Konference v Postupimi a transfer Němců z ČSR (II.)
Konference v Postupimi a odsun Němců
Postupimské (berlínské) konference 17.7. – 2.6.1945 se zúčastnili nejvyšší před stavitelé vlád SSSR, USA a Velké Británie, tedy J. V. Stalin, H. S. Truman, W. S. Churchill, později C. R. Attlee. V tomto článku budu věnovat pozornost postupimské dohodě, pokud se týkala českých vnitropolitických poměrů v tehdejším Československu. Zahraniční aspekty pominu mimo jeden, který i dnes se snaží intervenovat do politických poměrů v českých zemích. V Postupimi bylo dohodnuto, že se musí udělat všechna opatření, "aby Německo již nikdy nemohlo ohrožovat své sousedy nebo světový mír."
Proto měli být odstraněni nacisté ze všech odpovědných funkcí ve státním a soukromém životě, také ve samosprávě a ve společenských organizacích. Nacistická strana byla rozpuštěna, stejně jako přidružené organizace. Světovému veřejnému mínění však unikla jedna závažná skutečnost. K datu postupimské dohody ještě neexistovaly revanšistické spolky odsunutých Němců, ale když se později vytvořily, nalezli do nich henleinovci a nacističtí funkcionáři, někteří tam působí dodnes, zejména z řad Hitlerjugend, případně z mladšího pokolení Sudetoněmecké strany a z NSDAP. Působí tam hlavně jejich ideologie – ta je protimírová, protičeská, militaristická a revanšistická. Krajanské organizace měly a ještě mají ve svých řadách i členy SA, SS. Postupimská protinacistická zásada nebyla ve svém důsledku tedy dodržena, má to své důsledky i dnes.
Odsun Němců
Jednou ze zásad postupimského jednáni byla řada opatření, aby Německo nemohlo ohrozit své sousedy a tedy i mír ve světě. SSSR, USA a Velká Británie získaly mnohočetné důkazy, že k německému válečnému běsnění na úrovni amoku přispěly páté kolony Němců, žijících mimo hranice nacistického státu. Z preventivních důvodů, aby Němci v zahraničí nemohli přispět k neklidu, k vytváření podnětů a provokací, vedoucích k nové světové válce, bylo přijato usnesení o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska, do Německa. Před datem tohoto usnesení však již velké množství Němců z východoevropských zemi uteklo, např. z Rumunska, Bulharska, Jugoslávie, Litvy, Lotyšska a Estonska. Utíkali před valící se frontou, živelně, šle také ve větší míře na rozkaz německých úřadů a pod dozorem německé armády a jednotek SS. Byl to divoký útěk a nelze ho charakterizovat jako divoký odsun. Němci se odsouvali sami. Platí to i o východní části Československa, dokonce i o pohraniční oblasti Čech a Moravy. Ze strachu před válkou, ale i před spravedlivým přešetřením jejich chování během okupace, prchali z celého českomoravského prostoru. Zběsilého útěku se zúčastnilo také na 150 000 říšských Němců, příslušníků okupačních úřadů, také gestapa a jejich rodin. Domnívají se snad češti novokolaboranti, že jsme si je měli nechat?
Pokračování