Miloslav Ransdorf: Průměrní lidé v roli diktátorů. (3)

 

III. Španelé proti Španelum (18)

Od brezna 1936 krajní pravice pripravovala státní prevrat. Otevrená demagogie vlády,rychle postupující rozklad v celé zemi, diskreditace demokracie. To vše vyvolávalo rostoucí nespokojenost dustojnického sboru a zejména velitelských špicek. Jejich první spolecnáorganizace, Španelský vojenský svaz (UME), vysílala smerem k vláde stále silnejší výstrahy.

Vláda však nereagovala a omezila se pouze na personální zmeny na postech nejvyššíchvelitelu, totiž Franka a Godeda, kterí otevrene spolupracovali s Gilem Roblesem, ministremválky. Ty poslala na Kanárské ostrovy a Baleáry.

Mola, koordinátor celého hnutí militaristu, byl stažen z Maroka do Pamplony, kde se samozrejme dostal do nejvýhodnejší možné pozice pro prípravu protirepublikánské konspirace. Ješte pred svým odjezdem se vojáci domluvili o možnosti provedení státníhoprevratu. Do vudcí pozice mel být dosazen exilový  generál Sanjurjo. Vláda se ovšemprípravách dozvedela a rychle ucinila protiopatrení. Ty, kterí meli pripravovat spiknutí, tedy generály Varela a Orgaze, poslala na Kanárské ostrovy. Mola však získal pro svou potrebu piklenecké podklady. Povstání z roku 1936 už zasáhlo životy znacného poctu obyvatelstva.

Na obranu Španelské republiky pricházeli bojovat antifašisté z celého sveta. Zformovaly se postupne dosti pocetné oddíly interbrigadistu.19

Vše se dalo do pohybu ješte rychleji díky smrti Calva Sotela, vudce Bárodního loku. Ten kritizoval násilné konflikty a nepokoje, a proto byl zavražden vojáky sloužícími vjednom strážním oddílu. Tento brutální zlocin smetl i ty poslední prekážky, které stály v ceste Molovým ambicím. K definitivní dohode s katolicko-tradicionalistickými skupinami došloprakticky okamžite po uverejnení zprávy o tom, že se Sotelo stal obetí vraždy. Dlouho pripravované povstání vypuklo v Melille 17. cervence 1936 v pet hodin odpoledne. Prvnímkrokem bylo zatcení generála Romalese, následne povstalci ovládli zmínené mesto. Vzpoura e rozšírila i na pevnost Ceuta a postupne do tábora povstalcu prešly i další posádky.V prvních dnech obcanské války padla do rukou nacionalistu mesta v horních cástech historické Kastilie a Leónu, dále západních cástí Galicie (kraj Frankova mládí) a horních astredních cástí pánve severovýchodne od reky Ebro. V oblasti Navarry jejich retez zasahoval až k Pyrenejím. Na západním okraji státu se k povstalcum pridaly odlehlé a zapomenutéposádky v Gijónu a Oviedu, Cacarés. Jižní krídlo nacionalistického tábora tvorila mesta Sevilla, Jerez aCádiz, v údolí reky Guadalquiviru starobylá Córdoba a na jihovýchodeposlední arabská bašta na Pyrenejském poloostrove Granada.

Velení jižní armády prevzal Franco, Molovi byla sverena severní oblast. Sanjurjo zahynul necekane pri leteckém neštestí. Obranná rada, které predsedal Cabanellas, mela prechodne obstarávat koordinaci politických akcí. Yague zahájil tažení do Estremadury. Dosáhl spojení dvou oblastí kontrolovaných nacionalisty. Tyto prekvapive úspešné a rychlé operace udelaly cáru pres rozpocet republikánskému velení. To se pokusilo o vytvorení obranného pásu v Estremadure a posléze ve strední cásti Španelska. Yague se stal pánem  Talavery, kterou obsadil. Úspechem bylo i osvobození zablokované toledské posádky. V posledních ríjnových dnech už se pripravovala ofenzíva proti hlavnímu mestu Španelska, Madridu.

Italští fašistictí generálové chteli obklícit Madrid. Zlom ale nastal se slavnou bitvou u
Guadalajary. Ta mela uzavrít z východní strany kruh kolem Madridu. Fašistický útok ztroskotal, i když se postavení nacionalistu územne dál výrazne zlepšovalo. Franco nakonec po této trpké zkušenosti odstoupil od svého zámeru a dal prednost jiným bojištím. Dalším mezníkem bylo tažení Basku, které skoncilo teprve 19. cervna 1937. Tehdy byl prolomen proslulý ”železný prstenec”a nacionalisté dobyli Bilbao. Oslabená republikánská vláda, která se mezitím z duvodu bezpecnosti prestehovala do Valencie, na to odpovedela pokusem o první velkou vojenskou ofenzívu demokratických sil, jejímž cílem bylo uvolnit krunýr kolem Madridu. Jediným výsledkem této akce byla kontrola dvoukilometrového pásu. Valencijská vláda mela také v úmyslu obklícit Zaragozu.

Ofenzíva byla bohužel odražena a 21. ríjna vstoupily oddíly nacionalistu do Gijónu. Temito údery nacionalisté zlikvidovali severní španelskou frontu. Následne se stredem pozornosti stala aragonská fronta, kde se odehrála bitva u Belchita. To byl nyní hlavní clánek pro celý vývoj vojenské situace. Severní fronta byla z pohledu nacionalistu konsolidována.

Od reky Ebro se tlak nacionalistu obrátil smerem k pobreží Stredozemního more. Republikánská vláda zaznamenala úspech dobytím mesta Teruel, které bylo odríznuto od svého zázemí. Hlavním úcelem republikánského útoku na Teruel bylo odpoutání nacionalistických sil od Madridu. Fašisté svou pozici u Madridu oslabili presunutím sil k Teruelu. Zminovaná bitva na rece Ebro byla vubec nejtvrdší bitvou celé španelské obcanské války, se spoustou prolité krve a ztracených životu.

Vycerpala ovšem i demokratické síly a posléze nastal postupný rozklad republikánské armády. Republikánské vojsko bylo prezdívané rudé vojsko (ejercito rojo), protože jeho elitní oporou a páterí byli komunisté.20 Fašisté pak dostali pod kontrolu Katalánsko.

Schylovalo se k záverecné etape války, ke konecné tragédii Španelské republiky. Ofenzíva zacala 23. prosince1937 a 26. ledna pronikl generál Yague do Barcelony. Republikánskou vládu dále oslabily vnitrní konflikty. Spory uvnitr demokratického tábora prispely je kolapsu vojenského odporu.21 Poté, kdy padl Madrid (28. brezna 1939)22 kapitulovaly další republikánské posádky. Prvního dubna už Franco triumfoval a podepsal 1. válecné komuniké.

Pokračování

Ze stránek : http://www.ransdorf.com/