Komunismus a fašismus (24)
4) Radikální změny a „osedlání“ kapitalismu
a/ Sociálně demokratická kritika „totalitní deformace“
Soustředíme-li se na podstatné znaky politické pozice, zjišťujeme, že se sociální demokraté svou objektivní i deklarovanou klíčovou pozicí, ztotožněním s kapitalismem, dotyky s jeho ideologiemi a přesahy do nich, přibližují fašismu více než komunisté. Jinak je tomu ovšem ve volbě radikálních metod politického postupu.
Komunisté zůstávají zastánci kvalitativních změn kapitalismu v socialismus. I nadále považují stát za výbor pro řízení společných záležitostí celé buržoazie. V současném „Česku“ pro to mají ty nejlepší důvody. To však vůbec neznamená, že politické změny jsou v rámci kapitalismu nevýznamné. Stranickoparlamentní soustava představuje systém, který je na různých společenských strukturách, včetně vlastnických, přece jen relativně nezávislý. Způsob, jakým však velké vlastnictví prorůstá do politiky, nám české poměry demonstrují zvláště názorně.
I sociální demokracie považovala zprvu za projev značné povrchnosti, jestliže byla politická demokracie oddělována od sociálních skutečností, zvláště vlastnictví. Postupně však prostředkům demokratické politiky věnovala svou stoupající důvěru. Dospěla k závěru, že kapitalismus už není nutné svrhnout, že jej lze touto cestou osedlat a ochočit. Sociální demokraté v České republice dnes tvrdí, shodně s V.Havlem v době listopadového převratu, že pro intelektuální zvládání jsou pojmy kapitalismus a socialismus již „nepřiměřené“, že „žádnou vyspělou ekonomiku dnes nemůžeme označit za čistě kapitalistickou nebo Čistě socialistickou…Není kapitalismu bez socialismu a naopak“ /Z.Bradáč, Listy,č. 1,1955, s.30/. Nenásilná, přirozená politika se může omezit jen na „přístavby a přestavby“, neboť „k tomuto systému neexistuje napravo ani nalevo žádná přesvědčivá alternativa“ /Tamtéž/.
V druhé polovině 20.století tak všechny sociální demokracie převzaly Bernsteinovo heslo, že cíl je ničím, jen hnutí je důležité. Vzdaly se revoluce, a přiklonily se k sociálním a parlamentním řešením. Postupně rezignují na změny vlastnických poměrů ve prospěch selektivního znárodňování, smíšené ekonomiky a soustřeďují se na změny v distribuci /např. úpravami daní/. Přes jisté váhání nakonec ustupují před omezováním úlohy veřejného vlastnictví a státního zasahování do ekonomiky a absolutizováním role trhu. Místo zespolečenšťování ekonomiky se soustřeďují na rozšiřování účasti na politickém a tím i ekonomickém životě. Spoléhají na morální tlaky a požadují sociální, pečovatelský /patemalistický/ stát, tj. aby se bohatší lidé jeho prostřednictvím podíleli na všeobecném vzestupu. Namísto sociálního pokroku vystupuje do popředí pokrok mravní a zdokonalování soustavy lidských práv a svobod.
Sociální demokraté se tak zaplétají, jak upozorňuje R. Heywood, do otázek, ve kterých se zamotává i liberální demokracie: jaký má být žádoucí poměr mezi soukromým a veřejným vlastnictvím, jak velké má být daňové břemeno, aby nepoškodilo ekonomickou dynamiku, jak dalece chránit ty, kteří jsou logikou trhu vytlačováni na okraj ekonomiky? Jaká rovnost je vlastně přijatelná k humanizaci „osedlaného“ kapitalismu? /R. Heywood, Politické ideologie, cit.práce, s.122 an./ Sociální demokraté se tak dostávají stále více nejen do těsné blízkosti sociálního liberalismu, ale občas se s ním a někdy i s paternalistickým konzervatismem překrývají/Tamtéž, s.124/.
Na současné pozorovatele, kteří jsou neustále přesvědčováni, jak hluboce škodlivé je odtrhovat demokracii a kapitalismus, však působí jiný argument. Na otázku, zda je komunismus „hluboce protidemokratický“, jsme se již pokusili odpovědět. Ale nesblížily se skutečně metody postupu komunistů a fašistů, i když měly jiný obsah a mířily protichůdným směrem?
Fašisté v Německu rozvinuli po svém legálním nástupu k moci velice rychle celou paletu prostředků, jež měly pomoci uchovat a prosadit zájmy německého velkokapitálu, zvláště finančních knihu. Podstatnou, ba rozhodující jejich částí bylo brutální, otevřené násilí, útočné akce proti vnitřním i vnějším „neplnocenným“ protivníkům. Méně hodnotné národy si hodlali pomocí války podřídit, smrtelné nepřátele v zemi i za hranicemi hodlali nemilosrdně fyzicky vyhladit.
Bolševici v Rusku získali a udrželi revoluční moc nikoli pučistickou dovedností a rudým terorem, ale svým programem a jemu odpovídajícími činy. Pro mnoho vnímavých lidí měla značnou přitažlivost hesla o okamžitém míru, o sebeurčení národů, o rozdělení půdy těm, kdo na ní pracují. Pracující lidé v zemi za jejími hranicemi vítali akty dějinné spravedlnosti, které uskutečňovala politická moc v rukách dělníků a rolníků. Na „přežití“ sovětského státu se aktivně podílely nejen levicové síly v zahraničí, ale i podstatná část světové demokratické veřejnosti. Respektovala také právo revoluce se bránit.
Přesto se neustále vrací obvinění, že komunisté, stejně jako fašisté, jsou nejen stoupenci násilí, ale že je dokonce uplatňují samoúčelně. Pravým smyslem jejich usilování že je vlastně bažení po moci a její využívání v nízkých cílech, mezi nimiž nejodpudivějším je bažení po cizím majetku. Za tím účelem prý rozsévají „třídní zášť“. Pravice v České republice jim dokonce pohrozila okamžitým trestním postihem, budou-li v této činnosti „pokračovat“.
Komunisté však třídní boj nezavedli. Netvrdí také a nikdy netvrdili, že se vztahy buržoazie a proletariáíu jejich vzájemnými střety vyčerpávají. V kapitalistických státech disponovali obrovskými potlačovacími prostředky ostatně vládnoucí třídy, nikoli proletariát. Ten mohl na svou obranu použít jedinou zbraň, sílu své organizace. Ještě v meziválečném období, o něž tu ve velké míře jde, se v rámci obranných opatření ani sociální demokracie nevyhýbala užití prvků „za hranicemi demokracie“ /např. Schutzbund Socialistické strany Rakouska, který prováděl polovojenský výcvik svých členů a disponoval zbraněmi v tajných skladištích/.
Omezovali však komunisté užití násilí na obranné akce i poté, kdy upevňovali lidovou moc? V.I.Lenin si uvědomoval, Že využívat politicko mocenských struktur bude nutné po celou dobu prosazování reálného zespolečensťování výrobních prostředků a momentů samosprávy do vedení a řízení společenských záležitostí. Zdůrazňoval význam dělnického, či dělnicko rolnického státu a sovětů, jakož i strany jako instituce, která má zvyšovat ideovou a organizační úroveň masy dělníků, jejich politickou kulturu. V důsledku konkrétních okolností byl položen značný důraz na centralismus, který by současné uvolňoval co největší možný rozsah demokratické účasti /demokratický centralismus/.
Vzorem pro postup byla úzkostlivá snaha dodržovat demokratické principy, charakteristická pro Pařížskou komunu. Šlo o uplatnění všeobecného volebního práva, rozšířeného poprvé i na ženy, o volby a právo na odvolání členů rad a úředníků, jimž byly omezeny platy tak, aby nepřevyšovaly plat kvalifikovaného dělníka, o zavedení dělnické kontroly v opuštěných dílnách, stanovení pevných cen , základních životních potřeb, odluky církve od státu, právo na vzdělání všem, bez ohledu na majetek a o další sociální opatření.
Diktatura proletariátu, ve své potlaČovací složce proklamovaná jako čistě obranné a dočasné opatření proti možnému násilí domácí buržoazie a jejích zahraničních spojenců, proti kontrarevolučním útokům a pokusům o zvrat, měla ustoupit ihned, jamile by se stát stabilizoval. Proč se tak nestalo?
Říjnová revoluce měla mocný vliv. Nestala se však signálem pro brzký triumf světové proletářské revoluce. Zejména v klíčové zemi, v sovětském Rusku, byl systém pod značným tlakem výchozích zaostalých poměrů, převahy nevyspalého rolnického živlu a důsledků carského absolutismu v nízké úrovni obecné politické kultury a v silných pozicích byrokracie. Musel čelit protiútokům konírarevoluce a soustavnému, promyšlenému tlaku ze zahraničí, který přecházel v agrese. I v dalších socialistických revolucích přešla moc na dělnickou třídu většinou v méně vyvinutých a zaostalých zemích /s výjimkou Československa a NDR/.
Původní představy bylo proto nutno přizpůsobovat této nepředvídané situaci. V rozvinutých zemích by nikdy nemohly dosáhnout takového rozsahu centralistické praktiky, jež měly zajistit organizovaný postup, intenzívní prosazování sociálního a výchovného programu, ale také účinnost donucovacích praktik, jimiž se revoluce bránila. Odtud už byl jen krůček k tomu, aby se při postupném vyčerpávání původní energie velkolepého revolučního nástupu definitivně sklouzlo k vymezování úkolů výstavby a organizování postupu převážné shora. Tak se začala prosazovat neblahá logika reagování centra, které stále více spoléhá na aktivitu „těch dole“, ztrácí s nimi skutečný kontakt a je stále více přesvědčeno o bezchybnosti svého postupu. Obdobně pak reagovali „ti dole“, kteří stále více spoléhali na moudrost těch, kteří věci „nahoře“ zařizují a rezignovali na svou vlastní bezprostřední, samostatnou a iniciativní účast. Centrum a s ním spjaté politické i hospodářské řídící struktury začaly sledovat stále více své vlastní skupinové zájmy a prosazovat je mocenskými prostředky. Vedení strany se stalo autoritářským, podřídilo si nejen členstvo, ale zejména státní mocenské orgány. Diskuse a kritika byly postupně zatlačovány, opozice byla i fyzicky decimována. Zrodil se příkrý rozpor mezi socialistickou ideologií /přesto, že byla těmto podmínkám sama přizpůsobována/ a administrativně direktivní praxí. V zahraniční politice se objevovaly velmocenské prvky. Osobně odpovědným byl za tuto situaci zejména J.V. Stalin, který získal rozhodující politický vliv.
Tento systém nebyl totalitní. Stranickostátní byrokracie v privilegovaných řídících strukturách sice mohla zneužívat okolnosti, že svou činností vážně zbrzdila růst politické kultury obyvatelstva a obnovovala tak jeho závislost. Paradoxně však právě toto degradování politické účasti, spolu s nedostatečnou infrastrukturou, znemožňovalo spekulativní totalitní model plněji uplatnit. Systém však byt, zejména v některých vývojových fázích, silně autokratický. Socialistické záměry, směry a tendence vývoje se nepodařilo zcela zvrátit. Byrokratismus a svévole privilegovaných struktur systém deformovaly a přes nesporné, Často pozoruhodné dílčí úspěchy, vyvolaly jeho dlouhodobou stagnaci, která přivodila pád. Obraz socialismu v očích domácí i světové veřejnosti tak značně poškodily.
Komunisté této situaci mlčky nepřihlíželi. Mohli se opírat o množství příznivců doma i v zahraničí, o upřímné přátele, o otevřené, objektivní i zaujaté kritiky. Z logiky fungování systému vsak bylo pro jejich většinu velice obtížné vystoupit a ještě obtížnější bylo dosáhnout reálné nápravy. V každém případě však je teze, že „komunisté Leninovy generace chtěli zavést socialismus za cenu přechodného omezení a potlačení demokracie“ /M. Hájek, Listy, č.l, 1995, s.36/, značným zjednodušením reálného běhu událostí. Jejím zevšeobecněním se lze dostat do těsné blízkosti těch činitelů vládní politiky, kteří velmi cílevědomě rozvíjejí strategický záměr, na nějž upozornil P. Uhl; připravit půdu pro případné předání moci otevřeně, přímočaře autoritativnímu režimu ve službách /spíše parazitního než produktivního/ kapitálu.
Pokračování