Jak Jana Hybášková kádruje europoslance

euStejně jako ostatní česká média, chtěl také bulvární Blesk před volbami do Evropského parlamentu něčím přispět k tomu, aby občané pokud možno nepřišli k volebním urnám.

Jeho redaktoři si za tím účelem vybrali knihu Jany Hybáškové s názvem Zpověď Evropanky, která se na domácím trhu objevila v tu nejpříhodnější dobu. Hybášková, očividně frustrovaná tím, že na další zvolení už nemá šanci, nadhodnocuje v knize svou dosavadní europoslaneckou práci a až na výjimky zesměšňuje, nebo přímo i deklasuje činnost ostatních českých poslaneckých kolegů. V Blesku chtivém senzací si v knižním textu vyhledali jenom ty pasáže, ve kterých europoslance kritizuje obzvlášť drsně. A celé to pak opatřili bláznivým titulkem Falbr se tahal s holkama!, aby následující řádky opravdu nikdo nepřehlédl.
 
Čtenář, který nebude mít příležitost přečíst si knihu celou, nedozví se pochopitelně, jak si autorka protiřečí na mnoha místech. Takže ačkoli kolegy kádruje v jedné z kapitol přímo s fízlovským zápalem jednoho po druhém, v jiné zase naopak tvrdí, že pro ni bylo „velkou úlevou“ mít svou bruselskou kancelář daleko od všech. Líčí zde obšírně, jak byla šťastná, že „s Čechy nemusela mít nic společného“ a nepotřebovala o nich cokoli vědět. Od samého počátku k nim prý patřil i původně její partajní druh a později pak údajný „zrádce“ Josef Zieleniec, s nímž společně za SNK ED kandidovala a byla zvolena. Dalšího svého spolustraníka Tomáše Zatloukala rovnou ignoruje.

Projdeme-li – na rozdíl od bulváru – Hybáškové kádrový spisek podrobně, zjistíme, že z europoslanců za ODS u ní neobstojí především Jan Zahradil (přezdívá mu Zlatoústý; „Evropan, osudem zahnaný do kouta“), po němž postupně následují z téže strany Miroslav Ouzký („má chování a manýry venkovského doktora“), Ivo Strejček („je jestřábem ze Žďáru“), Milan Cabrnoch („má strašnou pověst, všichni říkají, co všechno zašantročil“), Hynek Fajmon („Evropa mu něco udělala, nenávidí ji“), Nina Škottová („je zlá, v EP se jí evidentně nelíbí“) a Petr Duchoň („zahořkl, zanevřel na svět“). Jedině Oldřich Vlasák je prý tak trochu normální, vysportovaný chlap.

Europoslance ODS Jaroslava Zvěřinu Hybášková z nějakých příčin ve svém výčtu vynechala, podobně jako předtím Zatloukala. Za to se ale tím více soustředila na Richarda Falbra z ČSSD. Ze začátku ho prý strašně moc nenáviděla, protože chodil po Bruselu s o mnoho let mladšími dámami (žárlivá Hybášková ho snad špehovala?), mezitím se jí však už stal sympatickým, přestože autorka netuší, „co přesně v parlamentu dělá“ kromě toho, že „se nevyhýbá sprostým slovům a nadávkám“. Sympaťákem je jí také „perfektně pracující“ Libor Rouček, Falbrův stranický partner, který prý „to všechno fakt umí“, ale nezvládá „slíznout smetanu“ (rozuměj zprostředkovat své činění pro domácí veřejnost).

O Vladimíru Železném Hybášková zcela protichůdně píše, že je v Evropském parlamentu „malým a nenápadným poslancem“, který tam prý ale leze všem na nervy (skutečně nemám ponětí, jak obojí jde dohromady), má pověst tichého lupiče a „lidé si ho představují, jak se plíží z galerie a nese obra-zy“. Že šlo o daně za obrazy, neví prý nikdo. Po něm přichází na řadu Jana Bobošíková: dočteme se, že spíše než její parlamentní činnost (nemá prý jediný cíl, jedinou agendu, kromě povídaček o Benešových dekretech) zajímají Hybáškovou její „krátké sukně a vysoké kozačky“. Je v tom asi kus ženské řevnivosti, protože autorka sama sebe na jiných místech knihy několikrát popisuje jako osobu se zplihlými krátkými vlasy, bez šminek, parfému a věčně v dlouhých kalhotách. Přiznává též, že kdesi při odbavování na letišti na ni s despektem pohlíželi dobře oblečení italští poslanečtí asistenti, poté co se ukázalo, že je poslankyní z České republiky.

Komunističtí europoslanci dopadli v očích Hybáškové podle očekávání ze všech nejhůř. Poněkud na milost vzala Věru Flasarovou, jelikož „se celkem rozumně staví za ženské věci“ a ještě i Vladimíra Remka, k němuž prý byla zprvu nespravedlivá, protože kdysi jako pionýrka musela s mávátkem v davu dlouho čekat než projede jeho kosmonautská kolona, přičemž se málem počurala. Naštěstí se prý z něho po letech vyklubal „vzdělaný, pracovitý pán, s velmi dobrými způsoby“. Avšak přesto, kdykoli Hybášková Remka dnes spatří, chce se jí zase čurat tolik, jako tenkrát. S Miloslavem Ransdorfem už ovšem autorka knihy tolik slitování neměla: žvaní prý na kvadrát a připomíná jí Vlastu Buriana. „Kecá a tváří se učeně a neřekne vůbec nic. K tomu je opravdu hrubý, hulvátský a tak trochu i zlý,“ tvrdí o něm a ptá se o co mu vlastně v jeho politické kariéře jde: „O slávu? O peníze? O vedení strany?“

S Danielem Strožem skoncuje rázně poté, co se napřed jakoby zahloubá, o koho že se to vůbec jedná: „Básník, emigrant, bolševik, policajt. Antiradarista,“ píše. Potom pokračuje: „Žádá Evropu, aby se omluvila komunistům za utlačování jejich práv, Česko žaluje za porušování demokracie. Napadá celý svět za ubližování totalitnímu komunismu,“ a tak dále. Jaromír Kohlíček je oproti Strožovi „legrační inženýr, strojař, sklář, průmyslový znalec. Rozumí všemu, dělá vše, mluví o všem“. Nejvíc jí ale vadí, že se zasazuje o Lužické Srby a podporuje světovou levici, světový komunismus. Řadu europoslanců za KSČM uzavírá Jiří Maštálka, který je z jejího pohledu „děsivým člověkem“, bijícím se taktéž hlavně za komunistické ideje. To jediné, co prý Hybáškové už při pouhém vyslovení jeho jména zazní v uších, je „se Sovětským svazem na věčné časy“.

Zcela opačně jsou na tom Zuzana Roithová a Jan Březina, vyslaní do EP za KDU-ČSL, ti prolézají Hybáškové prověrkovým sítem nejpozitivněji ze všech europoslanců. Ale ani tady to není úplně jednoznačné! Přesto, že autorka knihy Roithovou označuje za svého „nejbližšího člověka“ v parlamentu, dozvíme se, že jde o velice upovídanou ženu z níž „občas praskají nervy“ a navíc i poněkud při těle, poněvadž nedodržující dietu, kterou si sama určila. Březinovi pak Hybášková vytýká „pseudonárodní pseudozájmy“(?) a to, že má blízko k ODS. Cení si na něm však, že spolu s ní „nevěřícně kroutil hlavou nad příšernou mírou levicovosti u výkřiků o letech CIA nebo Guantá-namu“ při zasedání pléna EP. A ještě sympatičtější na něm je prý, že chodí cvičit.

Upatlaný český bulvár si měl tedy zase jednou z čeho vybrat. Publicistický škvár je přece pro něj tím nejlepším soustem. A že jsou některé Hybáškové lživé či zkomolené výroky třeba i žalovatelné? Nevadí, jen když to v této demokraticky zakrnělé zemi, podle různých analýz ze všech nejmíň úspěšné paní europoslankyni, pomůže alespoň ke chvilkové slávě, třebaže hodně pochybené.

Daniel Strož

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *