Tvrdá k euru, slabá k náckům

merkelHurá! Merkelová je vítězem dne! Vyjednávalo se celou noc, ale až na Toryho Davida Camerona všichni členové Evropské unie souhlasili, že zachrání euro, zachrání ekonomiku, zachrání svět! Ten byl na okraji katastrofy, varoval Sarkozy v předvečer setkání; nedosáhneme-li dohody, „druhou šanci už mít nebudeme!“

Německé noviny, po celé dny i týdny plné téhle tajemné historky, zkoumaly každou vrásku na Angelině čele, analyzovaly každé políbení tváře mezi ní a Nicolasem Sarkozym v Berlíně, Paříži, Marseilles či v Bruselu, a vyčkávaly v chladných ranních hodinách. Za všechnu tu snahu to ale stálo. A nebo ne?

Vybírajíce si cestu finančních keců o úrocích z obligací, zvláštních fondech, tarifech a tak, z naléhavých konferencí a celonočních debat vzešla dvě klíčová slova. Jedno bylo „úspornost“, druhé „disciplína“. 

Ony „slabší sestry“ na okrajích Evropy, Irsko a Portugalsko na bouřlivém pobřeží Atlantiku, Řecko na ještě bouřlivějších Egejských útesech, a možná také rozhodující středomořské státy jako Španělsko a Itálie jednoduše postrádají disciplínu. Německé sdělovací prostředky to svým čtenářům rozebíraly: život nad poměry, žádné řádné vybírání daní, korupce, a v Řecku čistě lenost. „A pro tyhle budižkničemy bychom měli riskovat naše dobré peníze?“

Pravda, tyhle země nedokázaly vyhovět přísným pruským standardům, jež možná nejsou čistější, ale aspoň si dokáží hledat cestu. A i kdyby nenasytná taktika finančníků na Wall Street nebo ve Frankfurtu byla úplně stejná jako jejich řeckých, portugalských nebo irských kolegů, oni i jejich vlády jsou mnohem bohatší a mnohem méně ohrožení bankrotem.

Ale podíl na vině by měl být sdílen. V Řecku vedl Goldman Sachs vlčí smečku s ohromnými sumami druhotné pomoci; ta se tehdy zdála být tak velkorysá a později se ukázala být tak nákladnou. Tehdy šly také ohromné sumy na nákup německých zbraní, třeba ponorek. Jistě, kdo může předvídat budoucí vztahy mezi Řeckem a Tureckem? Lepší je bezpečná hra, varovali němečtí zbrojní dodavatelé, a šklebili se, když vzkypěly spory o Kypr nebo některý z ostrovů v Egejských ostrovů, a vzdychali nad každým krokem k míru; nakonec plivnuli ponorky i do Turecka. Dokonce i chudé Portugalsko, ohrožované přinejhorším vysokým přílivem, bylo nuceno k velkým nákupům německých zbraní.     

Ne, Německo nevyváží jen mercedesky, Porsche nebo rýnská vína. Jeho prodej zbraní, od tanků Leopard Saúdské Arábii, ponorek Izraeli nebo samopalů Heckler & Koch téměř každému dychtivému zákazníkovi, překročilo v uplynulém roce bilión euro a získalo tak bronzovou medaili, hned za USA a Ruskem. Velký vývoz vojenského či méně smrtícího zboží od Daimlera, Bayera či Siemense mu pomohl udržet se nad vodou, zatímco ostatní lapali po dechu – nebo po euru. Jeho rostoucí ekonomická síla se zdála vcelku patrná v pohledu Merkelové, méně dobrosrdečném a přátelském, tvrdším, se semknutými rty. Teď Německo rozhazuje svoji váhu kolem, v Evropě i dál, a dělá naschvály dokonce i starým mentorům a kamarádíčkům ve  Washingtonu, z nichž se stávají soupeři. 

Někdejší omezení zmizela, když bylo v roce 1990 spolknuto východní Německo. Linii nastavil tehdejší kancléř Helmut Kohl: „Německo zavřelo knihy svých dřívějších dějin; v budoucnu může otevřeně hlásat svoji úlohu coby světová velmoc, úlohu, již teď musí rozšiřovat.“ Ministr zahraničí Kinkel byl ještě zřetelnější: „Musí být souběžně zvládnuty dva úkoly: uvnitř naší země se musíme opět stát obyčejnými lidmi, venku nadešel čas dosáhnout něčeho, co jsme podvakrát dosáhnout nedokázali. Ve shodě s našimi sousedy si musíme najít vlastní cestu k úloze, odpovídající našim touhám i našemu potenciálu…“ Jeho odkaz na to, že co dvakrát selhalo, by se teď mělo uskutečnit, bylo doopravdy děsivé. Poslanec za stranu Merkelové to nedávno aktualizoval: „Už je čas mluvit v Evropě německy!“

Jednání v Bruselu víceméně dojednalo, že budou ostře omezeny schodky, žádá po členech, aby předložili své rozpočty ke zhodnocení Evropské komisi a tudíž činí z ekonomiky každé země EU od Estonska po Maltu předmět rozhodování shora, s přísnými pokutami za překročení hranice. To je součást toho, co je míněno „disciplínou“.

To, co si taková disciplína vynutí, bude „úspornost“. Už je k dispozici hodně příkladů; Portugalsko, Řecko a teď Itálie musí radikálně seškrtat své rozpočty, aby zachránily euro. A, stejně jako v USA, 1 procento mohlo zavinit potíže, ale 99 procent musí zaplatit, aby je vyžehlily. Vyšší daň z obratu na spotřební zboží, vykopnutí tisíců státních zaměstnanců, strmější daně pro vlastníky malých obydlí, zvyšování penzijního věku, seškrtání dávek – to vše je součástí požadované úspornosti. A když Řekové protestovali, dostali víc disciplíny, dost špatné už s odmítnutým návrhem demokratického referenda, ale ještě mnohem bolestnější s obušky na hlavách, slzným plynem v očích a želízky na zápěstích. Atény a Oakland mají hodně společného! Rovnice je prostá jako A-B-C, jako Angela-Boehner-Cantor (Merkelová a dva nejvlivnější republikáni ve Sněmovně USA, její mluvčí John Boehner a šéf Sněmovní většiny Eric Cantor; pozn.překl.).

Každý správný ekonom souhlasí, že seškrtání mezd a platů a napadání penzí jsou v bouřlivých dobách čistý jed. Jak psal v úvodnících the New York Times: „Smlouva, jež zavazuje všechny členy k vyšším úsporám v době úpadku je přesně to, co Evropa právě teď nepotřebuje“. (12.10.2011) Nicméně stále dovoluje velkým hochům velké zisky, za pomoci vlád, dokonce i v zemích zasažených nejhůř, ale především v Německu, kde jsou plány na větší úspory také, ačkoli dokud nebude po volbách v roce 2013 zatím ne moc slyšitelné či viditelné.

Což odkrývá další plošku na tomhle mnohostranném drahokamu. Ve kterékoli zemi, jejíž ekonomika oslabuje, tím nejvíc utrpí málo placení, bez ustání pracující nebo ti, kteří jsou bez práce. Existuje-li tu dobře organizovaná levice nebo silné odborové hnutí, je možné se bránit, dokonce i proti výstřednostem symbolizovaným pepřovými spreji a plastovými obušky. Řecké, portugalské a italské odbory ukázali skutečně bojového ducha. Tam, kde tyto prvky chybí nebo kde příliš často kapitulují, může se rostoucí nespokojenost uchýlit k pravici, dupající těžkými vojenskými botami a obviňující z nedostatku pracovních míst nebo slušného bydlení přistěhovalce, zoufale hledající únik z utrpení v jejich sice teplejší, ale chudší vlasti.

Před osmdesáti roky byli obviňováni Židé. Dnes to jsou Alžířané, Turci, Arabové nebo všichni Muslimové se svými minarety, pokrývkami hlavy a „jinými“ jmény. Nebo „Cikáni“, po staletí dobří k jednomu či dvěma pogromům. V jedné evropské zemi za druhou získávají pravicoví extrémisté na síle, buď v saku a kravatě, s plnou hubou sociálních požadavků, nebo dokonce otevřeně vystavující na odiv děsivá hesla a gesta minulosti. A vždy napadající „cizince“ a levici, slovy a občas i krvavými činy. Jsou vítěznou hrozbou v Nizozemí, Švýcarsku, Rakousku, Itálii, Švédsku, Norsku, nejhůř zřejmě v Maďarsku, už plného fašistických ozvěn minulých dob. Jak moc budou zastoupeni Francovi obdivovatelé v nové španělské vládě? Může Marine Le Penová, modernější, ale ne mírnější než její fašistický otec, získat druhé nebo dokonce první místo v nadcházejících francouzských volbách? To děsí!

V Německu získala fašistická NPD křesla v několika východoněmeckých státních volbách a berlínských obvodech. Zatím s necelými čtyřmi procenty ještě nedosáhla tak velkých zisků jako v jiných zemích. Představuje ale totéž, při budování místních základen a čekání na větší německá úsporná opatření – její příchod je sice zahalenější než kde jinde, ale zcela stejně zlověstně slyšitelný. 

Levice, i mimo Die Linke, nikdy nepřestala varovat před tímto nebezpečím nebo se podle toho chovat. Kdykoli a kdekoli pochodovali nacističtí hrdlořezové – téměř každý týden na různých místech dvakrát, třikrát, i pětkrát – narazili na protidemonstrace, nejodhodlanější v únoru v Drážďanech, kde nacistické plány zmařilo 18 000 antifašistů. Levice vyzývá po léta k zákazu NPD, aby ji tak odstřihla od statisíců, dokonce miliónů z vládních příspěvků za volební výsledky, což je její hlavní zdroj příjmu. Zákaz by také odstranil horlivou ochranu, jaké se dostává jejich pochodům a šíření nenávistné propagandy vůči cizincům. Snahy o její zákaz v roce 2003 selhaly; na vedoucích místech NPD bylo tolik agentů Verfassungsschutzu (Agentura ústavní ochrany, něco jako FBI), že soudní proces bez jejich odhalení a aktivní účasti byl nemožný. Vláda couvla. Nadále jednala se členy NPD a s nimi spolčenými hrdlořezy jako se spořádanými občany. A nebo byli „odporní pravicoví extrémisté“ stavěni do stejné roviny s „odpornými levicovými extrémisty“. Nejnepřátelštější pozornost byla vždy namířena doleva.

To e náhle rozpadlo. Dva nacističtí extrémisté zahynuli při výbuchu, třetí, žena, se vzdala policii. Oni a jejich komplici zavraždili v minulých létech deset tureckých a řeckých obchodníčků, a také policistku, výbuchem bomby zranili 22 lidí, dopustili se bankovních loupeží a snažili se zdemolovat synagogu. Nikdy nebyli chyceni. Pak bylo víc účastníků zatčeno a byly prozrazeny nové skutečnosti. Dosud zapomněvší politici náhle s rámusem objevili, jak vzdorovali pravicovému extremizmu a oplakávali oběti nacistické zášti, o které se do té doby ani v nejmenším nestarali. Za 20 let celkem pravičáci zabili přes 180 lidí, zatímco úřady dávaly přednost napadání levice, jejíž někteří divočejší obhájci (nebo policejní provokatéři) občas házeli lahve a kameny na nacisty – nebo třeba i na policii, která je chránila. Brzy bylo patrné, že  Verfassungsschutz, pověřený sledováním teroru, nejméně se 130 agenty často ve vedoucích funkcích v NPD, jež má jasné vazby na nacistickou zločineckou scénu, nedokázala zabíjení zabránit, podávat o něm zprávy a dokonce ani na ně upozorňovat, takže zůstávalo nepotrestané. Ani nenacházeli pachatele, kteří stěží byli na svém domovském území neznámí.

Navzdory šoku ve sdělovacích prostředcích i u většiny stran to sotva mohla být novinka. Tak jako zpravodajskou službu (pro špionáž v zahraničí) i Verfassungsschutz léta provozovali nacisté. Jejím šéfem byl v létech 1955 – 1972 Hubert Schruebbers, člen nacistické strany a nechvalně známý žalobce, který posílal do vězení, koncentračních táborů a na smrt Židy a antinacisty. Jeho nenávist ke komunistům mu samozřejmě zajistila práci po válce bez ohledu na jeho minulost. Jeho zástupce z let 1951 – 1964, bývalý nacistický plukovník, se podílel na deportacích Židů; další členové nejvyššího vedení byli aktivními příslušníky SS nebo gestapa v Holandsku, Polsku, SSSR, Francii a Norsku, často s velkými zkušenostmi – v mučení a vraždění. Tito muži vymřeli, ale jejich následovníci často zachovávali tradice a konexe, také když se po znovusjednocení západní Němci hrnuli, aby východní Němce poučili o demokracii.

V prvních dnech poté, co vrazi (a ti, co je pravděpodobně kryli) vyšli na světlo, všechny strany souhlasili, že NPD musí být zakázaná. Ale pochyby postupně narůstaly: spolkové státy řízené křesťanskými demokraty nedychtí po stažení svých tajných agentů z NPD. Táhnou se v jejich stopách. Ale bude-li druhá snaha stranu zakázat ztracená v soudech, bude to pro hitlerčíky velká podpora.

Široké zevšeobecňování politických stran v Německu je riskantní. Ale je tu dlouhá historická tradice, nejen v Německu: v dobách velkých potíží stávající ekonomické mocnosti vždy dávají přednost extrémní pravici, která neohrožuje jejich majetek, hodnotu akcií ani prémie, před levicí, která je ohrožuje. Tahle nová smlouva o euru takovým potížím zabrání jen stěží ani neuchrání oněch nižších 99 procent obyvatelstva. Už teď dělá pravý opak, když každá země předhazuje škrty prosazované ve slabších sousedních zemích, aby tak ospravedlnila své nové vlastní, srážejíc takto úroveň celé Evropy. A úspornost vyžaduje disciplínu – i násilný druh, zmiňovaný výše.  

Kdo jsou ovládající síly? Hlavním uchazečem na tento titul je Josef Ackermann, výkonný ředitel Deutsche Bank, se svým příjmem 9,6 miliónu euro (2009). Dostal se do titulků díky dopisové bombě jemu adresované údajně od neznámé  italské anarchistické skupiny. To příběh nacistických zabijáků z titulních stran dočasně odsunulo; ano, byli jsme zpátky u levicových extrémistů. Bomba, objevená dřív, než mohla někoho zranit, přišla v tak pravou chvíli, že dokonce vyvolala opatrný skepticismus i mezi některými cyniky.

Ale Ackermannova Deutsche Bank si pozornost zaslouží. Byla jedním z hlavních půjčovatelů Řecka, ne moc pozadu za Goldman Sachs. Byla též významným hráčem ve vřavě hypotečního vyvlastňování v USA, příčinou i vítězem v celém krizovém trápení. Jen málokdo ve sdělovacích prostředcích rád připomněl, že Deutsche Bank byla hlavním hráčem ve financích za I. světové války, potom klíčovým podporovatelem Hitlerova nástupu k moci, zbohatlíkem na okupaci většiny Evropy a přímým investorem do Osvětimi. Teď zaměstnává 100 000 lidí po celém světě a je mocná nejen v Německu. Její těsné vazby na Angelu Merkelovou  se trapně zviditelnily před třemi roky, když vyšlo najevo, že hostila Ackermanna na luxusní soukromé narozeninové sešlosti ve svém hlavním sídle v Berlíně, srovnatelném s Bílým domem, i s asi pětadvaceti jím vybranými přáteli.

Ačkoli Švýcar, je určitě nejmocnějším mužem v Německu a okolí; ona je nicméně nejmocnější ženou, teď ve většině Evropy. Těsná spolupráce a tajná dohoda mezi nimi, se stále hrozivou evropskou krizí a s pravičáckou zálohou v pozadí, způsobují, že si jeden vroucně přeje, aby všichni na levici, teď s novými modely »Obsaďte…«, pokročili kupředu. Jsou teď, a v nastávajících létech budou zřejmě ještě víc, naléhavě potřební. 

Victor Grossman, Berlín, 13. 12. 2011 (překlad Vladimír Sedláček)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *