KAPITÁL PROTI DEMOKRACII (18)

logoDějiny píší vítězové.

 

 

 

 

 

Jak je to tedy? Může „svobodný svět" přežít bez teroru? Zatím tomu nic nenasvědčuje. Stačí se jen dívat se kolem sebe – a ne spekulovat podle „principu předběžné opatrnosti". Varšavská smlouva zanikla už před 15 lety. Sovětský svaz hned nato. Strašáky „komunistické hrozby’* už lze házet písek do očí, jen líčí-li se historie – a ještě lidem, kteří o ní málo ví. Jak z nich však slepit alibi pro války a zbrojení dnes? Kam se poděla „mírová dividenda"? Neměla snad přijít, jen co „svobodný svět zvítězí ve studené válce"? Je snad bezpečnější svět, plný tohoto triumfalismu? Teče v něm méně nevinné krve? Vkládá snad méně do válek a zbraní -jediná hypervelmoc, co tu zbyla ze dvou supervelmocí? Vezme-li se úplně celá škála teroru a násilí, ubylo snad – ve statistice jediné z jejích položek?

Těm, kdo to vše mají na svědomí, není důvodu prominout ani jiné otázky: Má cokoli z toho, co dnes tolik znepokojuje i lidi ražení René Girarda nebo Emmanuela Todda, na svém kontě svět, jenž se měl odvahu zbavit diktátu „neviditelné ruky trhu"? Je to náhoda, že z tohoto světa nikdy nevyšel – ani žádný mnohem menší Usáma? Není nad slunce jasnější, že také tento teror sílí úměrně tomu, jak se valí tsunami „tržní globalizace"? Čím to, že nic podobného nenašlo živnou půdu v zemích, jimž se dnes malují čertovy rohy „totáče"? Nemluví samo za sebe už srovnání dneška a nedávné minulosti – Jugoslávie nebo většiny republik, jež byly součástí Sovětského svazu? Jak dlouho si ti, kdo mají dnes na hlasité slovo téměř monopol, vystačí s berličkami tak ubohými, jako přisuzovat vymýcení terorismu i v socialistických zemích – „tvrdé pěsti totality"? Být tomu tak, kolik kobercových náletů na vlastní obyvatelstvo by socialismus musel povolat, jestliže dnes se zcela míjí účinkem – i tak brachiální americký masakr v Iráku? Je to náhoda, že individuální teror graduje pokaždé, když se „svobodnému světu" – podaří načas oslabit autoritu a vliv revolučních sil? Že každý Usáma se stává tím, v kom spatřují poslední naději milióny lidí na samém dně zoufalství a ponížení, teprve po dočasných porážkách těch, kdo do boje za národní a sociální emancipaci vnášejí vysokou racionalitu a humanitu?

Jiný symptom naší doby je však možná ještě příznačnější. Dokud byl svět rozdělen na bloky, ten z nich, který se sám pasoval za „svobodný svět", si aspoň dával záležet na mírové rétorice. Dbal alespoň na rituál předstírané starosti, aby se, cokoli napětí provokuje, urovnalo cestou, jež násilí předejde, nebo ho co nejdřív zastaví. Dnes se však postupně vytrácí i tahle politická pantomima. Který ze světových státníků řekl naposledy nahlas, co by se jen vzdáleně podobalo slovům Dicka Cheneyho o válkách, jež Amerika hodlá vést možná proti 40-50 zemím – a třeba po půl století? Vyslovil už vůbec kdo, mající v rukou státní moc, cokoli v tomto duchu? Až půl století! Klidně proti půl stovce států! Válku „proti terorismu", z nějž nebyl usvědčen jediný z nich! Ani z podpory al-Kajdá, která navíc v podobě, v níž ji líčí, neexistuje a nikdy ani neexistovala! Neváhá-li to vysílat i britská veřejnoprávní BBC, že by to nevěděli ti, co jsou dnes v Americe u vesla? Pamatují dějiny – Gliwice rozměrů tak mamutích, prolhaných a perverzních?

Pravá podstata toho, kam až se propadá Toddův „predátor", však sahá ještě mnohem hlouběji. Předchozí stupeň tohoto propadliště zachytil i Joseph Schumpeter, o němž se dnes učí každý student ekonomie. Krátce před první světovou válkou, v knize Teorie hospodářského rozvoje, byl ještě názoru, že zisk je odměnou za to, že podnikatel podstoupil riziko „financování inovace". Třicet let nato, v knize Kapitalismus, socialismus a demokracie, však už týž Schumpeter konstatoval, že velký kapitál se mění především -v čiročiré „rentiérství". V něm už po podnikatelském nasazení a riziku není ani stopy. Zlatým věkem tohoto parazitismu je právě „tržní globalizace". Ta mění stále větší část majetkové elity v repliku líného feudálního panstva natolik, že to -jak jsme viděli v předchozí kapitole – vhání vrásky i na čelo členům vlády, jež Ameriku spravovala před Bushem.

Dravec v přírodě nemá na vybranou. Jestřáb se nestane holubicí. Zahyne, kdyby to zkusil. Úplně jinak je na tom Toddův „predátor". Jeho násilí nemá alibi. Schází mu víc než bombě, jež trhá na kusy teenagery na diskotéce. Muslimovi až na dně zoufalství, který tu bombu odpaluje na vlastním těle – ve víře, že je to cesta do nebe. Toddova dravce nezené pud sebezáchovy. Ani zoufalství bytosti, s níž se nepočítá jako s člověkem. Ty tam jsou totiž tisíce a tisíce let, kdy to byl opravdu jen egoismus, k čemu velel zdravý rozum. Dnešní „predátor" sedí na kapitálu i „inovacích", jež tento bludný kruh jednou provždy přeťaly. Kapitálu i „inovací" má tolik, že mohou dosyta nakrmit i úplně každé africké dítě. Dát důstojný život všem bez výjimky, aniž by přišel jediný z „rentiérů" o jedinou jachtu, vilu, bazén nebo vrtulník. „Hranicemi růstu" dnes jsou „malé trhy" – a ne deficit toho, čím a jak je nasytit. Zajistit opravdu lidský život úplně všem je tak – i v objektivním zájmu čirého egoismu.

Zatím však, jak se zdá, není na obzoru ani žádný nový Roosevelt. Státník, který by vnutil kapitálu aspoň egoismus poněkud moudřejší a méně vražedný. Chápavější a vynalézavější – když ne z jiného důvodu, tak aspoň z vlastního sobectví. Když nastupoval Bili Clinton, chvíli se zdálo, že má snad něco podobného na myslí. Nakonec však zavelel rozbombardovat Í Jugoslávii. Bylo to pár měsíců po „Monikagate" (vyšetřování aféry s M. Lewinskou). Kdo a proč mu zinscenoval tak ponižující divadlo? Bude to kdy mocí říci nahlas sám Clinton – třeba jen v náznacích? Co přišlo po něm, indikuje už složení této americké špičky. To nejsou jen tykadla vojenskoprůmyslového komplexu, z něhož měl kopřivku už Eisenhower. Dnes je moc „predátora" přímo v rukou těch, kdo hrabou miliardy na válkách osobně. A hned nato na „obnově" toho, co si sami napřed zplundrují. Není to nádhera, mít tak „inteligentní bomby“? Co neminou jediný z cílů, na které už je v kapse hotový byznysplán, kontrakt i úvěry?

Proti tomu je učiněným světcem i Schumpeterův „rentiér". Ten si sice také žije nad poměry, aniž sám přiložil ruku. Sám však kvůli tomu aspoň nevelí vraždit. Toddův „predátor" už nemá jediný klad. Z celého rodokmenu pobral jen to nejhorší. Tohle je „elita válečných dividend". Dává vraždit po statisících, aniž by přitom sama nasazovala krk nebo pěťák. Platí ji erár. Platí ji i z daní každé samoživitelky. Erár ji platí za války, po nichž přijde „obnova". Za kšefty při „obnově", kvůli nimž se vedou války. Erár ji platí za kšefty, na nichž si nejvíc mastí kapsu právě tahle „elita". Jako by ani to nestačilo, mastí si kapsu dokonce už na těch válkách. Za touhle „elitou" není ani žádná zásluha, ani žádné „know-how". Rozumí jako koza petrželi úplně všemu, na čem si mastí kapsu: „inteligentním" bombám i jejich obsluze; cílům, jež nemají minout – a jejich „obnově" jakbysmet. Sama nemusela vložit ani cent -jako kondotiér, „rentiér", ani když se „financovaly inovace". To je světový rekord nekrofilie z čirého parazitizmu; rentiérství s rukama od krve; „kriminality bílých límečků".

Z knihy Skála, J.: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. OREGO, Praha 2005

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *