Rooseweltův emisar u Stalina

Na sklonku července 1941, došlo k zajímavé události ve světové diplomacii. Harry Lloyd Hopkins jako zvláštní emisar prezidenta Franklina Dělano Roosevelta přijel poprvé do Moskvy.

 Bylo to vlastně pouhý měsíc po přepadení Sovětského svazu hitlerovskými vojsky. Roosevelt po něm poslal Stalinovi dopis, v němž se mimo jiné praví: "Žádám vás, abyste s panem Hopkinsem jednal se stejnou důvěrou, jakou byste cítil, kdybyste jednal přímo se mnou.«

Do té doby Roosevelt neměl se Stalinem žádný kontakt, ale Stalin splnil Rooseveltovu prosbu a jednal s Hopkinsem v takové míře otevřenosti, v jaké ještě nikdy s nikým z cizích představitelů nehovořil. Na diplomatickém stylu celé této Hopkinsovy mise v Moskvě bylo velice pozoruhodné, že Rooseveltův emisar neměl s sebou žádné písemné instrukce, co má, nebo nemá říkat nebo o čem detailně jednat. Prezident mu plně důvěřoval.

Klíčová diplomatická událost

Ale Hopkins nejdříve v červenci 1941 odletěl do Londýna s úkolem dojednat setkání Roosevelta a Churchilla, které se mělo uskutečnit »někde« uprostřed Atlantského oceánu. Hopkins okamžitě postřehl, že rozhodující otázkou bude, jak dlouho Rusové vydrží německému náporu dlouho čelit, vojensky i hospodářsky. Z londýnských jednání vyplynulo, že do řešení těchto otázek je možno rfázně vnést jasno, teprve až se sám Roosevelt pře-^svědčí, jak si Rusko stojí nebo může dále počínat. Proto Hopkins poslal Rooseveltovi depeši, v níž mimo jiné uvádí:

"Myslím, že bychom měli učinit vše, abychom se ubezpečili, že Rusové udrží trvalou frontu, i kdyby měli být v příští bitvě poraženi. Může-li něco v kritickém okamžiku ovlivnit Stalina, pak to podle mého soudu může učinit Vaše přímé poselství, předané osobním vyslancem.*

Jak vidno z textu, Hopkins se přímo nezmiňuje o sobě, nechává rozhodnutí na prezidentovi. Roosevelt se samozřejmě rozhodne naprosto jednoznačné. Odpovídá, že do Ruska má jet právě Hopkins, a to ihned.

Kdo byl Hopkins

Pocházel z chudé rodiny ze Sioux City v americkém státě lowa, kde se narodil 17. srpna 1890. Ačkoliv byl velmi talentovaný, finanční poměry rodiny mu nedovolily vstoupit na některou z elitních univerzit. Nicméně úspěšně pak vystudoval na Grinnell College v městě Grinnell ve státě lowa. Po studiích pracoval v několika newyorských dobročinných organizacích. Jeho práce, nikoli nepodobná posvátnému poslání misionáře v hloubce tropického pralesa, ho natolik uchvátila, že navzdory námitkám matky, která nechtěla, aby syn – sám neduživý a od dětství stále nemocný – měl před očima tolik utrpení, se natolik nadchl podáváním pomocné ruky i vlídného slova »bídníkům dolního Manhartanu«.

Tip pro Roosevelta

Netrvalo dlouho a charitativního nadšence si všimli lidé, kteří mají vliv na další utváření pomocných institucí v této oblasti. Byla mezi nimi i paní Eleanor Rooseveltova. A tak právě od své ženy dostal Franklin Děláno Roosevelt, ještě jako guvernér státu New York, tip na člověka, který se jednou stane jeho vůbec nejbližším, nejproduktivnějším a nejloajálnějším spolupracovníkem. Poté, co byl Roosevelt v roce 1932 zvolen prezidentem, pověřil právě Hopkinse různými řídícími funkcemi v organizacích, které měly poskytovat podporu v nezaměstnanosti, mimo jiné i ve Federal Emergency Reliéf Administration (FERA). V roce 1938 byl jmenován ministrem obchodu. Kromě toho Roosevelt využíval jeho mimořádných schopností jednat s lidmi a pověřoval ho významnými diplomatickými posláními.

Hopkins v Kremlu, Němci u Kyjeva a Leningradu

Prezidentův nejbližší spolupracovník prokázal velké diplomatické kvality. Tentokrát šlo o hodně, když jako osobní zmocněnec nejvyššího představitele Spojených států měl na místě vysondovat pravý stav věcí. Bylo to nesmírně těžké období, kdy německé armády již stály u Kyjeva, Oděsy, Smolenska a prováděly blokádu Leningradu. Na jediném muži záviselo, jak bude americký prezident objektivně informován. Všechno, co Hopkins v této zemi spatřil a pochopil – zejména jeho rozmluvy se Stalinem a dalšími sovětskými státníky -, to vše v něm zanechalo velice silný dojem. Ve své zprávě, kterou poslal do Washingtonu, uvedl:

"Jsem si touto frontou velmi jistý, morálka obyvatelstva je neobyčejně vysoká. Existuje zde pevné odhodlání zvítězit.«

Hopkins se v Moskvě před všemocným a obávaným Stalinem choval přesně tak, jak byl zvyklý – sice velmi zdvořile, ale nebojácně, rázné a naprosto věcné, bez všech zbytečných frází. Bylo vidět, že to Stalinovi imponovalo. Hopkins jako známý praktik se ihned Stalina zeptal, jak si představuje válečnou spolupráci se Spojenými státy. Nechtěl ho tlačit do rozvíjení nějakých strategických úvah, ale naprosto »po lopatě« mu položil dvě otázky: co jeho země potřebuje hned a co pro případ delšího trvání války?

Stalin odpověděl, že potřebují především dvacet tisíc protiletadlových dél, aby mohli uvolnit stíhačky pro frontu, pak těžké kulomety pro obranu měst a milion pušek. Výhledově žádal letecký benzin a hliník na výrobu letadel. »Dejte nám protiletadlové dělostřelectvo a hliník a vydržíme tři nebo čtyři roky,« řekl sovětský vůdce a dodal, že američtí specialisté jsou pochopitelně vítáni. Jako přepravní přístav doporučil Archangelsk.

Později téhož dne se Hopkins setkal s generá-^«m Jakovlevem, náčelníkem sovětského dělostře-lectva. Hopkins generálovi řekl, že ho překvapuje, když v seznamu potřeb nejsou tanky ani protitan-ková děla. Generál byl velmi zdrženlivý a Hopkins pochopil, že zde vládne tuhá disciplína požadující neříci ani slovo navíc, které by nebylo předem konzultováno s nadřízeným. Bylo to ovšem pochopitelné, zejména v těžké době, kdy probíhala válka a Rudá armáda byla dočasně na ústupu. Hopkins musel proto tolerovat i takovou absurditu, že generál nechtěl odpovědět, zda Rusové potřebují americké tanky nebo protitankové zbraně. Když se Jakovleva výslovně zeptal, kolik váží nejtěžší ruský tank, tak mu generál šalamounsky odpověděl: »Náš nejtěžší tank je dobrý tank.« Hopkinsovi bylo jasné, že o detailech tak choulostivého rázu je možno jednat jedině se Stalinem, protože jedině on má právo rozhodovat.

Proto se ho Hopkins druhý den při jednáních v Kremlu dotázal, jak je to vlastně se sovětskými tanky a letadly. Stalin mu samozřejmě naprosto otevřeně uvedl přesné údaje o počtech sovětských tanků, o jejich váze, výzbroji a taktických parametrech. Konstatoval, že tehdejší měsíční produkce tanků byla 1000 kusů (o váze 52 tun s pancéřováním 75 mm a kanónem ráže 85 mm a středních o váze 30 tun s pancéřováním 45 mm a kanónem 75 mm), ale brzy bude nedostatek oceli, a proto by Sovětský svaz potřeboval z Ameriky právě dodávky oceli pro tanky, které si budou Sověti vyrábět sami, i když by uvítali, kdyby mohla být jejich produkce uskutečňována také v amerických podnicích. Obdobně Stalin hovořil o letadlech s tím, že výroba představuje 1800 letounů měsíčně s výhledem 2500 strojů měsíčně od ledna 1942. V této souvislosti Hopkins vycítil, že se Stalin zřejmé obával větších ztrát kvalitních pilotů, jejichž výcvik trvá osm měsíců, a projevil zájem o to, zda by bylo možné připravit část ruských pilotů v USA.

Se Stalinem to prý uměl

Také americký velvyslanec v Moskvě, Laurence A. Steinhardt (po roce 1945 byl velvyslancem i v naší zemi), vysoce hodnotil Hopkinsovu misi v Moskvě. Svědčí o tom také zpráva, kterou poslal ministerstvu zahraničí ve Washingtonu, v níž mimo jiné uvádí: "Přijeti, jakého se dostalo Harrymu Hopkinsovi od sovětské vlády, a neobvyklá pozornost, jakou mu věnoval sovětský tisk, jasně dokazuje, jak mimořádně velký význam této návštěvě sovětské vedení přikládá. Už v přístavu (v Archangelsku) byli přítomni vysocí armádní a námořní činitelé a úřadující šéf sovětského diplomatického protokolu, kteří s ním pak letěli do Moskvy, kde již čekala nezvykle velká uvítací delegace v čele s Lozovským. Byl okamžitě přijat Stalinem, který s ním dlouze rozmlouval a projednával všechny záležitosti s otevřeností, jakou v novodobé historii neznám. Všechny sovětské noviny uveřejnily fotografie a obsah jednání na titulní straně – tedy na místě, které ve zdejších podmínkách má mnohem větší význam než v kterékoliv jiné zemi.«

Jak se na Stalina díval sám Hopkins? Stalin mu řekl, že pevně věří ve vstup Spojených států do války, a pak společnými silami Spojenci Německo porazí. Hopkins nabyl v Moskvě přesvědčení, že Sovětský svaz, jak hlásil prezidentovi, nebude ani snadno, ani rychle poražen. Hopkins se vyjádřil o Stalinovi jako o státníkovi, jenž na něj svými přesnými znalostmi působí hlubokým dojmem.

»Během čtyřhodinového rozhovoru se ani jednou nepodíval do poznámek," uvedl Hopkins a pokračoval: "Tento přísný člověk ve vojenské blůze a v holínkách, s obrovskýma rukama, téměř drsným hlasem, s úsečným a sardonickým smíchem, přesný a přímý, by byl každého hosta vyděsil, kdyby jeho tvář čas od času nepřeletí chladný, leč přátelský úsměv. Jedině proto, že se nemusel s nikým radit, bylo možné dosáhnout během šesti hodin úplné dohody.«

Hopkins se u Stalina velmi dobře »zapsal«. Nikdo z Američanů, o Britech a Francouzích nemluvě, nedokázal se sovětským vůdcem mluvit tak otevřeně a zároveň dovedně. Snad by se dalo říci, že mezi nimi vznikly i jisté osobní sympatie. Harry Hopkins, vynikající vyjednávač, jenž se významnou měrou podílel na práci všech hlavních mezinárodních konferencí Spojenců za druhé světové války – od quebecké přes teheránskou a jalt-skou až po postupimskou -, zemřel 29. ledna 1946 v New Yorku ve svých pouhých 56 letech.

Michal RYBIN

Archiv NOS