Konference v Postupimi a transfer Němců z ČSR (III.)

logoAnglické stanovisko

K tomu, aby Spojenci dospěli ke stanovisku o transferu Němců předcházel dnes již přesné definovatelný historický vývoj. Ovlivňoval ve svých důsledcích i vývoj v Československu. V mnichovském diktátu v roce 1938 pomáhala Velká Británie a Francie likvidovat svého malého spojence, Československo. Spojenci uvěřili lživému tvrzeni o útisku příhraničních Němců a přehlédli teroristické útoky henleinovských tlup, pronikající na území ČSR z Německa, aby tu vraždili nejen Čechy, ale i Židy, německé demokraty a antifašisty. Uvěřili, že Hitlerův výrok „Nechci v Německu žádné Čechy,“ je z důvodů rasové teorie pravdivý. A dokonce naivně uvěřili tvrzení, že české pohraničí je poslední územní požadavek Německa. Londýn a Paříž se těšili, že Hitler již nebude nadále stupňovat své požadavky na vrácení německých kolonií, spravovaných Anglií a Francií. Mnichov byl imperialistickým rozhodnutím, neboť se tu u jednacího stolu sešli zástupci čtyř genocidu provádějící státy, Velká Británie a Francie s genocidou a nedemokratickými poměry ve svých koloniálních říších a Německo a Itálie, provádějících a plánujících genocidu v Evropě. Proto si tak rozuměly.

Teprve další agrese Německa vyléčila britskou elitu z iluzí a záhy se bylo možno přesvědčit o úloze německých pátých kolon i v jiných evropských zemích a rozeznatelný byl i jejich díl na lživé propagandě, na provokacích a na přípravách války. Nejprve jen nemnozí jednotlivci z anglické buržoazie se seznámili s pravdivým obrazem poměrů v našem pohraničí. Informace získali od bohatých židovských rodin a to již na ně učinilo větší dojem, chudým antifašistům, např. z řad sociálních demokratů a komunistů nepřikládali Angličané velký význam. Vývoj války, tlak veřejného mínění vyvolal k životu 7. prosince 1943 vznik mezirezortní komise, která se zabývala otázkou úlohy německých menšin za hranicemi Německa. Byla organizovanou součástí komise vytvořené pro příměří a dobu poválečnou a měla za úkol odpovědět na otázku, jak se má Velká Británie chovat po válce k Německu a k Němcům. Řídil ji Richard Law a záhy byla označována za mezirezortní útvar pro transfer německého obyvatelstva. Upozorňuji, že se tak stalo v roce 1943. To již londýnská vláda věděla bezpečně, že byla sudetskými Němci podvedena a mír v poválečné Evropě viděla v zajištění, že německé menšiny nesmí v budoucnosti plnit úlohu pátých kolon. Ve zmíněném útvaru byli zástupci nejen ministerstva zahraničních věcí, ale i ministerstva financí, ministra války, ministra pro dominia. Zde je vhodné poznamenat, že se uvažovalo i o odsunu Němců mimo Evropu, ale šlo o zavrhnutý nápad. Zastoupeno bylo i ministerstvo pro ekonomickou válku a úřad válečného kabinetu. Plánovaným úkolem bylo navrhnout řešení pro odsun Němců z východního Pruska, z oblasti Gdaňsk, opolského Slezska a sudetských částí Československa. Nelze v této studii popsat všechna jednání komise, ale snad nám postačí některé závěry a náměty zde přednesené. Například: "Transfer může problém menšin odstranit jen tehdy, bude-li úplný, tj. bude-li proveden úplně." Násilná asimilace nebývá úspěšná. To byl další poznatek komise. Jiný pozoruhodný postřeh přednesl pan Nicholson, že každé řešení "problému německých menšin v Evropě má se posuzovat, jak takové řešení prospívá k odvrácení třetí světové války." V další své řeči připomenul, že německé menšiny s podporou Německa se vměšují do vnitřních poměrů sousedních států. To ovšem i dnes dělají organizace odsunutých Němců, dokonce si činí nárok, aby Čechům diktovaly, zda u nás může být instalována socha prezidenta Beneše. Obnovené Německo bude v pokušení znovu využít německých menšin pro své záměry.

A nyní doslova senzační odhalení. Komise pro transfer přezkoumávala otázku, zda část odsunutých Němců by "nemohla být usídlena v Sovětském svazu (na Sibiři), v britských koloniích nebo v zemích v Latinské Americe." O této skutečnosti referuje německý historik Detlef Brandes ve své monografii Der Weg zur Vertreibung 1938-1945. Z českých archivních zdrojů víme, že hrozbou Sibiře strašil K. H. Frank a K. Henlein příhraniční Němce ještě v dubnu 1945, aby vybičoval jejich válečný fanatismus. Nebyla to dobrá rada pro poválečné soužití. Záhy však přišlo sdělení, že i kdyby Argentina chtěla Němce přijmout, postavily by se proti vší mocí Spojené státy americké.

Zmíněná komise se ve svém jednáni dotkla také Polska. Vláda Jeho Veličenstva má přímý zájem na tom, "aby transfer obyvatelstva byl skutečně tím, čím má být, tedy příspěvkem k pacifikaci východní Evropy.“ A v další části jednání se doporučuje, aby britská vláda nedopustila, "aby tato operace (transfer) byla vykonána pouze přičiněním Sovětského svazu." Čs. diplomat (E. Táborský, 1910-1966) k úvahám o německé menšině, patrně z podnětu E. Beneše, jen poznamenal, že transfer je jedinou alternativou před občanskou válkou. l k tomu spěli henleinovci zakládáním teroristických organizací Wehrwolfů, působících i po datu všeobecné kapitulace Německa, což byl již banditismus podle mezinárodních pravidel.

22. února 1944 jednal W. Churchill se Stalinem. Britský premiér souhlasil s opatřeními, které by zajistily Evropě mír, včetně změny hranic na západě Polska. Dne 8. března 1944 došlo v Horní sněmovně k rozpravě o odsunu a Earl of Mansfteld předložil požadavek, aby bylo zabráněno existenci německých národnostních skupin v jiných státech. Jinak by vznikl nový nástroj neklidu. Dnes neklid realizují právě organizace odsunutých Němců. Vzpomenut byl také transfer Němců z Itálie, nařízený dokonce samotným A. Hitlerem v roce 1939, aby si udržel italského spojence a dal mu záruku, že se Němci v Itálii nebudou chovat jako v ČSR. Učinil to pod heslem: Přišli jste o domov, ale získali jste vlast. Vzhledem k chování Němců v okupovaných zemích britští poslanci upozornili, že samo Německo vytvořilo situaci, že německé menšiny musí na konci války přijmout rozhodnuti a volbu mezi vystěhováním a masakrem.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *