DALO SE ZABRÁNIT ROZPÍNAVOSTI FAŠISTICKÉHO NĚMECKA A VÁLCE?

Trochu poučení z historie pro současnost…

65. výročí konce nejkrvavějšího světového konfliktu v dějinách lidské civilizace nás nutí k zamyšlení nad řadou otázek. Zejména nad tím, proč byl svět uvržen do tak hrozné války, zda existovaly mocnosti, jak se tomuto hroznému konfliktu vyhnout, jaké byly možnosti pro vytvoření antihitlerovské koalice na mezinárodní úrovni již v 1. polovině 30.let minulého století, jestli mohla jednotná lidová fronta, vytvořená v některých evropských zemích, zabránit rozpínavosti fašistického Německa a druhé světové válce. Zároveň se můžeme ptát: Jak bránit šíření neofašismu v současnosti? Otázek a neřešených problémů je stále dost.

Postupné agresivní kroky nacistického Německa na cestě k rozšiřování německého prostoru a ke světovládě vyplynuly z celkové podstaty fašismu. Měly kořeny již ve Výmarské republice, v křehkosti tzv. versailleského systému, tedy již ve 20. a 30. letech minulého století. Byly vyústěním politiky hitlerovského Německa, které u nás napomohla především henleinovská „pátá kolona".

První ohnisko druhé světové války vzniklo vlastně na Dálném východě na podzim roku 1931, když Japonsko napadlo Čínu. Daleko větší hrozbu, a to války v Evropě, znamenal nástup hitlerovské nacistické „kliky" na počátku roku 1933. Fašisté „vystrčili růžky" také v Itálii, když byla v roce 1935 napadena africká Habeš. Koncem 30. let pohltilo Německo bez boje Rakousko (březen 1938), pomohlo zlomit republikánské Španělsko, na dvě etapy – říjen a listopad 1938, březen 1939 – obsadilo české země. Ve spolku s Itálií a Japonskem realizovalo dále svůj agresivní program.

V dubnu 1939 rozhodl Hitler zahájit přípravu na obsazení Polska a 1. září 1939 vyprovokoval válku. Předcházel tomu známý incident v Gliwicích. Vzrostlo nebezpečí nejen pro Sovětský svaz a celý slovansky svět, nýbrž také pro západoevropské státy, pro desítky zemí a národů. A tak Anglie a Francie, uskutečňující politiku appeasementu, tj. amorální politiku usmiřování a uspokojování agresora, musely konečně pochopit, že tato koncepce nemůže mít dlouhé trvání. 3. září 1939 tedy vyhlásily Německu válku, bohužel ale vyčkávaly. Vedly tzv. „podivnou válku". Jejím výrazem bylo například to, že na konferenci v Albevillu 12. září toho roku rozhodli anglo-francouzští představitelé neposkytnout Polsku vojenskou podporu. Svého spojence tak ponechaly tyto západoevropské mocnosti svému osudu.

Při všech těchto složitých problémech ovšem existovala možnost vytvoření protihitlerovské koalice například již v letech 1934 až 1936. Tato koalice byla chápána jako systém kolektivní bezpečnosti. V roce 1935 byly uzavřeny sovětsko-francouzská a sovětsko-československá smlouva, které tvořily podstatný krok k možnému sjednocení evropských mocností na antifašistickém základě. Prováděla se rovněž příprava k uzavření mnohostranného tzv. Východního paktu. Myšlenka na něj byla vznesena již koncem roku 1933 francouzským ministrem zahraničních věcí Louisem Barthouvem.

Situace kolem možnosti uskutečnit antifašistickou koalici států v Evropě se však značně zkomplikovala. Po zavraždění L. Barthouva se kurs Francie změnil a pro Velkou Británii se možnosti formování této koalice staly dokonce „kamenem úrazu". Chamberlein, Halifax a další britští politici uskutečňovali appeasement a do tohoto procesu se také aktivně zapojila vláda francouzská. Německou agresi se pak snažily Velká Británie i Francie zaměřit na východ a dostat nakonec Německo do konfliktu se Sovětským svazem. Ještě dlouho potom si neuvědomovaly, že fašismus ohrožuje také je.

Vedle možnosti vytvořit koalici států v boji proti fašismu a válce, existovaly snahy o formování protifašistické lidové fronty v mnoha evropských zemích, jak to proklamovaly závěry VII. sjezdu Komunistické internacionály. Cestu fašismu však nedokázala zahradit jednotná antifašistická fronta, vytvořená v některých zemích, protože nedošlo ke skutečnému sjednocení levicových sil, nebyly úplně překonány Stalinovy teze, zaměřené proti spojenectví se sociálními demokraty. Dosažení jednoty s protiválečnými silami západní Evropy bránilo i odsuzování pacifismu, i když ten byl značně roztříštěn. Ani příklady solidarity s republikánským Španělskem se nestaly základnou širokého sjednocení antifašistických sil.

Také v politice Sovětského svazu došlo v roce 1939 k obratu. SSSR zaktivizoval hospodářské i politické styky s Německem.

Od léta 1939 probíhala třístranná jednání zástupců Anglie, Francie a SSSR v Moskvě na jedné straně a britsko-německé i sovětsko-německé rozhovory na straně druhé. Když ztroskotaly rozhovory mezi SSSR, Anglii a Francií, ocitl se Sovětský svaz před hrozbou izolace. Stalin sice podceňoval německou hrozbu, ne však úplně bezdůvodně. Nedůvěřoval Anglii ani Francii, věděl o jejich nechuti přistoupit na spojenectví se Sovětským svazem, a obával se jejich nových separátních dohod s Německem. Uzavřel proto 23. srpna 1939 Smlouvu o neútočení s tímto agresorem. Ta odrážela složitost tehdejší mezinárodní situace a měla samozřejmě důsledky pro SSSR, Německo i další země.

Smlouva vyvolala ve světě bouřlivou reakci, protože k ní byl přiložen tzv. tajný protokol o „vymezení zájmových sfér" mezi Sovětským svazem a Německem, a následovala sovětskoněmecká Smlouva o přátelství a hranicích z 28. září 1939. Ze sovětského tisku zmizela kritika fašismu, mluvilo se o přátelské etapě v sovětsko-německých vztazích. I když se dalo pochopit, že Sovětský svaz se potřeboval v mírových podmínkách připravit na předpokládanou pozdější válku s Německem, smlouvu odsuzovaly snad všechny evropské státy. Možní partneři v protihitlerovské koalici přerušili se SSSR jednáni. Smlouva z 28. září toho roku měla také negativní důsledky pro demokratické antifašistické hnutí v Evropě. Z hlediska SSSR však měla smlouva vynucený charakter.

Další vývoj a průběh druhé světové války však jasně ukázal, že cílem fašistického agresora není jen porazit buržoazně demokratické státy západní Evropy, ale především socialistický Sovětský svaz a pak nadvládu nad celým světem získat. Tuto skutečnost pochopili realističtí politici Západu v čele s W. Churchillem. Pochopili, že pro ně v současné době není největším nebezpečím sovětský socialismus, nýbrž německy nacismus, a proto přistoupili na válečnou, antifašistickou koalici se Sovětským svazem. Kdyby existovala protihitlerovská koalice již ve 30. letech, těžko by mohlo hitlerovské Německo rozpoutat druhou světovou válku, za kterou svět zaplatil víc než 50 milionů lidských životů.

Zabránit rozpínavosti fašistického Německa a válce bylo možno jen potud, pokud by různé státy, v nich rázné politické strany a jejich představitelé, projevili politickou vůli a odhodlání pozvednout se nad okamžité, a hlavně egoistické zájmy, pokud by byli ochotni přistoupit na „rozsáhlé kompromisy".

Tuto skutečnost si je nutné uvědomit i v současnosti, kdy „ultrapraví" nacionalisté a neofašisté „vystrkují růžky" a volají po „vládě silné ruky" při řešení současných problémů jednotlivých národů i celého lidstva. Je nutné zdůraznit, že dnešní neofašisté v různých stranách či spolcích využívají společenských problémů, současné všeobecné krize, nezaměstnanosti a dalších negativních jevů ve společnosti k tvrdé kritice z pozic neofašistických idejí a nacházejí u mnohých lidí sympatie.

Prožitek šestileté hrůzné druhé světové války by měl být varovným signálem a sloužit k poučení, že obrana demokratických hodnot je všelidským zájmem. Vyžaduje určitou jednotu států a národů, přestože se liší společenským zřízením. Vyžaduje ovšem také absenci lhostejnosti vůči jakýmkoliv i skrytým projevům nacionalismu, šovinismu, rasismu apod.

Varováním, jsou slova německého protestantského teologa Martina Niemollera (1892-1984): „Když nacisté zavírali komunisty, nepletl jsem se do toho, nebyl jsem přece komunista. Když brali sociální demokraty, držel jsem se stranou, nebyl jsem přece sociální demokrat. Když rozjeli hon na Židy, nebyla to moje věc, přece nejsem žádný Žid. Když pronásledovali katolíky, díval jsem se pasivně, nebyl jsem přece katolík. Když sebrali mne, nenašel se nikdo, kdo by mě bránil…"

Jaroslav Kobr