Bojíte se socialismu? (2)

bojite"Povinností vůdců bude zejména, aby se stále více a více osvobozovali od vlivu tradičních frází, patřících k starému světovému názoru,a aby měli stále na paměti, že socialismus, jakmile se stal vědou, žádá, aby se k němu chovali jako k vědě, t.j. aby jej studovali." (Bedřich Engels: Předmluva k Německé selské válce)

Slovo autorů

Napsali Josef Heller, František Neužil

Na počátku této publikace bylo slovo. Tímto slovem byla příslušná pasáž usnesení VI. sjezdu KSČM, ve které je formulován úkol „připravit na VII. sjezd KSČM model socialistické společnosti jako strategického cíle KSČM a cesty k jejímu utváření".(1) Garantem naplňování tohoto úkolu se stalo Teoreticko-analytícké pracoviště ÚV KSČM, k jehož spolupracovníkům patříme.

Kolem tohoto pracoviště se brzy začaly formovat řešitelské týmy, které se zaměřily na ty okruhy problémů, na které reagují Í jednotlivé kapitoly naší publikace.

Celá práce nad úkolem sjezdu měla jeden významný výchozí bod. Byla jím následující obsáhlá charakteristika socialismu obsažená v programu Naděje pro Českou republiku přijatém VI. sjezdem KSČM, kterou vyvrcholila předchozí programová tvorba KSČM od roku 1990 a která reprezentativně vyjádřila dosažený stupeň poznání a konsensu v rámci strany.

„Základním programovým cílem politiky KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní. Je postavena na maximální občanské samosprávě, je prosperující a sociálně spravedlivá. Pečuje o zachování a zlepšováni životního prostředí, zabezpečuje lidem důstojnou životní úroveň a prosazuje bezpečnost a mír. V její ekonomice se prosazuji přednosti a klíčová úloha společenského vlastnictví, které zaručí efektivní, celospolečensky provázané a usměrňované hospodaření kolektivu zaměstnanců podniků, družstev, obci, regionů i dalších sdružení občanů. Jde o strategický cíl, který vychází z dlouholetých tradic marxistického myšlení. Jeho naplnění chceme dosáhnout demokratickou cestou. KSČM odmítala a odmítá takovou praxi, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory a vytváří podmínky pro kult osobnosti." (2)

Brzy se vsak ukázalo, že tato charakteristika je jen velice vratkým základem pro práci na modelu socialismu a především pro konsensus jak uvnitř jednotlivých řešitelských týmů, tak mezi jednotlivými badateli. Zákonitě se naplnily obavy, které vyjádřili nejen mnozí členové odborného zázemí KSČM, ale i mnozí funkcionáři strany po schválení příslušné pasáže sjezdového usnesení. Byly to obavy ze skutečnosti, že KSČM, na rozdíl od představy šířené hlavně antikomunisty, ale sdílené i některými zejména staršími členy strany, není monolitním názorovým blokem a že by se v důsledku prací na modelu a při nezbytné vnitrostranické diskusi o něm mohla „rozhádat".

Koho tato skutečnost překvapuje, nechť si uvědomí, že názorovým monolitem, přes všechny snahy jejího vedení a aparátu, zejména mocenského, nebyla ani KSČ vletech 1948-89, což se projevilo nejen v letech 1968-69, ale zejména po listopadu 1989. Především by si však měl ten, kdo se podivuje názorové pluralitě v KSČM nebo komu je dokonce tato pluralita vysoce nepříjemná, uvědomit, že členové a sympatizanti KSČM žijí v třídně diferencované společnosti. V této společnosti každý den, každou minutu probíhá proces formulování zájmů a názorů jednotlivých tříd a dalších skupin nacházejících se mezi třídami i uvnitř jednotlivých tříd, tedy proces produkce ideologií. Současně, s neúprosností, ale i s živelností přírodního zákona, probíhá proces šíření a prosazování těchto ideologií, který má mnoho podob: Od organizovaného a cílevědomého působení realizujícího se zejména na straně vládnoucí třídy prostřednictvím monopolně ovládaných masových sdělovacích prostředků, specializovaných a draze placených profesionálních týmů a moderních informačních technologií, až po chřipkové epidemie připomínající každodenní, spíše podvědomé, „vydechování" těchto ideologií v každodenní komunikaci individuí. Je však přirozené, že ideologie jednotlivých tříd, tak jako např. bojový plyn za první světové války nebo ještě strašnější současné bakteriologické zbraně, jsou zbraní velmi nepřesnou. Jako ono zmíněné plynové mračno se sice vznášejí nad jednotlivými třídami, ale zdaleka nezasahují všechny jejich příslušníky a naopak překvapivě zasahují i individua i celé skupiny z tříd zájmově naprosto opačných, u nichž by bylo možno předpokládat, že budou vůči jejich působení svými objektivními zájmy více méně imunní. To názorně dokumentovaly v dějinách příklady revolucionářů, formálně příslušníků majetných tříd, kteří nezřídka kultivovali ideologii tříd ovládaných a vykořisťovaných a aktivně ji prosazovali. Nejnázornějšími příklady takovýchto revolucionářů jsou samozřejmě K. Marx a B. Engels.

Jak ještě později ukážeme, zvláštní schopnost šířit se mezi příslušníky zájmově zcela protichůdných společenských tříd a skupin má ideologie třídy vládnoucí a vlastnicky privilegované. O tom se můžeme přesvědčit při bilancování kterýchkoli polistopadových voleb, při kterých dostávaly pravicové strany s asociálním programem mnoho hlasů od dělníků či příslušníků dalších sociálně neprivilegovaných skupin. Tito voliči nezřídka poslušně opakovali dezorientující a manipulativní propagandistická klišé, pro jejich zájmy hluboce škodlivá. Výrazně to platí pro propagandistická klišé militantního antikomunismu snažícího se všemožně zakrýt fakt, že mu vůbec nejde o minulé „zločiny komunismu", ale o to, že právě komunisté důsledně prohlašují, že kapitalismus není tím jediným „pravým ořechovým" pro lidstvo a že ani tento systém nebude nezvratitelným „koncem dějin".

Je tedy naprosto jasné, že ani členové KSČM nestojí mimo všeobecné „proudění ideologií", že i v jejich hlavách můžeme nalézt určité kombinace ideologických prvků různých tříd a že i pro jejich myšlení a jednání mohou být orientující prvky různých ideologií. Které ideologie to jsou, to nelze odhalit jen analýzou samotné sféry vědomí, uspořádáním jednotlivých názorů do určitých celistvějších soustav. Rozhodující nástroj k poznání ideologií dává marxistické materialistické pojetí společnosti a v jeho rámci analýza ekonomicko-sociálního postavení velkých skupin lidí.

V současné době si můžeme ve společnosti vytipovat tři základní ideologické komplexy odvíjející se od tří základních typů tříd nacházejících se v moderním kapitalismu, bez ohledu na to, zda jde o třídy silné a aktivní nebo o třídy jen dožívající a snažící se nějak zachytit v dané realitě.

Abychom neodbíhali od otázky obav z ideologické plurality uvnitř KSČM, přenášející se do práce badatelů nad modelem socialismu, musíme si nejprve připomenout
banalitu: Již vzhledem k historii komunistického hnutí a okolnostem jeho transformace na nové podmínky není pro vědomí příslušníků tohoto hnutí příliš orientující ideologie vládnoucí třídy – buržoazie, a to v žádné z nesčíslného množství jejích variant, nočínaje fašismem a konče sociáldemokratismem. Tato skutečnost se samozřejmě nroievila a projevuje i mezi badateli pracujícími na modelu socialismu.

Přesto by bylo hluboce nesprávné přehlížet, že v určitých levicovějších podobách a osobnostech v prostředí KSČM se určité prvky konec konců buržoazní ideologie zachytily. Projevilo se to zejména v sociologických teoriích, které proces bádání o modelu ovlivňují. Vycházejí z mnohaleté sociologické tradice, v jejímž duchu byly vychovány celé generace sociologů a se kterou si nedovedla poradit ani vládnoucí třída předlistopadového systému u nás i v SSSR, takže si ji do jisté míry uzpůsobila pro vlastní potřeby.

Určitým metodologickým základem tohoto proudu je novokantovský etický socialismus, který vždy odmítal marxistické pojetí přechodu od kapitalismu k socialismu jako zákonitosti společenského vývoje. Novokantovství chtělo být ve druhé polovině devatenáctého století „filosofií přírodních a společenských věd", zaměřovalo se na problémy gnoseologie – teorie poznání. Hovořilo o tom, že poznání je nekonečný proces, který však nikdy nedosahuje pojmového uchopení „věci o sobě", neboli objektivní skutečnosti nezávislé na vůli a vědomí poznávajícího subjektu, dospívá pouze k poznání toho, jak se „věc o sobě" poznávajícímu subjektu jeví. Podle novokantov-ské filosofie je tak logicky rozporným, nesmyslným i pojem „objektivní pravdy", a proto ani není možné vytvořit celistvý a bezrozporný obraz světa založený na vědeckých principech. (4)

V rovině sociologické teorie kultivované a rozvíjené ve výše zmíněném mnohaletém procesu byly a jsou pro tento proud inspirující především teorie stratifikace. Tyto teorie se také vyznačují výrazným akcentem empirických výzkumů oproti metodě teoreticko-logické abstrakce reprodukující konkrétní realitu v nutné hierarchii podstaty a jevu. Nositelé těchto přístupů především relativizují poznatelnost společenských procesů, zvláště tam, kde nejde o empirické výzkumy. Nechápou, že při dané metodologii těchto výzkumů dostávají jen obraz jevových forem skutečnosti a nejsou schopni proniknout k podstatě. Mají pochybnosti o možnosti a účelnosti prognózování společenského vývoje směrem k socialismu. Nejsou s to rozlišit třídy a profesní skupiny, rozdílnou váhu třídních a dalších rolí individua a tedy identifikovat obrysy tříd. Vidí třídy jako cosi neuchopitelného, co už „nepracuje", protože se to nedá postihnout těmi empirickými výzkumy, na které jsou autoři těchto přístupů zvyklí. Často argumentují obtížemi operacionalizace třídních znaků a zapomínají, že svým dlouholetým působením v teorii zdokonalování této operacionalizace vlastně poznání podstaty jevu vlastně zablokovali a vyloučili.

Ze zkoumání společenských skupin se jim vytrácejí kritéria vlastnictví, které chápou většinou jen formálně právně. Tito autoři nevidí integrující a určující vliv vlastnických procesů na profil, postavení a jednání skupin, k čemuž je svádí navíc ještě ona výše zmíněná rozpornost mezi objektivním bytím a vědomím příslušníků tříd. skutečných, i když třeba dočasně „spících" tříd obracejí svou pozornost k útvarům získaným uplatněním souboru jevových kritérií, jako je výše mzdy, vzdělání, vybavenost mocí či určitá společenská prestiž a především – sebezařazení empiricky zkoumaných jedinců.

Metodologicky významná pro tyto autory je všemožná relativizace určující role ekonomického bytí a stále výraznější akcent vědomí i dalších faktorů, které skutečný marxismus označuje jako „nadstavbové". Pokud jde o budoucnost, tito autoři nejsou s to aproximovat vývojové tendence z minulosti a současnosti do budoucnosti, v čemž jim brání právě zmíněná nechuť k materialistickému determinismu a materialisticky pojímanému společenskému pokroku. Nakonec proto dospívají jen k velmi vágní představě o budoucí společnosti, která v zásadě pouze kopíruje současnost (pochopitelně s dílčími kosmetickými úpravami v politické a sociální oblasti) a připojuje se tak, i přes upřímné levicové přesvědčení a angažovanost svých nositelů, k hlavnímu proudu buržoazní ideologie, jehož cílem je fixovat současné uspořádání navěky. (5)

Tento ideologický proud, jak jsme již konstatovali, ovšem bádání o socialismu příliš neovlivnil a promítl se do něj spíše v podobě zpochybňování aplikovatelnosti marxismu a nedůvěry ve smysluplnost samotného uvažování nad socialismem, alespoň pokud jde o časový horizont, ve kterém se nacházíme.

Daleko výraznější vliv na celou diskusi o modelu, zpracováni a především politické přijímání konečných výstupů měl druhý ideologický komplex, který bychom mohli označit jako přetrvávající a na nové podmínky se transformující ideologii minulé, tj. předlistopadové vládnoucí třídy – řídicího aparátu. O charakteru této třídy, zdůvodnění, proč to třída byla a jaké měla zájmy, jaký byl její osud po zániku systému, bude
řeč v dalším výkladu. (6)

Na tomto místě bychom chtěli pouze připomenout některé konkrétní prvky pohledu na svět, které se bohužel – ať již v méně ucelené a koncentrované nebo i značně militantní podobě – vyskytují ve vědomí a psychice řady členů KSČM a zejména Komunistického svazu mládeže a které jsou s výhodou zneužívány antikomunismem.

Stoupenci tohoto názorového proudu se s oblibou nazývají marxisty-leninovci. Hlásí se k té podobě teorie, která byla prezentována a hlavně vyučována v minulém systému, nezřídka dokonce v 50. letech či za nejtužší normalizace. Odmítají jakkoli uvažovat o otevřenosti a pluralismu v marxistické teorii, nemluvě již o jakémkoliv přehodnocení závěrů klasiků z hlediska zkušeností získaných při prvním historickém pokusu o socialismus a v procesu jeho zániku. Nemálo ze stoupenců těchto názorů zahrnuje mezi klasiky marxismu i J. V. Stalina a zcela nekriticky hájí jak jeho teorii, tak praktickou politiku v době jeho života. Tito tzv. marxisté-leninovci nevidí žádný rozpor mezi myšlenkami klasiků marxismu a stalinskou teorií a praxí. Historické recepty stalinismu, např. na řešení otázek industrializace Ruska a kolektivizace, přípravy na ohrožení zvnějšku za války, uzavření paktu s Německem a rozdělení mocenských sfér s Německem, teorii zostřování třídního boje a její aplikaci v době procesů apod., vidi jako jediné možné. Konkrétní stalinské deformace a zločiny buď zpochybňují nebo obhajují tlakem imperialismu, válečným ohrožením, eventuálně zaostalostí Ruska. Zvláště militantní nositelé těchto názorů jsou přesvědčeni, že tresty v době stalinských čistek byly v zásadě oprávněné. Zdůrazňují, že stalinské období bylo nejúspěšnějším obdobím a že po Stalinově smrti začal rozklad systému, především v důsledku toho, že do společnosti pronikl revizi on ismus, konzumerismus a byla ováděna příliš mírná politika jak vůči vnitřním škůdcům, tak vůči zahraničním protivníkům. Za velkou chybu označují XX. sjezd KSSS a odhalení kultu osobnosti Stalina. Zdůrazňují zejména vinu N. S. Chruščova.

První historickou formu socialismu chápou nositelé tohoto proudu jako jediný možný a marxistické teorii odpovídající socialismus, a to včetně diktatury proletariátu a vedoucí úlohy strany vjejich nejvíce zdeformovaném pojetí. Problémy této formy socialismu všemožně zpochybňují, včetně konečného ekonomického neúspěchu, naopak zdůrazňují jeho přednosti, zejména v oblasti sociální, v zemědělství, u nás ve vyrovnání českých zemí a Slovenska. Jejich oblíbenou metodou relativizace nedostatků minulého systému a popření systémového charakteru těchto vad je tzv. objektivní porovnávání předností a nedostatků systému, při kterém se na jednu stranu pomyslných vah pokládají tuny cementu a oceli, velké stavby, sociální jistoty a slušná průměrná životní úroveň a na druhou pak váhavě přiznávané nedostatky v oblasti demokracie, včetně obětí procesů a represí. Při takovémto eklektickém porovnávání jim vychází pozitivní bilance, která vůbec nereflektuje základní skutečnost, že se systém v dlouhodobé perspektivě neosvědčil, že „auto už nejelo".

Neúspěchy i zánik systému připisují zejména tlaku zvenčí (kapitalismus byl prostě silnější, nenechal nás se rozvinout, „uzbrojil" nás atd.), vnitřní rozvratné činnosti třídních nepřátel, zrádců, revizionistů apod. Rostoucí nespokojenost občanů si vykládají i jako negativní projev ze západu pronikajícího konzumního stylu života („lidé byli rozmazlení, měli všeho dost, ale nestačilo jim to"). Připouštějí pouze určité subjektivní chyby.

Zdůrazňují špatnou kádrovou politiku, díky které se na různá místa dostali nevhodní, tj. morálně nepevní lidé. Pokud připouštějí nedostatky, odmítají, že by to byly systémové a zákonité vady, ale konstatují, že to zkrátka „bylo v lidech". Odmítají existenci nějakého „sovětského modelu" socialismu i tlak SSSR na Československo a jiné země, protože přece – to všechno byl jedině možný socialismus.

Podle nich se systém mohl zlepšit a opravit všechny nedostatky (zejména v naší zemi k tomu měl údajně velmi blízko). Bohužel se však v SSSR k moci dostal Gorbačov, „agent imperialismu" a vědomý likvidátor socialismu, a ten vydal celý socialistický tábor Západu.

V Československu údajně sehráli obdobnou roli „zrádci" typu Adamce, Mohority, Hegenbarta apod., kteří nesou vinu za 17. listopad. Podle tohoto výkladu jsme nemuseli prohrát, kdybychom byli tvrdí a rozhodní. Imperialismus ale můžeme svrhnout, klíčová je otázka uchopení moci. Zastánci tohoto názoru nevylučuji ozbrojený boj, protože „kapitalisté se dobrovolně nevzdají".

Mezinárodně se proto podle stoupenců tohoto názoru musíme opřít o všechny protiamerické a protikapitalistické síly, např. včetně různých nacionalistických sil v arabských zemích („teroristé jsou vlastně partyzáni"). Nadějí je pro ně Rusko, které čelí
a v podstatě je „kryptokomunistické". Ještě větší nadějí je Čína, která prý dokázala spojit ekonomickou efektivnost s pořádkem a vedoucí úlohou strany. Nadějná je ale i Kuba, Vietnam, KLDR, země, ve kterých se udržel socialismus a dále rozkvétá.

Velké naděje čerpají z vývoje v Latinské Americe. Při výběru svých vzorů ve světě prokazují i výraznou neznalost skutečných podmínek ve zmíněných zemích.

Recept na budoucnost podle nich spočívá v tom, že se vrátíme k marxismu-leninismu, ve straně k leninským principům, odmítneme pomlouvání Stalina a socialismu a obnovíme socialismus v podstatě takový, jaký byl (státní vlastnictví, vedoucí úloha strany, diktatura proletariátu). Samosprávné vlastnictví a na něm založená ekonomika může existovat jen jako jakási obdoba družstev, hlavně v zemědělství, jinak je to utopie, která nebere v úvahu potřebu pevného řádu, úlohy profesionálů v řízení, plánování, sobeckou motivaci lidí apod. Trh je třeba omezit, socialismus bude v podstatě společnost netržní a nezisková. Socialismus je dohledná perspektiva. (7)

K tomuto přehledu prvků názorového proudu, který, jak se domníváme, lze oprávněně ve zkratce označit jako stalinský (ačkoliv stoupenci tohoto směru existenci a teoretickou uchopitelnost stalinismu rozhořčeně odmítají a cítí se velmi dotčeni, jsou-li za stalinisty označeni), chceme ovšem zdůraznit, že v takto čisté a komplexní podobě se vyskytuje u velmi malého poctu členů či sympatizantů KSČM. Rozhodně není podstatný pro její politiku a nijak neospravedlňuje okázalý antikomunismus ze strany pravicových politiků, kteří vytrvale straší neostalinským převratem, protože se nejsou sto zviditelnit rozumnějším způsobem nebo proto, že plní různé zákulisní, možná i zahraniční objednávky. V mírnější podobě, promísen s jinými prvky, však tento ne-ostalinismus představuje nezanedbatelnou silu ovlivňující duchovní prostředí ve straně i v levici jako takové.

V tomto smyslu se projevil i v diskusích o modelu socialismu jako významný brzdící faktor nutící k přijímání odborných kompromisů doslova vykosťujícich určitost modelu, blokující jeho otevřené převzetí do oficiálních programových dokumentů KSČM, a tak oslabující jeho možný pozitivní dopad na mladší skupiny členů strany a zejména na veřejnost, včetně levicové inteligence a mládeže. Neustálá podezřívavá kritika a soustavné zákulisní agitování a manévrování některých aktivních stoupenců výše popsaného stalinského proudu zesílilo obavy praktických politiků v KSČM z možného rozkolu ve straně a vedlo nakonec k určitému „upozadění"1 vypracovaného modelu, který se přes veškerou názorovou různorodost podařilo připravit a předložit alespoň odborné veřejnosti.

Pokud by se naplnila ta, jak věříme, nepravděpodobná možnost a stalinská představa o minulosti a budoucnosti socialismu, by se v diskusi o modelu socialismu před a na Vil. sjezdu KSČM třeba jen zčásti prosadila, způsobilo by to nenapravitelné škody nejen KSČM, ale i celé levici a samotnému procesu prosazování antikapitalis-tické varianty společenského vývoje v ČR. Realizace tohoto neostalinského přístupu by vedla k revizi závěrů všech polistopadových sjezdů komunistické strany, demontáži programové a hodnotové identity KSČM a v konečné instanci k naprosté izolaci strany a zbavení strany možnosti sehrát významnou úlohu v rámci levice a tím Í k oslabení levice samotné. Netřeba zdůrazňovat, že by takového kroku vydatně využil antikomunismus a pravice vůbec.

Byla to právě tato skutečnost, která nás přiměla obrátit se na stranickou i mimostranickou veřejnost přímo, bez zprostředkování institucionální strukturou KSČM
či politickými stanovisky stranických orgánů, konkrétně VII. sjezdu KSČM. Proto jsme se rozhodli vydat tuto publikaci.

Toto rozhodnutí nebylo vůbec lehké, a to ze dvou důvodů.

Rozhodně nechceme být, zejména v očích mnoha přátel a známých v rámci KSČM, ale i mimo ni, vnímáni jako renegáti, kteří opouštějí „věrné řady" v dobách zlých. Nechceme v žádném případě nahrávat těm, kdo se snaží využít všech prostředků včetně otevřené kriminalizace, proti značnému progresivnímu antikapitalistickému potenciálu KSČM a jejích příznivců, z nichž mnohým se spory mezi názorovými proudy zdají být neplodným scholasticismem a utopismem, zvláště v konfrontaci se zhoršujícím se postavením širokých neprivilegovaných vrstev ve společnosti a asociální a nedemokratickou ofenzívou pravice. Naše marxistické přesvědčení je jednoznačné a nezpochybnitelné a přiznáváme se i k určité „uhlířské víře" v nevyhnutelnost a zákonitost vystřídání kapitalismu novou historickou podobou socialismu, pokud ovšem lidstvo nezabloudí ve slepých uličkách historie a nezničí dříve samo sebe válečnými konflikty, ekologickými katastrofami či dalšími hlubokými civilizačními problémy.

Důvod našeho rozhodnutí představit veřejně určitou relativně ucelenou a nestalinskou koncepci socialismu pramení právě ze snahy pomoci komunistickému hnutí ve směru, který považujeme za neíéhavý a klíčový, totiž ve snaze vyvodit nutné závěry z minulého vývoje a nalézt odpovídající strategický cíl, schopný oslovit, i když ne ihned, široké neprivilegované vrstvy. Oproti různým povrchním pragmatikům jsme totiž přesvědčeni, že potřeba určité vize budoucnosti existuje, alespoň mezi určitými skupinami inteligence a mládeže. Stalinismus v jakékoli podobě považujeme za historickou zátěž komunistického hnutí, která tomuto hnutí brání v postupu vpřed a je přímo „darem z nebes" militantním pravicovým silám plnícím objednávku současné vládnoucí třídy. Tím vším se samozřejmě nechceme dotknout nikoho ze seniorů, v KSČM, podléhajících různým prvkům neostalinského „náboženství" jen proto, že jsou silným antikomunismem „zaháněni do kouta" a mají pocit, že nejen pravice, antikomunismus či sociáldemokratismus, ale i ti, kdo chtějí poctivě z pozice marxismu analyzovat minulost, aby mohli o to lépe postavit budoucnost, znevažují jejich celoživotní práci.

Tento naprosto pochopitelný psychologický kořen stalinismu ovšem nic nemění na faktu, že pozůstatky ideologie a politiky minulé vládnoucí třídy prvního historického pokusu o socialismus dnes hrají ve světě i v ČR objektivně regresivní úlohu a že se stalinismus stává významným spojencem buržoazie, ať již té globální nebo té, jejíž zájmy ztělesňuje současná vládní koalice, té „malé české", kompradorské a parazitující na »velkých bratrech" či alespoň „bratrancích". Mezi stalinismem a kapitalismem totiž vzniklo pevné objektivní pouto – kapitalismus se může cítit bezpečným jen tehdy, je-li levice zablokována stalinismem a stalinismus čerpá sílu a odolnost ze zločinů kapitalismu. Chceme přispět k prolomení tohoto železného kruhu.

Naše rozhodnutí vydělit se samostatným přístupem bylo však obtížné i z druhého, mnohem méně závažného důvodu. l když i my jsme přivítali s určitými obavami výše zmíněné usnesení VI. sjezdu o zpracování modelu socialismu, které bylo ze strany některých navrhovatelů motivováno spíše snahou dát šanci stalinskému pojetí, musíme konstatovat, že celý proces bádání a diskutování nad modelem se ukázal jako pozitivní a nadějný. V průběhu tohoto procesu však vznikla určitá provázanost přístupů a myšlenek jeho účastníků, členů řešitelských týmů, zpracovatelů různých dílčích či konečných výstupů. Vzhledem k této provázanosti je velice komplikovaná otázka autorství. I když v této publikaci předkládáme vlastní, naprosto originální a autorsky vyhraněné koncepce, u kterých jsme skutečně „právoplatnými vlastníky" a které jsme v procesu bádání o socialismu prosazovali od začátku, nemůžeme a nechceme popřít vliv a přínos řady materiálů, poznatků a podnětů našich kolegů (kteří naše názory v té či oné míře nesdílejí), jejichž vytržení z kontextu by však celou práci značně ochudilo. Těmto kolegům, s nimiž vedeme konstruktivní dialog, jsme proto velmi vděční za to, že nám dovolili začlenit do našeho textu i jejich více či méně upravené (z hlediska naší metodologické koncepce i politických názorů) podkladové texty, příp. použít ty kapitoly, u nichž jsou spoluautory či autory. Laskavě nám pomohli i v otázkách bibliografie, odkazů na prameny apod. Za jejich pomoc jim děkujeme a prohlašujeme, že ani v nejmenší míre nenesou odpovědnost za ty pasáže, na jejichž zpracování se nepodíleli, či za jakékékoli naše celkové teoretické i politické závěry. Spoluautorství či autorství je v textu uvedeno.

Děkujeme i vedení KSČM, odbornému zázemí KSČM a zejména Teoreticko-analytickému pracovišti ÚV KSČM, které nám pro naši práci vytvořilo určité nutné podmínky, včetně nezbytného technického a materiálového zabezpečení. Děkujeme všem členům a sympatizantům KSČM, ale i dalším levicovým osobnostem, zejména z řad Socialistického kruhu, kteří nám „fandili" a obohatili nás svými podněty. Velmi se těšíme i na oficiální publikaci, kterou TAP ÚV KSČM připravuje a na jejímž vzniku se chceme podílet.

V řadě nikterak poslední děkujeme těm, bez nichž by veřejná prezentace našich názorů nebyla v podmínkách dnešní „společnosti zisku" možná – našim sponzorům, především hlavnímu sponzorovi, senátorovi a členu ÚV KSČM RSDr. Vlastimilu Balínovi a jeho manželce Mgr. Haně Svobodové, kteří sdílejí naši představu o nutnosti předložení nestalinské koncepce socialismu. Dalšími sponzory byl senátor Eduard Matykiewicz a ing.Ludmila Brynychová, jakož i Unie českých spisovatelů. Doufáme, že jsme jejich důvěru příliš nezklamali.

A posléze, nelze zapomenout na naše kamarády, kteří vydatně přispěli ke vzniku knížky. Karla Sýse, který se ujal prací spojených s vydáním knihy, a RSDr. Miroslava Grossmanna, který nám dělal nezbytnou reklamu a byl všestranně užitečný.
Na závěr tohoto autorského úvodu se musíme znovu vrátit k výše uvedené tezi o třech hlavních třídách a jim odpovídajících ideologických komplexech. Zůstali jsme totiž našemu laskavému čtenáři dlužní charakteristiku třetího třídního a ideologického
komplexu.

Tento komplex podle našeho názoru představuje tvořivý marxismus vyjadřující zájmy širokého objektivně spojeneckého svazku neprivilegovaných tříd a skupin, jehož osou je dělnická třída (bez ohledu na současný neradostný stav jejího vědomí), zejména její nově se rodící složky, pro které se stále více vžívá pojem „kognitariát". (8)

Určitý přehled prvků tvořícících tento ideologický komplex, který podobně jako v 19 století zatím ještě nemá vědomé adresáty ve zmíněném sociálním subjektu a který nro něj zatím „vedle" připravují a kultivují i ideologové zjiných tříd a skupin, se pokoušíme podat v této publikaci.

Jde nám o to zdůraznit, že:

1.   Marxistická teorie jako metodologie zkoumání společnosti a základ pro postup progresivního sociálního subjektu je stále platná a aplikovatelná i na nové podmínky, které se díky neměnné podstatě kapitalismu zase až tak neodlišují od dějinné etapy, ve které působili klasikové marxismu. Perspektivně je třeba přehodnotit různé odbočky od autentického marxismu, (9) kterým v průběhu zhruba 130 let vývoje filosofické, ekonomické a zejména sociologické tradice došlo, které založily existencí nejrůznějších podob a proudů tak či onak se hlásícících k marxismu a poskytujících cenné inspirace světové kultuře í levicovému politickému hnutí, které však dnes již nejsou dostatečně s to čelit ideologii buržoazie a prognózovat další cestu k socialismu.

2.  Přes zmíněné pozitivní hodnocení marxistické teorie je nutno se vrátit i k autentickým názorům klasiků a kriticky je přehodnotit z hlediska zkušeností, které získalo dělnické, komunistické a všeobecně levicové hnutí, zejména z hlediska zkušeností získaných při prvním historickém pokusu o socialismus. Přehodnotit je třeba zejména akcent klasiků na politickou revoluci a uchopení moci jako proces výrazně předcházející vytvoření nové vlastnické základny kapitalismu a s tím související možné závěry pro sociální subjekt směřující k nedemokratickým praktikám přeměny společnosti.

3. Je třeba podrobit objektivní kritice ideologii a politickou praxi třídy řídícího aparátu, která byla dominujícím vlastnickým i politickým subjektem prvního pokusu o socialismus a jejíž pozůstatky dnes značně komplikují život komunistického i levicového hnutí a objektivně nahrávají buržoazii.

4.  Je třeba provést důkladnou analýzu soudobého globálního kapitalismu, a to zejména pomocí modernizované marxistické teorie pracovní hodnoty, jejíž rozvíjení bylo v době existence první historické formy socialismu, ale i v širším komunistickém a levicovém hnutí, hluboce zanedbáno.

5. První historická forma socialismu nebyla ještě skutečným socialismem, byla svébytným systémem integrujícím v sobě vedle nových prvků i řadu prvků předkapitalistické společnosti, jako taková byla pouhým nakročením na trajektorii společenského pokroku vyznačujícím se závažnými systémovými vadami. Především, i když nikoli výhradně, v důsledku těchto vad degenerovala, nevydržela soutěž s kapitalismem a zanikla.

6. Objektivní podmínky a rozpory globálního kapitalismu vytvářejí velmi reálnou možnost nového pokusu o socialismus, který by měl dostatečné předpoklady pro trvalou existenci a vytlačení kapitalismu z dějinného jeviště. Tento pokus musí proběhnout jako komplexní vývoj forem socialismu vznikajících už v lůně staré společnosti, které v demokratické soutěži překonají kapitalismus a přitom výrazně zvýší společenské standardy sociální spravedlnosti, demokracie, humanismu, rozvoje individua a uplatňování jeho práva svobod.

7.   Ekonomicko-vlastnickým základem nového socialismu bude samosprávné vlastnictví dovedené do celospolečenského měřítka.10 Hegemonním sociálním subjektem bude nejprve dělnická třída měnící se v kognitariát a později z ní vzniklá třída samosprávných společenských vlastníků. Politickým subjektem bude široká pluralitní demokratická fronta, která se bude opírat o sektor samosprávného vlastnictví. V ideologické pluralitě bude sehrávat významnou úlohu tvořivý nestalinský marxismus.

Pro ty, kterým se představa samosprávného socialismu nelíbí, máme jednoduchý argument. Lidstvo již ve svém vývoji vyzkoušelo v roli dominující formy vlastnictví jednak kapitalismus, jednak státně byrokratický pokus o socialismus. Státně byrokratický socialismus, založený na nedokonalém zespolečenštění výrobních sil, se v dlouhodobé perspektivě neosvědčil. Kapitalismus prokazuje stále více, že ani on nebude nějakou věčnou podobou společnosti a lidé mají nezadatelné „lidské" právo ho vystřídat pokrokovějším systémem. Zbývá už jen jedna představitelná vlastnická forma, která by mohla být základem dalšího pokroku lidstva – samosprávné společenské vlastnictví.
Pro tuto dějinnou perspektivu se chceme angažovat.

1. Dokumenty VI. sjezdu KSČM, Futura, Praha 2004, str. 234.

2. Tamtéž, str. 95.

3. Srv. kap. 7 a 10 této práce

4. Viz Hans Joachim Storig: Malé dějiny filozofie. České katolické nakladatelství Zvon, Praha 1996, str. 394-399.

5. Srv. Heller, J.: K diskusím o třídně sociální struktuře socialismu. Alternativy, č. 26/2006, Dále srv. Bauer, J.: Otazka komunismu. Futura, Praha 2006, str. 80-81, 161-163, 211-226, 228-229, 234-236; Bauer, J., Diskusní příspěvek na teoretické konferenci TAP ÚV KSČM 9. 12. 06, www.kscm.cz. rubrika Naše politika/Diskusní projekt KSČM – socialismus 21.století/ Konference 9. 12. 06; Machonin, P., Česká společnost a sociologické poznání, 1SV nakladatelství, Praha 2005, str. 61, 70, 93-124, 131-134, 157-184, 191-204,218-262; Tuček, M. a kol., Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí, SLON, Praha 2003, str. 90-109, 132-167, 176-202,205-238,265-305;
Zich, F., Tuček, M., Otázka pojetí tříd a některé změny sociální struktury ČR po r. 1989, www.kscm.cz, rubrika NaSe politika/Odborné zázemí/TAP/Studie a vystoupení;
Zich, F., Předpokládaná sociální struktura v budoucím socialismu, www.kscm.cz, rubrika Naše politika/Diskusní projekt KSČM – socialismus 21.století/Hlavní výstupy/Model socialismu -rozšířenástudie, kap. 6.

6. Srv. kap. 1 a 2 této práce.

7. Srv. např.: Věrtelář, V„ Politicky a odborně se vzdělávat, Haló noviny 24. 3. 2007, str. 7; Kolektiv, Pravda o minulosti a současnosti, Futura, Praha 2003, str. 13-18, 37-38; Hlivka, I., Couvnutí socialismu (O tom, co byío), Svoboda Servis, Praha 2004;
K analýze úlohy KSČ pří budováni socialismu, Sborník vystoupení na XXI. Pražské teoreticko-politické konferenci, Orego, Praha 2007; Martens. L., Jiný pohled na Stalina, Orego, Praha 1995; Kilev. M., Chruščov a rozpad SSSR, Orego, Praha 1999 aj.

8. K pojmu kognitariát viz Formánek, M. a kol., Trendy vývoje a levicová strategie, zej. kapitoly: Základní rozpor kapitalismu a sociální diferenciace (27-52, zvi. str.32), Sociální otázka (164- 184), Očekávaný vývoj v sociálně třídní struktuře (294-297J, Úloha subjektu přeměn (326-334). TAP, Praha 2005, www.kscm.cz, rubrika Naše politika/Odborné zázerní/TAP/Publikace; Srv. též Heller, J.: K diskusím o třídně sociální struktuře., cit. vyd. str. 37-41, Látal, L, Kognitariát a jeho pojímání, www.kscm.cz, rubrika Naše politika/ Diskusní projekt KSČM – Socialismus 21 .století/Diskuse.

9. Srv. např. Barša, P., Císař, 0., Levice v postrevoluční době. Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20.století, Centrum pro studium demokracie a kultury, Edice politika a společnost, sv. č. 5, Brno 2004, str.25-60. Srv. rovněž Gočev, P., Rehabilitace pracovní teorie hodnoty (vystoupení na konferenci Marx: životnost iluze? 10. 11. 2005 v Ústi n. L.), www.kscm.cz. rubrika Naše politika/Odborné zázemí/TAP/ Studie a vystoupení.

10. Srv. Zaměstnanecké vlastnictví a jeho perspektivy v soudobém světě. Informace pro VV ÚV KSČM. Zprac. řešit, tým TAP ÚV KSČM pod vedením Z. Háby. www.kscm.cz, rubrika Naše politika/odborné zázemí/TAP/studie a vystoupení. Dále viz:
Zaměstnanecká participace v Evropě (sb. z mezin. konference 23. 10, 2004), vyd. Klub samosprávného lidového podnikáni a Společnost pro evropský dialog, Praha 2005;
Formánek, M„ Společenské prostředí zaměstnanecké participace, www.kscm.cz, rubrika Naše politika/Odborné zázemí/TAP/Studie a vystoupení; Hába, Z., Zaměstnanecké vlastnictví dnes a možná zítra, Alternativy Č. 19/2004, str. 54-63; Hába, Z., Sociální stát a zaměstnanecká participace, in: Sociální stát a kapitalismus. Svoboda Servis Praha 2 007; Heller, J., Poznámky o vývoji k samosprávnému socialismu, Alternativy č. 19/2004. str. 40-49 aj.

Knihu vydala v Příbrami roku 2007 : Zdenka Brožová, Periskop, Hluboš 133, provozovna Dlouhá 168, Příbram II.

Internet : http://www.samospravnysocialismus.cz * e-mail: tiskarna.periskop@volny.cz Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny

Pokud jste z Prahy, zakoupit jí můžete v prodejně Futura, ul. Politických vězňů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *