Komunismus a fašismus (19)

logoIdeologie fašismu

Významnou pro situaci tehdejšího Československa a dnes České republiky byla specifika Sudetendeutsche Partei, SdP. Nešlo však především o ideologické rozdíly. Ty jsou dnes spíše znovu umele zveličovány. Šlo o specifickou taktiku, uplatněnou při rozbití Československa a o specifický vztah německého kapitálu k této aktivitě. Stejně dnes jako před téměř Šedesáti lety, v roce 1937, je znovu přetřásán problém, kdo vlastně „sudetoněmeckou otázku“ vyvolal. Jak tehdy napsal J.Fišer a kol., „třetí říše obnovila na německé straně onu domněle překonanou představu, Že republika není něčím definitivním, takže poslední slovo nebude proneseno zde, nýbrž v Německu: to je pravý podklad snahy vůdců SdP, aby ze záležitosti zdejších Němců učinili otázku mezinárodní1′ /Cit.dflo, s.19/.

Propagandisté v České republice chtějí dokazovat, že A.Hitler měl k Čechům vztah „komplikovaný, ambivalentní. Byl to vztah sympatií i nenávisti“ /alespoň v dětství, dodává M.Hauner na námitky: Právo lidu Č. 3,1994/. Jeho skutečný vztah vyjadřuje spíše hluboká nespokojenost nad skutečností, že se Češi ve své „výspě“ udrželi. Proto také argumentuje: „Bylo pošetilostí založenou na neznalosti historických skutečností, dát hrstce méněcenných Čechů nadvládu nad menšinami, které patří k tak vznešeným rasám, jako jsou Němci, Poláci a Maďaři se svou tisíciletou kulturou. Sudetšíí Němci si Čechů nijak neváží a nikdy se nesmíří s jejich nadvládou…Kdyby byli měli Češí mezi sebou skutečně velikého státníka, byli by již dávno umožnili sudetským Němcům, aby se připojili k říši“ /cit.podle Haló novin, l.listopadu 1994/. A K.Henlein tomu 15. září 1938, těsně před mnichovským ujednáním, přizvukuje: „V roce 1919 byl nám proti naší vůli vnucen český stát..:Chceme žít jako svobodní němečtí mužové a ženy! Chceme domů do říše! Bůh žehnej nám a našemu spravedlivému boji“.

SdP byla v té době stranou, která přejímala všechny hlavní nacionalistické i rasistické argumenty nacistů. SdP se lišila vlastně jen tím, že nemusela vůdcovskou vrstvu vytvářet. Dostala vůdcovský mandát darem, přišla k hotovému. A její vztah ke kapitálu? I peníze byly zajištěny předem, než se začala dělat politika“ /J.Fišer a kol., s. 92/.

Úkolem SdP bylo otřást postavením Československa jako rušivého činitele, významného svým uspořádáním, spojenectvím s Malou dohodou, Francií a Sovětským svazem. Stále více spekulovala s otevřenou celoevropskou katastrofou, s přeměnou Československa ve druhé Španělsko a rychlou německou intervencí proti „zmatkům“. Proto také neměla skutečný zájem na řešení národnostních problémů, ale na jejich jitření. Její cíl byl maximální: nespokojila by se ani s tím, kdyby se Československo změnilo ve fašistický stát. Chtěla přispět k prosazení německé expanze, ke vzniku veíkoněmeckého impéria. A v tomto zájmu muselo být Československo rozbito. Proto bylo líčeno jako utiskovatel menšin, který je chce vyhladovět a odnárodnit a jako šiřitel bolševismu.

. Tyto své cíle skrývali za pacifismus a potřebu vzdát se nepřátelství vůči Němcům. Za tím účelem pilně vyhledávali domácí spojence a také se jim /pomocí Landbundu/ taková spojení na významná Česká místa podařilo zajistit. I tehdy Šlo o lidi, kteří se domnívali, že tak může vzniknout silná protiváha proti levici. Historie je skutečně nevyčerpatelný zdroj poučení, ale také šokujících analogií. I tehdy snil český maloměšťák své malé sny. „Vidina „druhého Holandska“ láká patrně některé české lidi, vidina vysokých cen pšenice, žita, cukru, lihu atd., psal Fišer a kol.. A stejně láká snad také představa hitlerovského „pořádku“, v němž každý musí pěkně poslouchat, v němž je odzvoněno socialismu, demokracii a jiným podobným neplechám“ /Cit.dílo, s. 30/.

Již v roce 1939 byly připraveny různé plány, jak administrativní jednotu českých zemí rozbít a přičlenit jeho části k německým územím. Mělo se to stát tak, aby německé obyvatelstvo mělo vždy Číselnou převahu. Protože vsak takový postup mohl rozbít i sudetoněmeckou Župu, narazil na odpor. Uskutečnění germanizace bylo odloženo na dobu po vítězném ukončení války.

Poválečný odsun Němců byl motivován zkušeností s německým nacionalismem a pangermanismem, bezpečnostními důvody. E. Beneš, šíleně fasisty nenáviděný /již v roce 1937 charakterizovaný Célinem jako „talmudistický lump, celý se svíjející vytáčkami, potměšilec, pletichář…skutečně hnusná kryska“/ , o něm jednal s Churchillem, Edenem, Stalinem, Molotovem a Rooseveltem. Všichni s jeho argumentací souhlasili. V protokolu Berlínské konference tří velmocí /Postupim, 17.července až 2.srpna 1945/ se v hlavě XII. „Spořádaný odsun německého obyvatelstva“, praví: „Konference schválila toto usnesení. Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku třeba odsunout do Německa…“ Postupimská dohoda byla politicky i morálně stvrzena také 1O7, článkem Charty OSN. Jan Masaryk označil v československém Ústavodámém shromáždění „toto řešení za definitivní jednou provždy“.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *