Gerstnerové
Byli dva; otec František Josef a syn František Antonín. V naši veřejnosti však je známý spíš otec. Byl to muž, jehož jméno na přelomu 18. a 19. století vyslovovala s úctou celá civilizovaná Evropa.
Není snadné shrnout do jediného článku všechno, co tento syn chomutovského řemeslníka během čtyřiasedmdesáti let svého života vykonal na poli techniky a vědy.
Byl profesorem matematiky na pražské universitě, vynikajícím astronomem a také na slovo vzatým odborníkem v rozličných odvětvích průmyslu a řemeslnické technologie. Jeho přičiněním byly zdokonaleny četné hutnické a železářské metody, Gerstnerovým organizačním schopnostem vděčí Praha za vytvoření Polytechnickóho ústavu i za mnohé náměty na organizaci technického školství, které pak z města nad Vltavou přebírali jinde a jiní. Byl autorem desítek vědeckých publikací, do nichž ukládat nejen své objevitelské náměty a nápady, ale i četné praktické poznatky. Jako ředitel veškerých vodních staveb v Čechách a inspirátor projektů řetězových mostů u nás měl takových poznatků nespočet. A byl to právě F. J. Gerstner, kterého pověřila v roce 1806 „Hydrografická společnost v Čechách“ vypracováním projektu, jímž měla být spojena Vltava s Dunajem. Tehdy již osmačtyřicetiletý inženýr provedl během několika měsíců podrobná terénní šetření, připravil patřičné výpočty a… a stavbu zamýšleného kanálu zamítl! Učinil to tak pádnými argumenty, že je nebylo možné nerespektovat. Jedním z nich pak byl i mnohem výhodnější a reálnější námět na zřízení koněspřežné železnice. První železnice svého druhu u nás a na celém evropském kontinentu. Námět byl přijat. F. J. Gerstner vypracoval podrobný návrh, leč jeho uskutečňováni už jen přihlížel. Trvalo totiž skoro dvacet let, než mohlo být se stavbou započato. Celý ten čas musel tvůrce tohoto projektu přesvědčovat tehdejší mocipány i podnikatele o užitečnosti a výhodnosti svého návrhu. A když se mu to posléze přece jen podařilo, necítil už se osmašedesátitetý F. J. Gerstner dost silný k tomu, aby mohl stavbu úspěšně řídit. A tehdy vstupuje na scénu Gerstnerův syn František Antonín. Až do té doby působil mladý Gerstner jako pedagog na Polytechnickém ústavu založeném jeho otcem. V čase svého vystoupení před širokou veřejností nenechal nikoho na pochybách, že chce být důstojným pokračovatelem díla svého velkého otce. Průbojný, energický, houževnatý, s vynikajícími organizačními schopnostmi dokázal vybudovat železnici z Českých Budějovic do Lince během pouhých tří let. A tak se stalo, že zásluhou otce a syna Gerstnerových byla u nás jako první v Evropě uskutečněna 7. září 1827 jízda vlakem se zbožím a posléze i s cestujícími.
A to byl také začátek úspěšné kariéry inženýra F. A. Gerstnera. V tom, aby dosáhl proslulosti svého otce, mu zabránila jen předčasná smrt. I tak však vykonal ledasco, co by nemělo zůstat zapomenuto. Jako stavitel první naši koněspřežné železnice působil na ní po několik let jako její ředitel. Neklidná krev a touha tvořit podobné projekty jako jeho otec přiměly mladého inženýra, že zanechal ředitelování a vrátil se znova k práci v Polytechnickém ústavu. Nejen jako pedagog, ale i jako velkorysý projektant.
A potom se jednoho letního dne roku 1834 vypravil do Ruska. Snad jen z vrozené zvídavosti, možná se zcela konkrétním záměrem. Těžko povědět, pravdou je, že brzy po příjezdu do Petrohradu ho porval car Mikuláš k audienci. Ač se to může zdát podivné, věděl tehdejší vládce Rusi o Gerstnerovi víc než dost a navrhl mu, aby se ujal stavby první železniční trati v Rusku.
F. A. Gerstner zpočátku váhal, ale posléze nabídku přece jen přijal. V poměrně krátkém čase vypracoval návrhy na stavbu dvou kratších tratí pro železnici. V tomto případě však už se nejednalo o koněspřežní, ale o parní železnici. A potom v roce 1836 začal Gerstner uskutečňovat své projekty. Nebylo to nikterak jednoduché, neboť zanedbaný a nerozvinutý průmysl tehdejšího Ruska nebyl schopen poskytnout projektantovi a staviteli železnice ani ten nejzákladnější stavební materiál. Proto musel F. A. Gerstner nejdříve objet několik evropských států, v nichž uzavřel skoro dvacet velkých obchodních smluv o dodávkách kolejnic, strojů, zařízení pro nádraží, parních lokomotiv a dalšího potřebného materiálu. Navíc pak musel sehnat i své odborné pomocníky. Většinu z nich získal ze svých někdejších žáků z pražského Polytechnického ústavu. Skoro půldruhé desítky jich tehdy působilo při stavbě železnice Petrohrad — Carské Selo. Za krajně nepříznivých povětrnostních podmínek dokázali mladí češti inženýři pod Gerstnerovým vedením ukončit stavbu ještě před smluveným termínem v říjnu roku 1837. Car byl spokojen a záhy se F. A. Gerstnerovi dostalo další nabídky, aby jako hlavní inženýr působil při stavbě trati Petrohrad — Moskva. Leč k přijetí této nabídky už nemohlo dojít, neboť F. A. Gerstner náhle a předčasně umírá v největším rozkvětu svých tvůrčích sil. Přežil svého otce o pouhých osm let. A snad proto je ve veřejnosti znám spíš František Josef Gerstner než František Antonín. Oba však udělali nejen pro dobré jméno Gerstner, ale i pro naši a evropskou civilizaci víc než dost. Rozhodně tolik, aby jejich dílo nebylo zapomenuto.
J. Glückselig
Archiv NoS