Miloslav Ransdorf: Průměrní lidé v roli diktátorů. (1)
V záplavě plytkých žvástů o totožnosti komunismu a fašismu je nanejvýš aktuální si stále pripomínat, co to „obycejný fašismus“ byl.
I. Obycejný fašismus
Muzeum delnického hnutí bylo možná jedinou institucí, která vzpomnela 70 let od pádu demokratické Španelské republiky svou konferencí na pude Mestské knihovny v Praze.
V záplave plytkých žvástu o totožnosti komunismu a fašismu je nanejvýš aktuální si stále
pripomínat, co to „obycejný fašismus“ byl. Jsou tu stále (zejména v rímskokatolických kruzích) lidé, kterí Franka obdivují. Francisco Paulino Hermenegildo Teodulo Franco y Bahamonde (4. 12. 1892- 20. 11. 1975) po sobe zanechal velice problematické dedictví.1
Jeho Národní hnutí slibovalo „rozkvet a národní jednotu“ a každé španelské rodine „rovnost a blahobyt“.2
Realita byla jiná. Za léta 1936-1939 prinesla válka smrt 1 milionu lidí (vím, že zejména španelská pravice uvádí i mnohem nižší císla a s presnou dokumentací je to složité).
Více než 500 tisíc lidí z politických duvodu emigrovalo do zahranicí.3 V období 1939/1940
byla prumyslová výroba si jen 31% predválecného objemu. Zemedelství pokleslo dokonce na 21%. 192 vetších mest a obcí prišlo témer o 50% všech budov. Z pul milionu nevyužitých budov bylo 150 tisíc úplne znicených. Španelsko ztratilo témer polovinu železnicního parku, 30% obchodního lodstva a více než 70% vozidel.4 Príjmy podstatné cásti pracujících klesly koncem roku 1939 na úroven roku 1900.5 Více než deset let trvalo Španelsku, než mohlo likvidovat ekonomické ztráty války.
Jenže to nebylo zdaleka vše. Nastala msta vítezu.6 Asi 2 miliony Španelu prošlo v prvních letech po válce veznicemi a pracovními tábory. V letech 1939-1944 bylo zastreleno na základe rozsudku mimorádných tribunálu nebo bez jakýchkoli formalit minimálne 164 tisíc antifašistu. Podle jiných údaju se jedná až o 200 tisíc obetí z rad odpurcu Francova režimu.7
Teror, který sice postupne nabyl selektivnejší povahu, nebyl ovšem nikterak levný. Represivní aparát predstavoval v prumeru 7-10% státního rozpoctu, zatímco na vzdelání dávali frankisté jen 5-6 %. 8
A nyní jen pro srovnání pár údaju o zemích sovetského bloku. Je treba jasne ríci hned na samém zacátku, že komunisté zneužívání moci odsuzují, stejne jako represe prvních let nového zrízení. V letech 1950-1953 bylo za prímou neprátelskou cinnost proti CSR odsouzeno celkem 14 809 osob, z toho bylo 12 980 organizováno celkem v 1979 odbojových skupinách. I s nimi bylo celkem obetí represí témer 50 tisíc obcanu, v období 1948-1960 bylo vezneno z politických duvodu 130 000 lidí, celkem bylo popraveno 250. Za dobu Gottwaldova presidentství bylo popraveno 237 lidí. Pro srovnání, i bežná prírucka Dejin KSC v datech 9 uvádí 77 zastrelených a 204 zranených následkem strelby policejních jednotek behem první republiky. V Bulharsku bylo popravených pres 200, v Nemecké demokratické republice (za celou dobu existence) bylo v politických procesech popraveno asi 50 lidí (smutnou kapitolou je strelba u berlínské zdi). Jinou kapitolou byly tábory pro nacisty, kde byla tretinová úmrtnost. Stasi v padesátých letech veznila asi 30 tisíc osob. V Rumunsku bylo 1948-1958 vezneno asi 60 tisíc lidí, 137 bylo popraveno. Nejkonfliktnejší byla situace v Polsku a v Madarsku, ale u Poláku napríklad nevíme, kolik bylo z onech 6 tisíc padlých v boji proti novému režimu Nemcu. Toto období je treba nadále zkoumat a analyzovat to, jak bylo možné, že se nové vlády tolik vzdálily od svého programu, jakou roli hrála represe v systému.10 I to, jak se v ruzných obdobích emancipace a represe složite krížily. Zbynek Zeman napríklad soudí, že zeme sovetského bloku se snažily centralizací prostredku a forsírovanou industrializací s tím spojenou dohnat historické zpoždení svých zemí oproti jádru kapitalistického systému. Jen tento letmý pohled ukazuje, že teror frankistického režimu mel úplne jiné parametry a vyústení.
Frankismus se zapsal do dejin paradoxne i tím, že vytvoril znovu pocit nezvládnuté minulosti jako strašidla, prízraku, který znejištuje a nutí k vypjatým, exaltovaným, krecovitým projevum nové nabyté víry. Mexický spisovatel a historik Carlos Fuentes v knize Pohrbené zrcadlo pusobive analyzuje tento zvláštní rys španelské tradice. Vnitrní nejistota, prebíjená vnejškovou okázalostí, gestem grandovství a bravury, okázalou oddaností tomu, co ješte vcera bylo zpochybnováno.11 Pojednávám v této stati jak o frankistickém Španelsku, tak i o salazarovském Portugalsku. Není to jen dáno mou portugalskou zkušeností (mel jsem nekolikrát možnost mluvit s Álvarem Cunhalem o jím žité historii; když jsem se vytasil s nápadem, že o nem napíšu monografii, k níž jsem si shromáždil materiál, odmítll to s tím, že jsou zajímavejší témata), ale i faktem, že oba diktátorské režimy se vzájemne podporovaly, tvorily svým zpusobem spojité nádoby a pád fašismu v Portugalsku urychlil odchod frankismu z politické scény. I jejich vývoj po pádu fašistických režimu mel vedle odchylností radu podobností a shod. 12 Nekomu se možná nebude líbit zarazení Franka a Salazara mezi prumerné. Franco rozhodne nevyzaroval žádné charisma, nemel v sobe nic démonického, i jeho autobiografie jakoby chtela vysvetlit, proc práve on se dostal k této historické odpovednosti. A Salazar? Vzpomínám, jak jsem procítal jeho korespondenci. Nejen Frankuv, ale i Salazaruv svet byl výrazne „placatý“. Pan profesor ekonomie se ptal své hospodyne, jak je možné, že slepicky na statku snášejí tak málo vajec! Knihu jsem si nakonec po zralé úvaze nekoupil. Na techto dvou osobnostech lze ilustrovat myšlenku Simone Weilové, že skutecné zlo není barvité a romantické, ale šedé a fádní.13
Jaké bylo Španelsko pred Frankem? Španelsko se do první svetové války postupne vyvíjelo prece jenom demokratickým smerem. Vítezství státu Dohody pres všechnu rozpornost versaillského systému tuto tendenci posílilo. Ale bez silné obcanské spolecnosti stála demokracie na nesolidních a slabých základech. To ostatne ukázal i vývoj Nemecka.
Díky Bedrichu Loewensteinovi 14 máme dnes vynikající studii o odporu nemecké inteligence a politické špicky vuci pojmu obcanské spolecnosti. V konfrontaci s fašismem docenil Antonio Gramsci význam obcanské spolecnosti pro strategii komunistických stran a levice vubec (podobné myšlenky se objeví v postupu lidových front tricátých let).15 Brzy po válce totiž vznikl nový neprítel demokratických a socialistických sil, kultury a civilizace vubec, fašismus, který se zaštitoval obhajobou rádu a tradicních hodnot. Fašismus jakožto ideologie do sebe vstrebával všechno, co mohlo najít ohlas v masách. Fašisté uvedli v život moderní formy propagandy a manipulace, které ztelesnoval nejvíce hitlerovský ministr propagandy Goebbels. Výchozí platformou fašismu byl všude od Pyrenejského poloostrova až po Nemecko nacionalismus a šovinismus. V nekterých prípadech, zejména v Nemecku, byl spojený i s ostre vyhroceným rasismem. Programove byl pružný až k bezpáternosti a adaptoval se bez skrupulí na menící se situaci. Odpor a boj proti fašismu nebyl v dobových podmínkách nijak snadný, protože šlo obvykle – a s podporou kapitálových špicek – o dobre organizovaný a usmernovaný teror jako prostredek cesty k moci. Fašisté se navíc snažili sebe sama prezentovat jako ty, kterí staví na lidu, jako stoupence radikální obnovy. Dokonale tuto vec ilustruje Victor Klemperer. 16
Velká cást staré mocenské elity v zemích s obcanskou spolecností, která nebyla ješte plne emancipovaná, napríklad dríve privilegovaní velkostatkári, vysoká byrokracie, vyšší dustojníci byli vždy konzervativní a v demokracii videli v nejlepším prípade pouze formu upravující vnitrní vztahy ve státe. Tato skupina videla ve fašismu východisko. Tyto vrstvy se zhlédly v pravicovém a protidemokratickém prebudování a následném upevnení vládnoucího systému. Španelsko toho bylo pres všechny iluze o ciste katolické civilizaci a organickém rádu typickým príkladem.
Pocátky španelského fašismu mají rovnež své koreny v krizi. Svetová hospodárská krize ukázala slabiny španelské ekonomiky a urychlila tehdy se prosazující úpadek a nakonec
i zánik monarchie. Ale už krátce po první svetové válce ve Španelsku13.9.1923 probehl státní prevrat a moc prevzal generál Primo de Rivera. Místo konstitucní monarchie, kterou chtela verejnost, prosadil v zárí 1923 nesourodý režim vojensko-monarchistické diktatury, likvidující obcanská práva a mnohdy pokládaný i historiky jeden z prvních fašistických režimu. Jeho trvání bylo ale omezené.
Pokračování
Ze stránek : http://www.ransdorf.com/