„Duchovní“ rozměr globalizace

logoOtázka duchovního rozměru globalizace je dosti ožehavá. Podíváme-li se na proces globalizace, jak probíhá v současné kapitalistické podobě u nás i ve světě, ocitneme se nejspíš na pochybách, zda vůbec nějaký duchovní rozměr globalizace má. Jejím Bohem je Zlaté Tele, které sice vítězně táhne po světě, ale žádného ducha nemá a hlavně zanechává za sebou stále větší spoušť.

Stávající globalizace se naplňuje hromaděním stále většího bohatství v rukách nepatrné menšiny a rostoucí bídou stále větší většiny obyvatel. Bída má dva rozměry: materiální a duchovní. Materiální bída se, měřena počtem obyvatel zemřelých hladem, bídou, na následky pití závadné vody a na běžně léčitelné nemoci, podle odhadů OSN snižuje, leč i nadále postihuje stovky miliónů obyvatel, zejména rozvojových, ale také milióny občanů vyspělých zemí. Jestliže trend materiální absolutní bídy není jednoznačný, pak růst duchovní bídy v ČR i ve světě je neoddiskutovatelný. I mnozí neprivilegovaní lidé přestávají myslet a soucítit s druhými. Oddávají se pozlátku konzumerismu a hloupnou.

 Symbolem globalizace je bezdomovec, člověk zbavený domova a odsouzený s podobnými vyděděnci živořit na ulici, být vděčný za pár zbytků ze stolu jiných, za možnost přespat v páchnoucím kanále, odsouzený na pomalou smrt v alkoholovém opojení spíše dříve než později. Má ale svobodu „chcípnout jak prašivý pes“, pokud ho ale dříve nezabije někdo z „normální“ společnosti, třeba jen proto, že pohled na trosku lidské bytosti útočí na zbytky svědomí. Může to postihnout kde koho. Ztráta střechy nad hlavou může odstartovat rychlý spád devastace. Během dvou tří měsíců se normální člověk naučí žít jako bezdomovec a změní se natolik, že už není schopen vrátit se do normálního života. Čest výjimkám.

   Pastoušky pro chudé byly kdysi zrušeny jako přežitek starých bědných dob, s nimi i domovské právo. Socialismus je nepotřeboval a nová demokracie pro své méně šťastné, dle některých méně přizpůsobivé spoluobčany nahradila rozsáhlé sociální jistoty děravou sociální síť a pod ní svobodou spát pod mostem. Teda, pokud to konstrukce mostu umožňuje. Za to si může bezdomovec hrdě zazpívat: „Já, občan Spojených států, (zvaný troska) si můžu za to, že jsem bezdomovec a že jsem se nestal presidentem!“ V USA tomu bezdomovec i věří. Svoboda vymývat mozky je tam nejdál.

   Nijak dobře na tom ale není ani normální občan. Nutí ho pracovat stále rychleji, štvát se, štvát se i uštvat se, konzumovat často bez rozmyslu a účelu, honit se po požitcích a na podstatné věci zapomínat. I když se občan honí a nejednou i uhoní, je v prvé řadě vystaven stále větší nejistotě, zda nepřijde o práci, zda se nestane přebytečným, zda mu jeho nemalé úsilí o svou kvalifikaci bude vůbec co platné, zda neskončí v lepším případě jako pomocný dělník a v horším jako bezdomovec na ulici či ve slamu a zda ho nízká mzda při rostoucí drahotě vůbec uživí. Společnost ho vychovává k úctě ke svobodě a k demokracii, kterou ale vesměs v praxi nepociťuje. Její výše je obvykle dána obsahem jeho peněženky nebo konta. Solidarita se ve společnosti i mezi lidmi dole vytrácí. „Nelíbí se ti nabízená nízká mzda? Podívej, jak málo pracovních míst se v kraji nabízí! Výrobu také můžeme odsunout do zemí s levnou pracovní silou!“

   Svět je prý malý, díky elektronické síti, ale současně jsou si lidé stále více vzdálení. Pociťuje se všeobjímající šikana komerční reklamou, která údajně dbá o potřeby občana, fakticky o konto svého sponzora. Je těžké se jí bránit. Můžeš si sice vybrat mezi dvaceti televizními kanály, ale ono to vyjde plus minus nastejno. Ne jinak je tomu s výběrem mezi stovkou rozhlasových stanic. Podobně v tisku vládne vesměs bulvár, pasoucí se na cizím neštěstí, černá kronika a aféry celebrit i politiků, normální život nechce znát, hrdinou je sadistický vrah. Běda tomu, kdo ho bere vážně. Ohlupuje občana, gumuje mu paměť i svědomí. Na historii zapomeň! Bylo to 40 let temna. Zapomeň i na Československo!  Zapomeň na starou dobrou kulturu. Také kultura je postmoderní a tu dřívější rádi zapomeneme. Kultura nemá hranice. Kulturu může dělat kdokoliv. Kulturou je moderní škvár!

   Dříve se lidé bavili sami. Později je bavit odnaučili. Má je bavit televize. Téměř za všechno si přece, občane, můžeš sám. Můžeš prý za to, že jsi se stal v práci přebytečným, můžeš prý za to, že jsi neměl na neúměrně zvýšený nájem a přišel o střechu nad hlavou, můžeš za to, že záchranná sociální síť je děravá jako cedník, můžeš za to, že ti v džungli civilizace zdivočel potomek, můžeš samozřejmě i za to, že jsi štván touhle podivnou společností neodolal lákadlu herny, alkoholu, cigaret, drog či bordelu. Parazituje na tobě bankéř, prodejce realit, majitel herny i podvodník, pod ochranou demokratického státu, jak jinak. Stát se chová prapodivně, chrání v prvé řadě nejrůznější podvodníky a poklonkuje mocným tohoto světa, neskládá účty v Praze, ale za oceánem. Ale jaké jste zvolili, občané, poslance, takovou máte vládu. Je jen vaše chyba, že jste si vybrali podvodníky a hochštaplery, že vám údajně svobodní novináři pomluvili nebo zatajili ty, kdo za vás neprivilegované bojovali a chtějí i nadále bojovat či že vás otrávili na tolik, že jste se rozhodli jim to dát najevo bojkotem voleb. Ten je ale nijak nebolel, volby jsou platné, byť se jich neúčastnila polovina voličů. Nyní mohou v klidu rozebírat sociální stát, utahovat opasky. Chudým brát, bohatým dávat, střední třídu drtit.

   Stále Tě, občane, něčím straší: vysokou kriminalitou, hrozbou nezaměstnanosti, povinností splácet hypotéky, komunisty, terorismem. Teroristou není samozřejmě automobil ani pan trh ani pan dolar ani ti, kteří jejich jménem vraždí. Teroristé jsou tam kdesi za horami a kdyby nebyli, tak bychom si je museli vymyslet. Kde by si své nemravné zisky nahrabali zbrojaři, kdyby nebyl nepřítel. A víš ty, jak by se zvýšila nezaměstnanost?

   Prý si můžeš vybrat místo bydlení. Samozřejmě, v závislosti na výši svého konta. Můžeš bydlet jen tam, kde seženeš práci. Tam obvykle trpíš šikanou auty. Řekneš, je to silné slovo, vždyť se už také bez auta neobejdeš (dost možná tam nemáš ani slušnou veřejnou dopravu), je to otázka prestiže a na procházky po ulicích plných aut se netěšíš. Jsou poněkud nebezpečné, hlučné, stresují a smrdí. Máš-li dost peněz, můžeš se odstěhovat do suburbia. Problém je, že tam odtud budeš muset pro kdeco daleko dojíždět a pohonné hmoty jsou stále dražší. 

   Už ani příroda není, co bývala kdysi, je nějaká dosti zplundrovaná a také počasí vyvádí čím dál tím víc. Po řádění toxických imisí řádí tu obří povodně, tu tajfuny, tu rekordní sucha. I ledovce tají a moře stoupá, byť to jistý ekonom popírá. Naši přátelé u moře mohou skončit ve vodě. Celkem vzato, nikdo si s tím neví rady, nejčastěji se vzývá Bůh pokrokové techniky nebo se strká hlava do písku. Pak je tu pár fanatiků, kteří jsou prý horší komunistů a ohrožují slušnou společnost. Ropy je zřejmě přes všechna ujišťování nedostatek, neboť její cena se prudce zvyšuje a o to víc je třeba bojovat o její zbylá ložiska. Že nám nepatří? Nevadí! Bojujeme přece za svobodu a demokracii až do usmrcení posledního domorodce od ropných ložisek. Kam by přišla prosperita, kdyby ropa nebyla pro naše žíznivá auta a letadla!

   Za svým životem se raději moc neohlížej, mohlo by to bolet. Tvůj rodný dům zbourali, protože překážel stavbě dálnice. Místo tvého kouzelného údolíčka zeje díra povrchového lomu. Na místě tvých dětských her prosperuje hypermarket, tam zase postavili továrnu a tady zase hernu. Heslem dne je: „Po nás potopa! Planeta na jedno použití!“

   Celkem vzato, odcházíš spát s hlavou vymytou stejně jako se ve středověku chodilo s hlavou vymytou od inkvizice. Pokud Tě ale kat od ní neodvedl na hranici. Tehdy jsi ale musel ovládat desatero zemědělských řemesel. Tehdy jsi musel vědět, kde věci začínají a kde končí. Z kazatelny ti mozek vygumovali jen na půl. Dnes málo kdy tušíš, kde věci začínají a kde končí. Dnes mimo věci pracovní můžeš být naprostým hlupákem. Konečně, kdo moc ví, rád rebeluje a to je nedemokratické. Duchovní rozměr globalizace? Kde je? Z televize slyšíš: „Zle je!“ Ukradli snad sochu tatíčka Masaryka, zakladatele Československa, které naši demokraté rozbili? Ale kdeže! Stalo se něco mnohem strašnějšího než krádež sochy zakladatele státu. „V noci zloději ukradli sochu Pána Boha moderního světa. Zloději ukradli Zlaté Tele!“

Jan Zeman (janzemanekolog@atlas.cz)

Z časopisu Marathón 92, 2008, http://marathon.webnode.cz/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *