Komunismus a fašismus (23)

logo3. Základní ideje socialismu /komunismu/

b/ Idea kvalitativní změny společnosti /idea revoluce/

Pro socialisty byla původně idea revoluce zcela přirozenou. Ani současná kapitalistická společnost neodstranila oddělení vlastníků a námezdních pracovníků. Avšak příčiny vyhrocení pólu bohatství a chudoby, moci a bezmoci, jsou dnes zamlženy. Do hry vlastníků zasáhli manažeři /J.Burnham, Manažerská revoluce/ a ještě dříve technokraté /ústup významu kapitalistů/. Ústupky, kterých dosáhla dělnická třída a lidové vrstvy, byly využity buržoazní propagandou a podnítily sebeklamy. Třídní střety tak měly být nahrazovány zadržováním a zmírňováním nesouhlasu /disensu/ a zesilováním konsensu /souladu/, zesílením veřejné odpovědnosti podnikatelů /od industrial relations přes public relations k human relations/ a rezignací údajné se početně zmenšující dělnické třídy na jiné formy akce, než tripartitní jednání a vyjednávání /smrt dělnické třídy/.

K.Marx nikdy nespekuloval o podobě budoucí společnosti. Odvodil některé její základní rysy z vývojových tendencí kapitalismu. Odtud také činil závěry o povaze prostředků, jež bude nutné volit /o vztahu reforem a revoluce/. Bylo možné jen v obrysech postihovat, co konkrétné vyvolá proces v y ví as tň o vání a přímého řízení hospodářství, než přejde do celospolečensky fungující samosprávy výrobních kolektivů, jak se bude vyvíjet uplatňování a distribuce moci, než přeroste v univerzální, společenskou samosprávu. Nebylo možné nic bližšího říci o tom, jak se budou vyvíjet skupinové a individuální zájmy, jak se budou chovat jednotliví lidé. Nebylo možné předvídat ani rozsah a dosah smíšené ekonomiky, ani staronové byrokracie. Jak se v praxi ukázalo, mel proces dvojí negace /negace kapitalismu a formování nové společnosti/ složitější podobu, než se původně očekávalo. Jeho příprava a průběh také ovlivnil diskusi, polemiku i rozkol mezi socialisty, sociálními demokraty a komunisty.

K.Marx i B.Engels vždy odmítali celý proces zjednodušovat a požadavek radikální změny redukovat na činnost „sociálních mastičkářů“. Ti, kdo byli přesvědčeni o nedostatečnosti takových postupů a dožadovali se podstatného přetvoření společnosti, se již tehdy nazývali komunisty. Sociální demokraté je zato později obviňovali z hazardování se zájmy dělníků.

Mezi postupem socialistů, sociálních demokratů a komunistů jsou mnohé shody, pokud jde o bližší požadavky a jim odpovídající metody /vyjednávání o kolektivní smlouvy, činnost ve stávkových výborech a vystupování na masových demonstracích/. I socialisté /např. rakouští v období mezi dvěma světovými válkami/ sahali k ostřejším formám sebeobrany dělnické třídy a svých pozic. Základní rozdíl v řešení otázky, zda je kapitalismus reformovatelný či nikoli, se však stále vyhraňoval.

V intepretaci sociálních demokratů „komunismus stále více degeneroval“ / M.Hájek, Listy č.l, 1995 s. 36/. Kolaps v zemích „reálného socialismu“ v roce 1989 považují za definitivní potvrzení správnosti svého řešení klíčových strategických problémů.

Jejich současný pohled na vztah fašismu a komunismu je přesvědčením o vlastním vítězství a pádu komunismu silně ovlivněn. Někteří z nich se snaží vyjít vstříc těm, kteří ztotožňují komunismus s fašismem. Heslo, které rozšiřovali ve 3O.letech: Ani Hitlerovi pacholci, ani Stalinovi otroci, považují vývojem za plně ospravedlněné. Využívají k tomu základního sporu o to, zda je nutno kapitalismus překonat prosazením radikální alternativy. Dnes se pokoušejí o zevšeobecňující závěr. Tvrdí, že se obě hnutí v metodách politického boje značně sblížila: dospěla k absolutizaci násilí, i když různými cestami. Rozdíl jako by byl pouze v tom, že se komunismus opíral o spojenectví zbídačených vrstev a byrokracie. D. Bárta napsal, že se fašismus a komunismus „pojí s dvěma protilehlými póly staré industriální společnosti. Fašismus s agresivními skupinami především velké buržoazie, maskované národními zájmy, komunismus s byrokratickými elitami, vynesenými k moci zejména méně kvalifikovanými vrstvami delnictva a vesnické chudiny, elitou vydávající se za obhájce zájmů pracujících všech národů“ /D.Bárta, Listy č.l, 1995, s. 16/. Pomíjejí se základní shody a rozdíly mezi sociální demokracií, fašismem a komunisty, tj. rezignace na překonání kapitalismu, jeho militantní obrana a setrvání na požadavku jako radikálního překonání.

Bylo či je tomu tak skutečně? Je výtka o zneužívání násilí na místě? A jaká je vlastně role takové argumentace v současných strategických hrách triumfující pravice? Neopožďuje se znovu tragicky rozpoznání toho, jakou úlohu má boj proti komunistickému i jinému „rozvratnictví“ pro postavení sociálních demokratů a demokracie vůbec?

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *