OBRAZ NĚMCE A NĚMECKA … (1)
… V PROTEKTORÁTNÍ SPOLEČNOSTI A V ČESKOSLOVENSKÉM ODBOJI
Úvod
Historická paměť sudetoněmeckých publicistů o podílu českých Němců na německé nadvládě nad Čechy v protektorátu, na protičeském teroru a přípravách konečného řešení české otázky, na válečných zločinech je dodnes pozoruhodně kusá. Místo důstojné a očistné sebereflexe čerpá své podněty ze starých německých nacionalistických stereotypů a představ o vztazích mezi Němci a Čechy. Jednou z nich je tvrzení, že kauzalita mezi „válečnými příkořími" Čechů a odsunem Němců je podružná, neboť Češi odsun českých Němců z českých zemí prý připravovali dlouhodobě a pečlivě. Naposledy se varianta této teze objevila v pamfletické publikaci Gerda Kleininga a Josefa Weikerta „Sudetští Němci – etnická čistka – vyhnání", která byla vydána v Krnově roku 2000. V nákladu 10000 výtisků měla posloužit k výuce českých studentů na českých školách.
Studie Jana Rataje dokumentuje na proměnách obrazu Němce v české společnosti za druhé světové války nereálnost českých kolaborantských vstřícných koncepcí. Sleduje postupné vyzrávání myšlenky odsunu českých Němců. Gradace odlidštěného německého obrazu v r. 1945 byla výsledkem obranné reakce Čechů proti německé okupaci, která byla cíleně směrována k eliminaci české národní existence ve střední Evropě, i proti plemennému protičeskému rasismu, demokratickému deficitu a protistátní zradě majority našich někdejších spoluobčanů německé národnosti.
***
Liberální a socialistická garnitura první republiky se hlásila k demokratickému Německu a kultuře. Solidarizovala s německou antifašistickou a židovskou emigrací a podporovala ji. Němce – nacisty pokládala za nepřátele. Druhá republika (1938 – 1939) vytvářela jinou hodnotovou hierarchii obrazu Němce než republika první. Vedla kampaň za konečné smíření Čechů s Němci. Osudové chyby byly shledávány pouze na české straně. Z německých antifašistů, demokratů a židů se rázem stali strůjci nenávisti mezi Čechy a Němci. Obraz Němce III. říše – nacisty byl obrazem gentlemana, velkého učitele Čecha a vzoru pro totalitarizující politické, ekonomické, kulturní i sociální přeměny. Projevovala se snaha imitovat německou národní povahu, charakter i mentalitu v nacistickém pojetí.
Druhorepublikové Česko-Slovensko dožilo 15. března 1939 svou krátkou existenci. České země byly násilně začleněny do německé III. říše. V nové situaci již nešlo pouze o míru vazalizace československé státnosti, ale o zásadní ohrožení české národní existence.
Obraz Němce a nacistického Německa v povědomí druhorepublikové vládní elity i nezanedbatelné části české veřejnosti dosáhl atypických vstřícných korektur. Nacistickou okupací, kterou přijala velká část českého obyvatelstva s nenávistným úžasem, se dal znovu do pohybu. Vize vlády Strany národní jednoty o nacistickém Německu jako korektním sousedu, velkém spolupracovníku a patronu pomnichovského Česko-Slovenska, utonula v záplavě bezmocné nenávisti podvedených obyvatel. Tradiční obraz Němce jako dědičného osudového nepřítele opět dominoval bez poskvrny pochybnosti v české politické mysli.
V zápiscích o březnové okupované Praze Prokop Drtina vzpomíná na veselé hloučky prostých českých lidí, které doprovázely vojenskou kapelu wehrmachtu a bohatě před kamerou využívaly dobrodiní německých polních kuchyní (1). Nejde však o jev typický pro tehdejší českou společnost, spíše projev, obvyklý v podobných situacích i v jiných zemích, kde rovněž existují jednoduché" národnostně i státně indiferentní skupiny obyvatel, stavící požitek dne nad vše ostatní. Závažnější než tento „prostonárodní" obrázek byla reakce na okupaci u česko-slovenské státní a politické reprezentace Odmítala se vzdát velkého snu o česko-německém smíření, obrazu říšského Němce jako spravedlivého lenního pána nebo korektního partnera Čecha. Zprávy česko-slovenských zpravodajců o hrozící německé agresi odmítl vzít čs. ministr zahraničních věcí František Chvalkovský na vědomí. Označil je za fámu á la květnová mobilizace 1938. Obdobné stanovisko zastával i premiér Rudolf Beran. Ministr národní obrany generál Jan Syrový jakoukoli okupaci Č-SR pokládal za nelogickou, neboť „vláda dělá stejně všechno, co se od ní z Berlína žádá." (2)
Zprávy o postupu prvních německých jednotek na Ostravsko 14. března 1939 vláda interpretovala jako německý zásah při pacifikaci Slovenska, nikoli jako okupaci státu. Čs. ozbrojené složky, vláda, většina diplomatických misí, střechové národní organizace se ve dnech okupace nepostavily ani na symbolický odpor. Neučinily nic pro přípravu odboje. Ještě po letech glosoval ironicky A. Hitler vzornou poslušnost čs. armády ke kapitulaci 1939. (3)
I přes podpis vynucený nátlakem v Berlíně 15. března 1939 neztrácel prezident E. Hácha ani někteří vládní činitelé svůj optimismus v česko-německou budoucnost a v připravenost nacistů pro obsažná státoprávní vyjednávání (!).
Podle V. Klumpara E. Hácha, nijak nezdrcený zánikem Č-SR, na schůzi vlády v knihovně hradu 15. března večer vylučoval modifikaci čs. státnosti do koloniálního statutu, neboť Jsme bílá rasa". České země uvnitř říše budou prý mít rozsáhlou samosprávu, pobyt německých vojsk měl být pouze dočasný, k novému státnímu českému útvaru budou prý zpět přičleněny některé sudetoněmecké oblasti. Historická podoba českého státu může být opět obnovena! (4)
Pokračování