Jan Evangelista Purkyně
Jan Evangelista Purkyně (17. října 1787 v Libochovicích, 28. července 1869 v Praze)
Když vstoupil v roce 1823 nově jmenovaný profesor fyziologie vratislavské university Jan Evangelista Purkyně na její akademickou půdu, protáhlo se několik obličejů nelibostí. Universita si vybrala kandidáta jiného — z Mnichova. Co může vzejít velkého z malého území uprostřed Rakouska? To Purkyně okamžitě vycítil. Začal boj čestného člověka, jímž byl a zastal celý život.
Dal se do práce s houževnatostí a pílí vpravdě titánskou. I tentokrát mu přála šťastná náhoda (jako už mnohokrát předtím a vlastně pak celý život). Pruský ministr záležitostí učebních mu věnoval obnos na zakoupení velkého Plösslova mikroskopu. Tím jeho vědecká i pedagogická činnost získala na intenzitě i přesvědčivosti. Během dvou let se všechny pochybnosti o Purkyňově vědecké fundovanosti rozptýlily. Když vydobyl pro své studenty laboratoř a sám horlivě řídil její přestavbu, zapomněli i ti nejzatvrzelejší odpůrci na svou averzi. O čtyři roky později zakládá Purkyně první samostatný fyziologický ústav při lékařské fakultě vratislavské university.
To už zná jeho jméno celý vzdělaný svět. Po osmnácti letech plodné práce ve Vratislavi přichází na pražskou universitu vědec, který má za sebou nejen řadu publikací, Monthyonskou cenu francouzské akademie, ale i kus vynikající pedagogické a osvětové činnosti. Ve Vratislavi působil ve dvou spolcích. Byl členem vlastenecké slezské společnosti, která pečovala o vzdělání a sdružovala reprezentanty všech vědních oborů. Fundovaní vědci zde přednášeli o objevech ze svého oboru. Druhá společnost filomathická, jejímž byl Purkyně rovněž členem, sdružovala zájemce o volnější diskusi. Zde spolu hovořili filologové, historici, lékaři, pedagogové a theologové. V obou spolcích Purkyně přednášel, debatoval, vedle toho neustále objevoval, učil a publikoval. Našel si čas, aby zvládl litevštinu natolik, že překvapil filomathickou společnost výkladem o národních zpěvech litevských. Vědu miloval. Důkazem toho je i skutečnost, že působení většiny nových látek nebo fyziologických úkazů zkoušel sám na sobě. Propůjčil se z kolegiality i k pokusu svého kolegy, profesora chemie dr. Pleischla. Šlo o účinky emetinu, dávící látky z kořene ipekakuany. Po čase pak s humorem vzpomíná, jak si nadlouho vypěstoval reflex ošklivosti při spatření hnědé barvy — barvy emetinu.
Jen pro úplnost je nutné uvést několik základních údajů o oborech Purkyňovy působnosti. V časopise Živa, který sám založil, publikoval práce o metodách vyšetřování zraku, o závrati, trávení, mikroskopické skladbě roslin, kůže, žláz, zubů, kostí, chrupavky, srdce, nervů aj. Velice rád uváděl fyziologické jevy do souvislosti s psychologií. Podílel se vypracováním mnoha hesel na tvorbě velkého lékařského encyklopedického slovníku. Zajímavý článek o podobnosti snění s bdělým stavem napsal roku 1821 do časopisu Hesperos. Ve filosofickém závěru shrnuje: „Tajemná cesta vede do vnitra. — Kde víra, a láska, oslněny věděním, v činy se utvářejí, tamť jest to pravé probuzení, byť to i ve snách bylo. Uprostřed tvého ducha sídlí to pravé probuzení, netřeba ho hledati v oborech jiného živobytí.“ Jeho humánní přístup k člověku i vědě, zdůrazňování etických a estetických hodnot se prolíná jeho životem jako vzácný tmel. Úcta k rodnému jazyku ho přivedla do sporu s takovou jazykovědnou kapacitou, jako byl Josef Jungmann, který tvrdil na počátku 19. století, že český jazyk není dosti způsobilý, aby mohl vyjadřovat vědeckou terminologii. Jungmann o několik let později ve svém zralém díle „Slovesnost“ tuto svou původní myšlenku vlastně popírá, což Purkyně s povděkem kvituje. Purkyně prosazoval češtinu na universitě s velikou vehemencí a usiloval o zřízení národní akademie věd. Byl spoluzakladatelem „Časopisu lékařů Českých“ a „Spolku českých lékařů“. Navrhl reformy učení na vysokých školách a chtěl se věnovat systematické výchově zvlášť nadaných jedinců.
Svou prací „Empiricko-psychologický přístup k funkcí oka“ si získal přízeň Göthovu, s nímž si dopisoval a později také jeho a Schillerovy básně překládal do češtiny. Nebylo by únosné hromadit materiály o Purkyňově záslužně činnosti vědecké, vlastenecké i osvětové. Zdá se neuvěřitelné, že jeden lidský život dokáže obsáhnout dílo tak gigantické bez jakéhokoliv náznaku velikášství nebo nadřazenosti. Tento člověk dokázal citlivě přistupovat k lidské bídě i utrpení. Pomáhal vydatně velkými peněžitými částkami spisovatelce Boženě Němcové. Náš malý národ měl a má své velikány. Byli a jsou to vždycky lidé ducha a není síly, která by zničila tah velké hodnoty.
Archiv NoS