Komunismus a fašismus (25)

 

logo4) Radikální změny a „osedlání“ kapitalismu

b/ Může dojít ke sblížení komunistů a sociálních demokratů?

K opětnému sblížení komunistů a sociálních demokratů došlo v minulosti vícekrát. Bylo tomu tak v okamžicích nejvážnějšího ohrožení, ale také pří hledání východisek: v lidových frontách na obranu proti fašismu a válce, ve španělské občanské válce, v protifašistickém odboji i při vytváření lidově demokratického státu. Je možné předpokládat sblížení v současné situaci? A na jakých pozicích?

Je známo, že komunisté sami začali, zvláště intenzívně od 60.1et, promýšlet efektivnější způsob rozdělení /distribuce/ politických mocí. Měl omezit zjevná nebezpečí monopolního soustředění a využívání takových mocí, zesíleného zvláště silným závanem studené války na počátku padesátých let. Jedním z hlavních předpokladů byla základní racionální východiska komunistických pozic a rozhodujícím důvodem hledání nových prostředků, jak vyjádřit zájmy dynamických, pokrokových sil ve společnosti. Není třeba připomínat, že pro fašistické pojetí moci /přes schopnost lavírování, jakou prokázal např. Franco ve Španělsku/ byl takový postup nepředstavitelný. Komunisté kladli sovbě i dalším diskutujícím jediný požadavek, tj. aby taková úprava neohrozila prosazování socialistické alternativy. Stejné limity vytváří fakticky i záměrně, zprostředkovaně i přímo buržoazní politika protikapitalistické opozici. Okamžitě ovšem vyvstal problém, kdo a jak má o vymezení socialistické alternativy rozhodovat.

Pro vývoj v komunistickém hnutí v posledních desetiletích bylo charakteristické vzrůstající pochopení možností pokojného přechodu k socialismu prostřednictvím – relativně na svém sociálním zázemí přece jen autonomní -stranicko parlamentní soustavy /pokusy prosadit liberálněji pojatou pluralitu v tzv. Pražském jaru v roce 1968/. Zvětšil se zájem o uplatnění výhod tržního uspořádání, bez trhu pracovních sil /Jugoslávie, Maďarsko od r. 1968/. V koncepci eurokomunismu /1977/ se strany přestaly považovat za jedinou představitelku dělnické třídy, vzdaly se všeho, co by mohlo přivodit ideový a politický monopol a znovu silně zdůraznily liberální prvky v pluralitě politických stran a hnutí. Politika „perestrojki‘ v SSSR po r.1985 na tyto tendence navázala: přestavbou ekonomiky, která měla otevřít větší prostor trhu, „glasností“,která mela podstatně rozšířit možnost alternativních zdrojů a toků informací, prosazováním socialistického pluralismu, otevřením prostoru pro různé politické subjekty a zvětšením jejich autonomity.

Zprvu byly při obnovování a snaze o podstatné zvýšení účasti veškerého obyvatelstva vyzdvihovány leninské principy bezprostřední, samostatné účasti lidu na politickém životě, tj. socialismu jako živé tvořivosti lidu samého. Poměrně rychle se však přešlo k etapě deleninizace a uplatňování principů liberálních. Socialistická povaha plurality měla být zajišťována diskutovanou klauzulí o ústavně garantované vedoucí pozici KS. V březnu 1990 však KSSS přijala princip konkurenčních stran zápasících o moc ve „svobodných“ volbách. Tržní socialismus se přerodil v kapitalistickou ekonomiku. J.Šabata má pravdu, že nomenklaturní vrstva, alespoň její významná Část, byla v té době již potenciálně prokapitalistická. Šlo jí především o její privilegia, a ta si ve skutečně otevřeném procesu nemohla uchovat, Proto se stala významným činitelem „pokojné demontáže“ systému /Listy č.I, 1995, s.20/. Ve srozumění s vnějšími silami napomohla kapitalistické kontrarevoluci v zemi, růstu nacionalistických hnutí a pádu dalších socialistických režimů.

O smyslu zvratu v roce 1989 a o jeho dosahu pro vztah socialismu a demokracie se vede vzrušená diskuse. Otřes bezprostředné postihl nejen komunistické, ale také socialistické strany a socialistickou ideologii. Zdvihl hladinu zájmu o konzervativní, pravicové koncepce a přivodil vlnu restaurace. Přinesl tak rozporný výsledek. Otřásl mocenskými pozicemi levice /hlavně komunistů/, ale přerval také vazby mezi socialismem a autořitářstvím. Znamenal vážné oslabení sil, které usilují o radikální alternativu. Vyprovokoval je však také k intenzivnímu hledání nových cest k socialismu v současných podmínkách. Donutil je k tvořivé politické aktivitě.

Na cestu sociální demokracie se ti, kdo hledají zásadní alternativu, nemohou vydat, přestože je Široká a svou schůdností pro různé jedince z komunistického hnutí stále lákavá. Různí politikové sociálně demokratického typu nepovažují polistopadové změny zřejmě za nijak varovné. Uvažují o nich v duchu logiky, podle níž je hlavním kritériem pokroku nadále rozvoj demokracie jako takové /“čisté“ demokracie/. „Smysl demokratického obratu, který prožíváme, píše J. Šabata, tkví v obnově klasické občanské společnosti, nikoli v obnově „kapitalismu“, tj. v obnově hypostazované abstrakce výrobních vztahů“ /Listy č. l, 1995, s.20/. J.Šabata neví co mluví, když nedokáže vztáhnout „klasickou občanskou společnost“ ke konkrétním sociálně ekonomickým podmínkám a vymlouvá se na „hypostazovanou abstrakci výrobních vztahů“, užívanou podle jeho předpokladu těmi, kteří tuto souvislost zdůrazňují.

Potřeba tvůrčího přístupu k novým skutečnostem se netýká jen komunistů. Také koncepce sociálních demokratů se ocitla v krizi. Vývoj nepotvrzuje, že politická rovnost ztrácí ve vyšší míře svou formální povahu a vyvolává jako svůj důsledek rozšiřování sociálních práv a reálné sociální rovnosti. Jak se ukázalo v praxi, je moc, kterou sociální demokraté ve volbách získávají, na splnění takových úkolů nedostatečná a základní sociální tendence těch, na nichž závisí / od byrokratů po představitele bank a finančního kapitálu vůbec/, že jsou příliš setrvačné. Příliš mnoho společenských institucí, včetně mocných „nezávislých“ komunikačních prostředků, zůstává spojeno s kapitálem a jeho ideologií. Sociální demokraté dosahují funkcí, nikoli však reálné moci /A.Heywood/. Bylo by nebezpečné, kdyby se s takovými výsledky spokojili.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *