Paul Robeson

Víte, že se tento světoznámý zpěvák a herec původně měl věnovat právnickému povolání? Že znal 22 jazyků včetně pěti dialektů afrických jazyků, že po skončení druhé světové války s nadšeným ohlasem zpíval v Mariánských Lázních americkým vojákům, že osm let nesměl opustit území Spojených států?

 

 

 

 

{youtube}iEQEeNhtosg{/youtube}

  

Paul Robeson vstupoval do života v době, kdy se pro otroky dopravené z Afriky na bělošské plantáže Ameriky a jejich potomky nepoužívalo dnešní označení Afroameričané, ale téměř výhradně Negro – negři, a to s velmi hanlivým nádechem. Své touhy a sny vtělovali do spirituálů a písní. Vždyť až v roce 1862 vydal prezident Lincoln Prohlášení o osvobození otroků, které bylo velice významné, ale i tak neměnilo nic na osudu 800 tisíc černochů v sedmi jižních státech Unie. Až v průběhu dvacátého století se dařilo postupně tento stav měnit. Zásluhu  na tom  měla celá řada černošských a bělošských osobností. A k nim nesporně patří i Paul Robeson, který veškeré své schopnosti a jedinečný umělecký talent věnoval boji za spravedlivější uspořádání společnosti.

Mládí

Narodil se 9. dubna 1898 v Pricetonu ve státě New Jersey a jeho maminka, učitelka, brzy na to zemřela. Otec byl původně otrokem a později protestantským kazatelem. O zaměstnání však přišel, a tak se jim nežilo lehce. O Paula se starali otcovi příbuzní ze Severní Karoliny. Otec, který zemřel v květnu 1918, celou dobu usiloval o to, aby se syn dobře učil a zajistil si tak důstojnější život.

Paul byl v roce 1915 přijat na Rutgers College, založenou v roce 1776. Před ním ji navštěvovali jen dva černoši. Paul dosahoval vynikajících studijních a sportovních výsledků a v roce 1919 se mu dostalo cti přednést projev na zakončení studia.

V té době se tisíce černošských vojáků vracelo z Evropy a čekala je nezaměstnanost, špatné bydlení, ústrky a dokonce i lynčování.  Příslušníci teroristické organizace Ku-klux-klan se znovu aktivizovali. Ruku v ruce s tím došlo k nebývalému rozvoji činnosti černošských organizací.

V tomto ovzduší Paul Robeson názorově dozrával. Přestěhoval se do newyorského Harlemu a v roce 1923 dokončil studia práv na Kolumbijské univerzitě. Tam také v roce 1921 poznal svou manželku Eslandu Cardozo Goodeovou, která mu stála věrně po boku až do konce života v roce 1965.

Po skončení studií nastoupil Paul v advokátní kanceláři jako společník významného newyorského advokáta, odešel však, když sekretářka odmítla psát jím, černochem, diktovaný text.

Pěvecká a herecká kariéra

Paul Robeson si už při studiích začal přivydělávat zpěvem a svým sytým barytonem a přednesem spirituálů upoutával pozornost newyorské Greenwich Village. Dramatik Eugen O’Neill si ho vybral pro hlavní roli ve hře „Všechny boží děti mají křídla« a ve hře »Císař Jones«. V roce 1925 už patřil k hercům a koncertním zpěvákům, o kterých se ve Spojených státech a v Anglii hodně mluvilo. Od prvního koncertu ho po celých třicet let doprovázel vynikající klavírista a hudební aranžér Lawrence Brown.

Paul Robeson hrál v »Porgy and Bess« a v roce 1930 vystoupil poprvé jako »Othello« v Anglii. Tam se usadil a hrál po celá třicátá léta. K jeho triumfům patřilo účinkování v muzikálu Jerome Kerna »Loď komediantů“ na londýnském West Endu. Hra byla zfilmována v roce 1936 a píseň o Mississippi »Ol´ Man River« v jeho podání se rychle stala slavnou. Velký ohlas měly i jeho herecké a pěvecké výkony ve filmech »Doly krále Šalamouna«, »Černý vládce Sahary« a »Hrdé údolí«.

Umělecká síla Paul Robesona pramenila z jeho lásky k historii, kultuře a písním černošského lidu. V roce 1935 napsal: »Jsem černoch. Černoch je původem Afričan… A proto se učím svahilštinu a jiné africké dialekty. Je to pro mne lehké, protože jejich rytmus je stejný jako ten, s nímž mluví černoši anglicky.«

Sociální a protifašistické postoje

Za působení v Anglii se setkal s Georgem Bernardem Shawem, který ho údajně obeznámil s myšlenkami socialismu. Paul Robeson však měl hluboké sociální cítění dávno předtím. Výraznější vliv na formování jeho politických názorů měla první návštěva Sovětského svazu v roce 1934. Pobytem byl nadšen a prohlásil: »Zde, poprvé v životě, mohu žít v plné lidské důstojnosti.“ Dospěl k závěru, že socialistická společnost představuje vyšší stupeň života pro všechno lidstvo, a tomuto přesvědčení zůstal navždy věrný. Syna Paula, který se narodil v roce 1927, nechal studovat v SSSR.

Byl prvním americkým umělcem, který odmítl vystupovat před segregovaným obecenstvem. Podporoval organizace, které se zasazovaly o zlepšení údělu pracujících včetně amerického odborového hnutí. Za občanské války ve Španělsku zpíval republikánským vojákům a členům mezinárodních brigád. Burcoval veřejné mínění světa a v „Manifestu proti fašismu« prohlásil: »Každý umělec, každý vědec se teď musí rozhodnout, kde je jeho místo. Nemá jinou možnost. Neexistují žádní nestranní pozorovatelé. Bojová fronta je všude. Umělec buď bojuje za svobodu, nebo za otroctví. – Já jsem se už rozhodl! Nemám jinou alternativu!“

 

 

{youtube}n8Kxq9uFDes{/youtube}

 

Druhá světová válka

Léta druhé světové války znamenala pro Paula Robesona velký zlom. V roce 1939 nahrál dodnes slavnou vlasteneckou píseň Earla Robinsona »Balada pro Američany«, v níž zpíval: „…znovu zazní naše píseň při pochodu do země svobody a rovnosti.« V červnu 1943 se zúčastnil největšího prosovětského sjezdu na území Spojených států, který zorganizovala židovská antifašistická komise a jemuž předsedal Albert Einstein.

V říjnu 1943 se stal prvním černošským hercem, který na americké scéně hrál Othella s bělošským souborem a v roce 1944 vedl delegaci požadující odstranění rasových bariér v profesionálním baseballu. Na požádání státních orgánů však také podnikl zájezd do Evropy a zpíval vítězným americkým vojákům. Vystoupení se stala jeho uměleckým a politickým triumfem, vždy při nich zdůraznil svůj protifašistický postoj. V roce 1945 vyzval prezidenta Trumana k rozšíření občanských práv pro černochy na jihu USA. Stal se spoluzakladatelem a předsedou Pokrokové strany, která nominovala na prezidenta Henry A. Wallace. V roce 1949 vystoupil na 1. světovém mírovém kongresu v Paříži. Paul Robeson se postupně stal jednou z vůdčích osobností amerických progresivních sil.

Hon na čarodějnice

Už v roce 1947 došlo k prvním fašistickým  demonstracím  namířeným proti němu a v září 1949 bylo při jeho koncertu v Peeksvillu ve státě New York brutálně zbito a zraněno na 150 účastníků. Když v roce 1950 s odvoláním na ústavou zaručenou svobodu přesvědčení odmítl podepsat  prohlášení, že není komunista, ministerstvo zahraničních věcí mu odebralo cestovní pas a prezident Truman podepsal příkaz, podle kterého nesměl překročit hranice Spojených států. Nechvalně známá senátní komise McCarthyho udávala tón, studená válka prožívala jeden ze svých vrcholů. Většina filmů a hudebních nahrávek Paula Robesona byla stažena. Jak uvádí Marie-France Toinetová v knize Hon na čarodějnice, »desky Paula Robesona bylo lépe vůbec nemít«. Až do konce 70. let bylo v americkém rozhlase téměř nemožné uslyšet nějakou Robesonovu píseň. Pro Paula Robesona to ovšem nebyla ztracená léta, i když v některých kruzích se jeho příznivci scvrkli jen na hrstku statečných. Dál se angažoval v organizacích na podporu černochů, v americkém dělnickém hnutí, ve společnosti americko-sovětského přátelství a v mírovém hnutí. V roce 1952 dostal Leninovu cenu míru. V roce 1956 na dotaz komise Kongresu, proč se neusadil v Sovětském svazu, když se tam cítí tak svobodně, odpověděl: „Protože můj otec byl otrok, protože moji blízcí zemřeli, aby vybudovali tuto zemi, a já jsem pevně rozhodnut zůstat a podílet se na jejím životě stejně jako vy.«

Trvalo celých osm let, než pod tlakem amerických a zahraničních akcí byl zákaz jeho vycestování zrušen.

Závěr života

V roce 1958 se vydal do Anglie, vrátil se na pódia koncertních síní a stadionů a znovu zažíval úspěchy se svými songy na koncertech v řadě evropských zemí včetně Československa. V roce 1963 se vzhledem ke zdravotním potížím s manželkou vrátil do Spojených států. Ta zemřela dva roky poté. Po její smrti opustil Harlem a přestěhoval se k sestře Marion Forsytheové do Filadelfie. Tam 23. ledna 1976 zemřel. Teprve potom se americký tisk začal příznivě vyjadřovat o jednom z největších umělců své generace, na jehož počest napsal slavný chilský básník Pablo Neruda »Odu na Paula Robesona«.

Bývá zvykem připomínat si významné osobnosti v souvislosti s daty jejich narození nebo úmrtí. Jsou však i jiné důvody, které nás podněcují připomenout si jejich práci a odkaz. V souvislosti s Paulem Robesonem k nim patří nedávno ještě nepředstavitelná skutečnost, že se Barack Obama stal prvním nebělošským prezidentem USA. Už dnes je celá řada prací na téma »Jak se Bushovi ml. podařilo dostat Afroameričana do Bílého domu«. V každém případě je to součást změn, k nimž dochází ve společenském vývoji v americké společnosti stejně jako v jiných zemích světa. Neměli bychom však zapomínat na ty, kteří se o takové změny zasloužili a k nim zajisté patří i Paul Robeson.   

Otakar LANC

Archiv Nos