dne 14.7.2008 v Naší pravdě ho velmi pozitivně ocenil již J. Frajdl. Ne se vším ve sborníku, jako jeden z jeho autorů, však mohu souhlasit. Proto bych se tímto kritickým článkem rád zapojil do diskuse o socialismu našeho století, k níž vyzval i VII. sjezd KSČM. Ovšem bez nároku na jakoukoliv konečnou pravdu.

Hned v úvodní stati Východiska pro formulování modelu socialismu od J. Dolejše lze souhlasit s jeho slovy, že Socialismus v období VTR a globálního kapitalismu nemůže být opakováním socialismu období industrializace , že ho nelze dosáhnout nějakým jednorázovým násilným zvratem atd. Přinejmenším problematické je však na str. 5 již následující tvrzení: Systémová změna musí být dosažena na základě dlouhodobého procesu prohlubování demokracie a samosprávy a vytváření a rozvíjení nových forem nekapitalistického vlastnictví, které by se prosazovaly ve svobodné soutěži na trhu vedle jiných forem vlastnictví a postupně prokazovaly svou převahu. Pochopitelně ještě v rámci kapitalismu.

Z tohoto tvrzení, nehledě na jeho zásadní rozpor s přístupy klasiků marxismu, jednoznačně vyplývá, že k socialismu 21. století nás dovedou zákonitosti kapitalistického trhu. V obou autorových statích totiž nenalezneme žádné bližší objasnění, natož seriózní důkazy onoho tvrzení. Již vzhledem k iluzornosti svobody soudobého kapitalistického trhu musím konstatovat, nechť mi J. Dolejš promine, že jde o hypotézu hodnou liberálního ekonoma předminulého století.

Ve stati Samosprávný socialismus – perspektiva lidstva ji na str. 100, opět bez solidních důkazů, rozvíjí J. Heller. Podle něho vlastní vývoj k socialismu nastane až tehdy, kdy v ekonomice vzniknou pluralitní vlastnické poměry a kdy na volném trhu budou soutěžit ‚hlavní vlastnické formy‘ . To znamená kapitalistické malé a střední podniky i velké nadnárodní sítě, živnosti i státní podniky a, jak uvádí na prvním místě, samosprávný vlastnický sektor zahrnující velké komplexy samosprávných podniků srovnatelných svou vahou s nadnárodními kapitalistickými podniky . Jenže, než by podobné komplexy vznikly, pokud je to vůbec reálné, konzumní kapitalismus by zničil naši planetu.

Oba autoři zřejmě nepočítají s převzetím politické moci pracujícími, protože cestu k socialismu považují za ryze ekonomickou záležitost. Zcela nedialekticky předpokládají i relativně poklidný lineární vývoj kapitalismu bez krizí, otřesů a válek. Jenže V dějinách žádná formace neodcházela spontánně za bezmocného přihlížení svých stoupenců a nečinného vyčkávání odpůrců (M. Formánek, str. 16). Ale i čistě ekonomicky vzato je bez akumulace kapitálu reálný vznik a rozvoj samosprávného sektoru, který by obstál ve svobodné soutěži s titánskými nadnárodními chobotnicemi, disponujícími navíc dostatkem prostředků k jeho likvidaci?

Oproti živelnému procesu původní akumulace kapitálu, masově probíhajícímu již za feudalismu, jak na str. 115 upozorňuje J. Suchánek …v lůně kapitalismu nic analogického – byť s opačným znaménkem – zatím pozorovat nelze. Alespoň ne v takovém rozsahu, který by opravňoval k nadějím na transformaci kapitalistického systému . Avšak vznik a rozvoj zmiňovaného sektoru neznemožňuje pouze problém akumulace kapitálu.

Soudobý kasinový kapitalismus nalezl, oproti formám zaměstnanecké účasti, mnohem vydatnější a zároveň skrytější zdroj okamžitých nadzisků. Proti němu jsou různé participační jevy a tendence, přes jejich určitý význam, pouhým žabařením. Tímto zdrojem je finanční sféra, která se odtrhla od reálné ekonomiky a žije svým vlastním parazitním životem. Denně se v ní přelévají stamiliardové kapitály a tam si superburžoazie žádnou samosprávu nepustí.

Ale i v případě dominance samospráv, jak na str. 118 upozorňuje J. Suchánek výroba kolektivů jednotlivých podniků by byla společenská jen uvnitř podniku. Navenek by zůstala bezprostředně soukromá, její společenský charakter by se projevoval jen bezprostředně na trhu . Společenské zprostředkování procesu přivlastňování by se pak podle J. Suchánka v podstatě nelišilo od téhož procesu u suverénních soukromých vlastníků. Tedy od procesu, v němž silnější dravci pohlcují ty slabší. V bezplánovité tržní ekonomice a odtud nejen v ní,- by šlo o jakýsi pseudosocialismus a patrně ještě podivnější útvar.

Opomíjení tak důležitých otázek, jako je charakter socialistické moci, státu a vůbec nadstavbových a dalších struktur integrujících společnost, je ovšem velmi vážným nedostatkem. Zejména v praxi by jejich nefunkčnost vedla nikoliv k socialismu, ale ke vzniku jakési sociálně-ekonomické příšery ‚ v podobě anarchosyndikalismu. To je k živelně se vyvíjejícímu, značně fragmentovanému, a proto velice nestabilnímu společenskému útvaru, těhotnému nejrůznějšími konflikty. Ty by pak s velkou pravděpodobností vedly k jeho rozpadu na jednotlivé územní celky a možná i k válkám mezi nimi o vodu, suroviny atd. Nakonec by onen prapodivný útvar nejspíš sklouzl zpět ke kapitalismu, případně k něčemu ještě horšímu. Budoucí socialismus se musí lišit od minulého, ale nikoliv svou podstatou.

Jedním se základních pilířů každé vědy je důkaz. Někteří autoři sborníku však své abstraktní konstrukce socialismu i cest k tomuto systému opírají o krajně vratké stavby neverifikovaných až spekulativních hypotéz. Prověřováním předpokladů, na nichž je staví, ani hledáním faktů, která je potvrzují, se nenamáhají. Ta, co je zpochybňují či přímo vyvracejí, téměř programově ignorují a dál si vedou svou.

Při projekci budoucnosti socialismu tak dochází ke stejnému znásilňování metodologie vědy jako při hodnocení jeho minulosti. Někteří autoři i za tuto cenu urputně prosazují ideu, že tzv. reálný socialismus prakticky absolutně zdegeneroval a zhroutil se ‚ čistě ze svých vnitřních, zejména systémových vad a příčin. Jako by neměl žádné vnitřní a v důsledku chronické nemoci českého politického myšlení – provincionalismu, především vnější nepřátele, kteří na něho tlačili svou přesilou. Tato takřka holá negace starého modelu socialismu je důvodem k vytyčování něčeho zcela odlišného nejen od onoho modelu, ale i od marxismu. Tím se kruh uzavírá a kutálí do stávajícího systému.

J. Kůta však na základě vyvážené analýzy vnitřních i vnějších příčin porážky socialismu dospívá na str. 33 k právě opačnému závěru …z ničeho nevyplývá, že se socialismus zhroutil sám od sebe, že to byla slepá ulička vývoje .

Někteří stoupenci participačně tržní cesty se domnívají, že přirozený vývoj výrobních sil spolu se samosprávami sám od sebe zlikviduje kapitalismus a postupně nastolí samosprávný socialismus . A to i bez reforem občas požadovaných sociálními demokraty. Po zmiňované cestě zašli opravdu daleko. Až za to, co V.I. Lenin nazýval reformismem. Z jejich přístupů vyplývá, že komunistické a další revoluční strany se vlastně snaží vlámat do otevřených dveří a zřejmě by se měly samy dobrovolně rozpustit.

Vím, že kritika stávajících přístupů a teorií je daleko snadnější než vytyčování nových. Při hledání nového je však nezastupitelná. O toto hledání usiluje již zmiňovaný sborník. A různost přístupů a úhlů pohledů jednotlivých autorů, ať již vyvolávající souhlas nebo kritiku, není žádným neštěstím, ale jen prohlubuje naše poznání. A to budeme v dohledné době naléhavě potřebovat, protože regresivní cyklus započatý rokem 1989 se rychle chýlí ke konci.

Jaroslav Kučera

Naše Pravda – http://www.halonoviny.cz, 10.11.2008

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *