Vznik Československa

Je tomu již 94 let, co vzniklo Československo. Vznik republiky se stal historickým vyvrcholením národních hnutí Čechů a Slováků, při Jejím vzniku působila řada faktorů, světová válka, protirakouské postoje české veřejnosti, zahraniční a domácí odboj ohlas ruské revoluce.

První světová válka

Rozpory mezi evropskými mocnostmi, sdruženými počátkem 20. století do dvou obranných bloků, Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie, která roku 1915 smlouvu vypověděla a připojila se do konfliktu na straně Dohody) a Dohody (Velká Británie, Francie, Rusko), vyvrcholily v létě ;1914 první světovou válkou. V zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy nej-agresivněji postupovalo Německo, které se k dělení kořisti dostalo později po sjednocení (1871) a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí -Británie a Francie. Neustále vzrůstal i spor rakous-ko-uhersko-ruský o sféru vlivu na Balkáně. Německo došlo už na konci prvního desetiletí 20. století k závěru, že je na válku připraveno, že je lépe vyzbrojené než ostatní mocnosti a že čím dříve válka vypukne, tím lépe pro Německo. Samo začít válku se však z vnitropolitických i mezinárod-něpolitických důvodů neodvážilo.

Impulsem ke vzniku války se stal atentát členů nacionalistické organizace Mladá Bosna na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste spáchaný 28. června 1914 v Sarajevu. Rakousko-Uhersko pak 28. července 1914 vyhlásilo Srbsku válku. Následně, 1. srpna, Německo vypovědělo válku Rusku a 3. srpna Francii. Británie pak vyhlásila válku Německu. V následujících týdnech a měsících vstoupily do .války Černá Hora, Japonsko a Turecko. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala i ve světových oceánech.

Válka trvala dlouhé čtyři roky. Zapojilo se do ní 34 zemí s 1,5 miliardy lidí, válčilo 70 milionů vojáků, z nichž 10 milionů padlo, 20 milionů bylo zraněno, 7 milionů bylo válečných zajatců. Válka se vedla novými zbraněmi, kulomety, tanky, letadla a plyn zabíjely rychle a účinně. Zároveň hrůzy války, vojenské režimy, bída a hlad otřásly válčícími státy i životy prostých vojáků a občanů. Objevovala se touha po lepším, mírovém světě, po demokracii a sociální spravedlnosti.

Česká veřejnost a válka

Česká veřejnost byla vyhlášením války zaskočena. Pozitivní ohlasy ve prospěch Rakouska se ozývaly z přičinlivé samosprávy, byrokracie a politických stran agrárníků a katolíků. Naopak národně orientovaní mladočeši, národní socialisté a realisté stáli na straně protirakouské. Významná sociální demokracie již před válkou varovala, že se válka obrátí proti jejím původcům. Sociální demokracie zatímně odkládala politiku na dobu, která přijde po válce. Militarizace života, omezování české kultury, cenzura, oživená germanizace, vstup Rakouska do války se slovanskými státy Srbskem a Ruskem, politické procesy s předáky národních stran vyvolaly intenzívní protirakouskou náladu v širokých lidových vrstvách.

T. G. Masaryk a koncepce československého státu

Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) patřil k několika málo českým politikům, kteří viděli ve válce šanci k definitivnímu rozchodu s Rakousko-Uherskem. Filozof, pedagog a publicista Masaryk neměl před 1. světovou válkou ve veřejném životě významnou politickou pozici, byl však znám kritikou monarchie, odhalením nepravosti rukopisů, odmítáním antisemitismu či svými projevy, poukazoval na falešné dokumenty rakouské diplomacie, které měly diskreditovat Srbsko. Jako univerzitní profesor Masaryk ovlivňoval zejména mladou českou, slovenskou a jihoslovanskou inteligenci.

Masaryk se rozhodl, jak píše ve Světové revoluci, k zásadní opozici proti Rakousku. Světovou válku chápal Masaryk jako válku teokracie (Německo a Rakousko-Uhersko) s demokracií (anglo-francouzská Dohoda). Předpokládal, že zvítězí demokracie a umožní vznik nových samostatných států ve střední a jihovýchodní Evropě. Jedním z těchto států mělo být i Československo. Masarykova koncepce spojovala České země se Slovenskem. Masaryk vycházel z toho, že Československo bude společným státem „československého národa«, společného »kmene o dvou větvích“.

Zahraniční odboj

V prosinci 1914 Masaryk emigroval. Na jaře 1915 již přes své anglické přátele seznámil dohodové vlády s projektem československého státu a veřejně vyhlásil v červenci 1915 odboj proti Rakousko-Uhersku. Masaryk se opíral o krajanské hnutí Čechů a Slováků nejdříve ve Francii a Rusku, posléze ve Spojených státech. Dalším jeho trumfem bylo spojení se skupinou domácích politiků – Maffie, v čele s tehdy málo známým Edvardem Benešem. Maffie byla zpravodajskou organizací a její informace vojenské a politické byly určeny Masarykovi a dohodovým politikům.

Edvard Beneš se po odchodu do exilu stal vedle Masaryka klíčovým organizátorem zahraničního odboje, působil zejména ve Francii. V Itálii a Francii zastupoval odboj slovenský politik Milan Rastislav _ Stefánik, astronom, letec, voják. Koncem října 1915 vznikl reprezentativní orgán odboje Český komitét zahraniční, který ve svém prohlášení ze 14. listopadu 1915 vyslovil požadavek samostatného československého státu. V provolání stálo: „Všecky české strany domáhaly se samostatnosti národa posud v rámci Rakousko-Uherska; průběh bratrovražedné války a bezohledného násilí Vídně nutí nás domáhat se samostatnosti bez ohledu na Rakousko-Uhersko. Usilujeme o samostatný československý stát.« Český komitét se přeměnil v květnu 1916 na Československou národní radu, kterou reprezentovali Masaryk, Beneš a Štefánik a nově agrární poslanec Josef Důrich, který se později s radou rozešel. Rada působila nejen ve Francii, měla své pobočky v Rusku, Itálii a Spojených státech. Hlavním cílem rady byla propagace samostatného československého státu, Dohodě pak rada nabízela i své vojenské jednotky.

Legie

Pozici zahraničního odboje posilovaly československé legie, dobově řečeno dobrovolci. Pád carismu umožnil Československé národní radě organizovat své vojsko v Rusku, na nevelkou Českou družinu (srpen 1914) navazovala Československá střelecká brigáda, která v bitvě u Zborova (2. července 1917) vytvořila fakticky vojenskou tradici budoucí republiky. V Rusku pomáhal organizovat legie sám T. G. Masaryk. Do legií vstupovali čeští a slovenští zajatci, kteří uvěřili v ideál československého státu. Po říjnové revoluci uzavřeli bolševici mír s ústředními mocnostmi (březen 1918). Československá národní rada se dohodla s Francií, že 30 000 dobrovolníků z Ruska posílí francouzskou armádu. Masaryk prohlásil 7. února 1918, že československý sbor v Rusku je součástí československého vojska ve Francii.

Ve Francii se základem legií stala dobrovolnická rota Nazdar (srpen 1914), oficiálně začleněná do cizinecké legie. Na sklonku války byla doplněna vojáky z Ruska. V dubnu 1918 byla ustavena československá legionářská divize v Itálii. Vojenská vystoupení legií v bojích proti armádám rakouským a německým posilovala pozice zahraničního odboje, celkově počet legionářů dosáhl devadesáti tisíc mužů.

Česká společnost odmítá Rakousko-Uhersko

V letech 1917-1918 se zhoršila sociální situace širokých lidových vrstev, vznikaly hladové demonstrace, například v Prostějově v dubnu 1917 bylo zastřeleno třiadvacet osob. Mezi vojáky došlo k protirakouským vzpourám – takové vzpoury byly například v boce Kotorské a u pozemního vojska v Rumburku. Požadavky samostatnosti byly vysloveny opakovaně v průběhu roku 1918. Takovými projevy se staly tříkrálová deklarace českých poslanců (6. ledna), národní přísaha (13. dubna) a slavnosti Národního divadla (16.-17. května). Program osamostatnění českých zemí od Rakouska prosazovaly zejména strana státoprávně demokratická (dříve mladočeši, pokrokáři a realisté) a strana socialistická, nově sociální demokracie a agrárníci. Zejména tyto strany iniciovaly v červenci 1918 vytvoření nového Národního výboru.

Dělnické hnutí bylo ovlivňováno ruskou revolucí, především jejími požadavky po míru, národním sebeurčení, dekretem o půdě a vládou sovětů. Socialisté a sociální demokraté vytvořili v září 1918 Socialistickou radu, která zorganizovala 14. září generální stávku proti vývozu obilí a potravin z Čech do Rakouska. V socialistické radě vystupovali Bohumír Šmeral, Gustav Habrman, Antonín Němec za sociální demokraty, za anarchisty to byl Bohuslav Vrbenský, za národní socialisty to byl Václav Klofáč. Již při generální stávce 14. října se na některých místech proklamovala Československá republika.

Zahraniční odboj stupňoval svoji aktivitu, zejména když ztroskotala tajná jednání Rakouska s Dohodou. V této situaci získala Československá národní rada uznání jako »základ příští vlády Československa“, a to od Francie, Británie, USA, Japonska a Itálie (mezi 29. červnem až 3. říjnem 1918). Již 26. září byla ustavena prozatímní vláda, jejímiž členy byli Masaryk, Beneš a Štefánik.

28. říjen 1918

Podoba nového státu byla popsána ve Washingtonské deklaraci z 16. října 1918, kterou vypracoval Masaryk se svými poradci pro prezidenta Wilsona. V nejdůležitější části deklarace se uvádělo, že „československý stát bude republikou«. Republika pak slibovala rozsáhlé sociální reformy, občanskou a národní rovnost. Pittsburská dohoda z 30. května 1918 pak zajišťovala Slovensku vlastní administrativu, sněm, soudy a úřední jazyk – slovenštinu.

V říjnu 1918 vyvrcholil vojenský a ekonomický rozklad Rakouska. Na zprávy z 28. října, že Rakousko přijalo podmínky k dalšímu jednání prezidenta Wilsona, reagovali občané Prahy a dalších českých a moravských měst manifestačně, oslavovali kapitulaci a pád monarchie, radovali se z národní svobody. Navečer 28. října 1918 vyhlásil Národní výbor v Praze »stát československý“, a to těmito slovy: „Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa.« Slovenští politici se 30. října 1918 přihlásili Martinskou deklarací k Československu, k československé národní jednotě.

Tak vzniklo Československo, stát, jehož historie skončila rokem 1992. Československo, které zůstalo zachováno v našich srdcích.

Ota NOVÝ
 
Archiv NoS