CHARAKTERISTIKA NĚKTERÝCH STRATEGICKÝCH PRIORIT NĚMECKA

logoPo roce 1989 se změnila strategická situace v Evropě. Po destrukci Sovětského svazu také ve světě. Chci poukázat na některé skutečnosti týkající se postavení a záměrů Německa.

 

1. Sjednocení Německa se uskutečnilo bez podepsání mírové smlouvy. Stalo se tak proto, že nejvyšší představitelé bývalé antifašistické koalice takový požadavek vůči tehdejšímu vedení SRN nepředložili. A nepředložili jej proto, že si ponechaly otevřený prostor a možnosti pro své vztahy ke sjednocenému Německu v budoucím období. To ale platí i pro sjednocené Německo. Pro jeho západní a východní strategii.

2. Hlavní strategickou prioritou Německa je dosahování mocenských pozic v Evropské unii. Umožňují to široké struktury Evropské unie a postupy Německa v uvedeném směru. Platí německá zkušenost, postupovat ke konečným cílům postupně, ne příliš rychlými kroky a ne vždy příliš rychle. V Německu se plánuje dlouhodobě,

Po sjednocení Německa a destrukci socialismu v Evropě, po rozpadu Sovětského svazu, vzrostly národní zájmy Německa. Dostávají konkrétnější obrysy a představy. Základem je ekonomická základna a velký ekonomický potenciál. Vedení CDU na své teoreticko-programové konferenci v lednu 2009 zdůraznilo, že Německo přechází od průmyslově vyspělé společnosti do etapy společnosti vědomostní. Nové poznatky vědy, techniky, nových technologií směřují k urychlení vývoje nových výrobních sil a kvalitativně nových komplexních výrobních postupů.

Německý export do EU, USA, Ruska, ČLR… bude zaručovat pro Německo vedle finančních zisků i celkový výraznější vliv Německa.

Bývalý kancléř SRN Helmut Kóhl formuloval odpovědnost Německa za sjednocení Evropy. Měl na mysli zajišťování mocenských pozic Německa ve velké Evropské unii. Kancléřka Angela Merkelová uvádí, že Německo po skončení světové hospodářské a finanční krize musí být silnější než dříve. Musí se stát v budoucím období motorem Evropské unie.

Dlouhodobé plánování v Německu umožňuje používat pružnou a poměrám vždy přizpůsobenou taktiku. Jak ve vnitřní tak i zahraniční politice. To platí pro vztahy k Francii, Velké Británii, USA, Rusku, ČLR – novým centrům moci ve světě.

Jestliže Německo přispívá k vytváření velké Evropské unie, pak platí, že tím také sleduje přibližování se k získávání nových mocenských pozic v Evropské unii a tím i v Evropě.

Hlavním nástrojem k tomu je Lisabonská smlouva. Německý podíl na její tvorbě je znám. Podstatné je politicko právní vytváření podmínek pro integraci, omezování suverenity evropských národních států, prosazování evropského práva nad národním právem členských zemí EU a vytváření celoevropského systému zemí vedoucích – velkých a silných nad ostatními. Fakticky jde o celoevropský protektorát, který má získat schopnost konkurence vůči USA, Japonsku a dalším uskupením ve světě.

Velká Evropská unie má v budoucím období přebírat větší část odpovědnosti za vývoj v Evropě a ve světě.

3. Podíl Německa na světové politice se může realizovat za podmínek opouštění dřívějších, podřízenějších pozic v NATO a v EU. Německo se více bude podílet na procesech plánování a realizování některých projektů v mezinárodních vztazích. SRN se například podílí společně se stálými členy RB OSN na jednáních s vedením Iránu o jeho jaderném programu. Za současných, méně uspořádaných mezinárodních vztahů provádí Německo vyvažovači strategii k USA, Rusku, v rámci EU, ve vztazích k ČLR, v rámci NATO a dalším.

V takové strategii a taktice Německo zaujímá postoje, které umožňují pružný přechod na změny v jeho postojích, podle situace a možností Německa. Německo a Francie odmítly americkou agresi proti Iráku. Německo nehodlá vysílat další vojáky do Afghánistánu. Vyčkává výsledků londýnské mezinárodní konference o uvedené zemi.

Německo udržuje konstruktivní vztahy s Ruskem. Je to určitý duch tradice Bismarcka. Pokud Německo a Rusko mají dobré vztahy, přichází prosperita na obou stranách.

Na východní politiku Německa ve směru k ČR se díváme kriticky. Rozbití Československa vnitřními silami české a slovenské politické pravice, podstatně posílilo pravicové a krajně pravicové síly v Německu. Rozbití každého státního celku na východ od Německa, nebo na Balkáně bylo v Německu vždy posuzováno jako přínos pro východní politiku. Uzemní oslabení je strategickým celkovým oslabením pro každou zemi či stát.

Německý revanšismus se stále drzeji vměšuje do vnitřních záležitostí ČR. Tato politika se po roce 1989 mimořádně proti ČR vyostrila. A to za přihlížení jak německé tak i české vlády. Takový stav je nepřijatelný a vláda ČR musí republiku bránit. Mimořádně je nebezpečný růst neofašismu v SRN, ale i v ČR, v Polsku a v dalších zemích. Bude žádoucí, aby KČP i další vlastenecké organizace v ČR připravily v příštím období zvláštní semináře k podstatě revanšismu a neofašismu v Německu, u nás a v Evropě vůbec.

Josef Groušl

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *