Andy Warhol

„Umělec je druh katalyzátoru pro rozmanité vnější vlivy.“

Slova Klause Honnefa, profesora teorie fotografie na Umělecké akademii v Kasselu, plně odpovídají naturelu amerického malíře, grafika a filmaře, jehož rodinné kořeny tkví na východním Slovensku. Na tohoto podivuhodného umělce vskutku působily rozmanité vnější vlivy a četné paradoxy doby, až se sám stal mimořádně rozpornou osobnost, pohybující se mezi genialitou a banalitou.

Jemu patří výrok, že každý maže zažít svých 15 minut slávy, který snad nejvýstižněji podává charakteristiku postmoderní éry. Tedy období, kdy ho jedni nadšeně glorifikovali, zatímco druzí neméně rozhořčeně zatracovali. Pro ty první byl králem pop-artu, idolem, mágem, mýtem, zbožňovanou modlou, zatímco ti druzí v něm spatřovali pouze šarlatána hodného opovržení, jenž umění pouze předstíral a který zaměnil štětce za válečky, mystifikátora snad schopného obratně vyrábět reklamní šlágry, jimiž pobláznil mladé, ale nic víc.

Slovenské kořeny

Andy Warhol se narodil 6. srpna 1928 v Pittsburghu, tedy v americkém státě Pensylvánie. Jeho rodiče Andrej Varchola a Julia, rozená Zavacká byli Rusíni, kteří podobně jako tisíce Slováků a rovněž Čechů odcházeli za oceán, kde hledali práci a nový lepší život. V malé obci Mikova, spadající do okresu Humenné, existují lidé s příjmením Varchola a Zavacký. Ten první, jak se ukázalo, byl vlastně strýcem slavného Andyho Warhola. Nositelka druhého příjmení – Eva Zavacká – byla nejmladší sestrou Julie Zavacké, Andyho maminky.

Warholův otec byl horníkem, pracoval v dolech v Západní Virginii a doma byl vlastně jen hostem. A tak Andy a jeho dva bratři byli vychováváni matkou, která však neuměla anglicky a nikdy tento nedostatek neodstranila. Když otec zemřel, bylo Andymu 14 let. Musel o prázninách tvrdě pracovat. Prodával ovoce a pomáhal při aranžování výloh obchodů. Přesto se mu podařilo – a to samozřejmě i díky šetrné matce – po střední škole dostat na Carnegie Institute of Technology v Pittsburghu, kde vystudoval obor »škola designu«. Jeho další kroky vedly do New Yorku, kde si nejdříve vydělával na živobytí úpravou inzerátů pro módní magazíny zvučných titulů Glamour, Vogue nebo Harpeťs Bazaar. Právě šéfredaktorka prvního z nich (Tina Fredericksová) měla velké pochopení pro Warholovy kresby a pomáhala mu otvírat svět, i když od něho požadovala pro svůj časopis jen kresby bot. Na konci padesátých let začal intenzívně malovat. V té době už si změnil jméno z Andrew Warhola na Andy Warhol. V roce 1963 začal s masovou produkcí blotted line. Právě tato technika tečkované linie představovala zlom v jeho díle. Obtisknutím linií nakreslených tuší reprodukoval původní kresbu a tím vlastně popřel originál, což je ovšem v dějinách umění považováno za něco neslýchaného, ba přímo zločinného.

Pak přišla radikální změna. Andy se přeorientoval na obrazy s dolarovými bankovkami, hollywoodskými hvězdami, plechovkami s polévkou, Heinzovými kečupovýmí sklenicemi, láhvemi na cocakolu.

Kumštýř zvláštního druhu

Ruku v ruce s touto přeměnou se měnil i on sám – z gentlemana společenské úrovně, který je pravidelně vídán v lóži Metropolitní opery a mezi zákazníky u Tiffaniho, se vyklubal nedbale oblékaný, lhostejný a prostoduchý teenager, jenž holdoval primitivním formám pop-artu. Ale ve skutečnosti tomu tak úplné nebylo, protože současně tvořil celou řadu nekonvenčních portrétů velkých osobností. Od poloviny 60. let přešel na poněkud jiný způsob zapojování svého nesporně velkého uměleckého talentu do každodenní práce. Neinvestoval jej v tak velké dosavadní míře do reklamní grafiky, ale naopak velkým uměleckým věcem se snažil dodávat to, co vyžadovata masová reklama, tedy až příliš hlučné optické znaky. To se ovšem projevilo i na formě. Z jeho rukopisu se vytrácely jemné a elegantní linie komerční grafiky a jejich místo zaujímaly natolik těžké, široké rozmachy šíétcem, že jeho objekty musely zákonitě vrhat hluboké syté stíny. Andy Warhol byl nesporně jedním z nejuniverzálnějších symbolů pop-kultury. Ať tvořil cokoliv v jakékoliv roli – jako malíř, reklamní kreslič, ilustrátor, aranžér, dekoratér, módní návrhář, manekýn, fotograf, filmař, vydavatel časopisu, autor řady knih, tvůrce videoklipů, manažer rockových skupin a mecenáš zpěváckých talentů – vždy to dělal s noblesou šlechetného muže, jehož víra v lidské štěstí povznášela vysoko, až kamsi nad mrakodrapy Manhattanu.

Časopis

Andy toužil po vlastním časopisu. Nakonec se dočkal. Jeho týdeník s názvem Interview začal skutečně vycházet. Týdeník kromě výnosných reklam, klevet o smetánce newyorské společnosti z barů, klubů, oblíbených restaurací, mondénních salónů, které navštěvovala, o jejích milostných avantýrách, zábavách na jachtách, putování po světě, lovech se zbraněmi í beze zbraní a dalších pestrých zájmech přinášel pravidelná interview s prominentními osobnostmi. Warhol hrdě tvrdil, že jsou vždy v doslovném znění, bez jakýchkoliv redakčních úprav.

Ale ze svého časopiseckého miláčka se Warhol dlouho neradoval. Tak jako už neměl žádné velké potěšení z obrazů, které v polovině 80. let vznikly na téma Katastrof, Mýtů a série Oxidace. Ani ze sérií, jimž posloužila za předlohu vynikající díla světového umění: Goethův portrét od Johanna Heinricha Wilhelma Tischbeina, Zrození Venuše Sandra Boticelliho, Zvěstování a Poslední večeře Leonarda dá Vinciho a Svatý Jiří osvobozuje princeznu od Paola Uccela. Oplně posledními Warholovými obrazovými sériemi byly portréty Lenina a Autoportréty.

Andy Warhol a film

Ve svých filmových experimentech, které oplývaly především dějovou negací, absencí střihu a nekonečně zdlouhavým snímáním osob i věcí klestil Warhol cestu transvestitům, homosexuálům a protagonistům undergroundu. Zásadním momentem většiny jeho filmových snímků je statický klid, popírající vlastně samu podstatu filmu, tedy pohyb. Jinak řečeno: šío mu o to, aby stejný motiv byl opakován obdobně jako u sérií jeho pláten, takže s využitím nedokonalosti lidské optiky jednotlivá políčka filmu buď splývají v jeden plynulý záběr, nebo v jemnou, ale opět pouhým okem nepostřehnutelnou proměnu téže činnosti. V dalším období se zaměřil na realistické zobrazování erotických scén.

Radikální změna života

A pak přišel 4. červen 1968. Čtyřicetiletý Andy Warhol se stal terčem pokusu o vraždu, když šílená feministka Valerie Solansová na něj vypálila několik kulek z bezprostřední blízkosti. Dvě z nich zpustošily jeho plíce, břišní dutinu, slezinu, játra a jícen. Tato hysterická 29letá dáma byla obsazena v Andyho filmu I, a Man (Já, muž). Andymu se jako námět pro film zalíbila novinová reklama jejího bizarního feministického hnutí SCUM (Society for Cutting Up Men). Mělo jít o jakousi podivínskou společnost pro likvidaci mužů. Perverzní ovšem nebyla jen tato zkratka, ale i její obsah v podobě anglického slova »scum«. Nečistá pěna. Šlem. Kal. Odpad. Spodina. A to jak ve smyslu fyzickém, tak v přeneseném významu pro vyvrhele společnosti. Absurdní ovšem bylo, že Sotanisová byla nejen předsedkyní, ale také jedinou členkou tohoto hnutí. Warhol podle toho napsal scénář a točil film. Valena Solanasová se chtěla pomstít za to, že Warhol odmítl přijmout její verzi scénáře a že prý tyranizuje ženy, které vystupují v jeho filmech.

Možno jen připomenout, že se to stalo jeden den před atentátem na prezidentského kandidáta Roberta Kennedyho, jenž na rozdíl od Warhola útok vraha Sirhana Sirhana nepřežil. Andyho život se pak opět měnil. Začal mít bolestí v břišní obtasti. Lékaři mu řekli, aby byl klidný, že tentokrát se nejedná o žádnou recidivu střelného poranění, nýbrž o tuctový »žlučník«. A tak se podrobil 21. února 1987 běžné operaci ve vysoce uznávané newyorské nemocnici Cornell Medical Center na Východní 68. ulicí. Operace proběhla naprosto bez jakýchkoliv problémů. Zdálo se, že vše už je pouze jen otázka krátkého času a Andy se vrátí domů. Ale 22. února 1987 zemřel.

Na veřejnost pronikly informace, že šlo o záhadnou smrt, která vyvolala řadu otázek, fám a dohadů. Zvídaví novináři kladli zřejmě oprávněné dotazy. Pokud Andy zemřel ve spánku, byla u něho v té chvílí jeho soukromá ošetřovatelka? Nebo usnula? Či snad vyšla ven? Nechtěl Andyho sesadit z trůnu popu nějaký neukojený žárlivec? Anebo drogy? A tak nakonec jediná oficiální verze o úmrtí bylo oznámení nemocnice, v němž stálo, že vina padá na ošetřující sestru, protože zapomněla zaznamenat příjem a výdej tekutin pacienta. Intravenózní příjem registroval 5250 jednotek tekutiny, doložený výdej pouze 915. Sestra byla propuštěna.

Asi za rok a něco – 3. května 1988 – se v Sotheby Park Bernet konala deset dní trvající dražba Warholovy umělecké pozůstalosti. Ta byla tak rozsáhlá, že k jejímu seznamu bylo zapotřebí šesti aukčních katalogů. Celkem šlo asi o tři tisíce kusů. Výnos z prodeje činil 25 313 238 dolarů, které měly být převedeny na umělecký fond. Rodina Warholů podala po jistém čase žalobu na Comell Medical Center za předčasnou a zbytečnou Andyho smrt způsobenou špatným léčebným postupem a přehydratací organismu, čímž rodina přišla o desítky milionů dolarů, protože Andyho díla po jeho smrti byla rozprodána při dražbě ve prospěch jeho nadace na podporu umělců.

Zdenek RUDLER

Archiv NoS