Akce „Schöner Tod“

 logoPo stopách dalšího nacistického vražedného systému

 

Pan
Günther  Brunner
Unterthal 45

Vaše dítě onemocnělo před pěti dny těžkým zápalem plic, doprovázeným kašlem a poruchami dýchání. Nemoc zdolávala duševně vyčerpané tělo velmi rychle. Dítě jí podlehlo 24. dubna 1942. Zemřelo tiše a klidně. Při bezvýslednosti jeho duševního utrpení můžete dekovat osudu, ze dítě zemřelo rychle a bezbolestně. Heil  Hitler! Léčebný  a  ošetřovací  ústav Eglfing/Haar u Mnichova

Úřední dopis otcem otřásl. Syn, kterého poslal na doporučení místního lékaře do ústavu, kde prý se mu dostane nejlepšího vyšetření a případně bude i operován, byl tělesně zcela zdráv; trpěl vrozenou slabomyslností. A najednou je mrtev. Otec tomu nechtěl věřit. Co se skutečně s dítětem dělo, vyšlo na světlo až o několik let později. Po válce byl vyslán do léčebného a ošetřovacího ústavu v Eglfingu jako komisař profesor Gerhard Smidt. Nalezl některá akta a dopisy, které se nepodařilo včas spálit. Hovořil s ošetřovateli a pacienty, kteří přežili, pátral po metodách lékařů a personálu, pokud jde o léčebné metody.

Podařilo se mu rekonstruovat téměř perfektní vražedný systém. Vydal o tom knihu „Selekce v léčebném ústavu 1939—1945″. Otřásla svědomím světa.

V roce 1940 netušil ani otec Brunner, ani tisíce jiných rodičů, že říšské ministerstvo vypracovalo podrobný program „vymýcení tělesně a duševně méněcenných dětí“. Opatření, kterými měl být prováděn, nazvalo v souhrnu „euthanasie“ – řecky: krásná smrt. Na počátku stál Hitlerův dekret z května 1940. Nebyl zveřejněn, ale jako směrnice byl přednesen úzkému kruhu zainteresovaných odborníků. Ukládalo se v něm „dát ránu z milosti“ nevyléčitelně nemocným. S německou důkladností pronikla směrnice do poslední německé vsi. Říšské ministerstvo nařídilo: „Všechny porodní asistentky jsou povinny hlásit Zdravotnímu úřadu narozené děti s podezřením na duševní méněcennost a tělesně nevyléčitelné nemocné. Každý lékař musí každý takový případ u dospělých neprodleně hlásit nadřízené složce.“

STÁT VRAŽDÍ JEDEM

V Berlíně byla zřízena centrální instance. Sem se soustřeďovala hlášení z celé země a „odborníci“ u zeleného stolu rozhodovali na základě sporých a nepřesných diagnóz o životě a smrti hlášených. Nacistický stát se však neodvážil registrované děti rodičům jednoduše vzít. Všemožnými způsoby propagandy i přímým nátlakem, pomocí lží a slibů se je pokoušel přemluvit, aby děti umístili do domovů a ústavů, kde jim bude poskytnuta pomoc a péče, kde jsou nejlepší podmínky pro jejich uzdravení. Mnozí rodiče za to byli státu vděční. To netušili, že…

Syn pana Brunnera šťastně dojel do Eglfingu. A pak už všechno šlo podle plánu. Dítěti byla naočkována velká dávka uspávacího prostředku, tuminalu. Když spalo, násletovaly další dvě nebo tři injekce. Vyvinula se bronchitida nebo zápal plic. Cíle bylo dosaženo: dítě za několik dní zemřelo „přirozenou smrtí“. V malém eglfingském ústavu, jednom z mnohých, tak zemřelo od roku 1940 do roku 1945 na „zápal plic“ 332 dětí. Pokud se týká oznámení, které vedení ústavu zasílalo rodičům, pak nelhalo. A když někteří rodiče pojali podezření, nebylo těžké jim tvrzení dokázat.

SMRT HLADEM JE VÍTANĚJŠÍ

Od května 1940 do léta 1941 zemřelo v Eglfingu 1600 dospělých pacientů. Další oběti nelze přesně zjistit, protože dokumenty z pozdějšího období byly spáleny. (Zpráva komisaře prof. Smidta).

O nadměrné úmrtnosti v eglfingském ústavu začaly kolovat poplašné pověsti. Smrt jedem musela být omezena. Na podzim 1942 se znovu sešli pracovníci bavorského ministerstva vnitřních záležitostí, aby otázku projednali a posoudili metody likvidace méněcenných lidí. Rozhodli se pro zavedení takzvané „pomalé smrtí odnětím potravy“. Od té doby bylo pacientům v obou eglfingských budovách přidělováno denně pouze několik brambor a krajíček chleba. Byla to vyzkoušená dávka, která „naplní žaludek a pomalu vede k cíli“. Tuto ďábelskou proceduru přečkalo pouze 444 pacientů, které osvobodili Američané v roce 1945. Jejich průměrná váha byla 40 kilogramů.

Tisíce rodin však  dostaly oznámení, že jejich syn, dcera, zemřeli na následky srdeční mrtvice, zápal mozkových blan, zápal plic atd… U oznámení byl dodatek: „Na Vaše přání Vám zašleme popel zesnulého, a to bezplatně.“

V létě 1967 probíhal druhý frankfurtský proces s největšími dosud Žijícími nacistickými „vrahy z milosti“. Na lavici obžalovaných zasedl právník G. Bonne z Dusseldorfu, obžalovaný z vyvraždění 15 000 duševně chorých jedinců, D. Haller z Hamburku, obžalovaný z vyvraždění 50 000 lidí, a R. Vorberg z Bonnu, kterému se klade za vinu vražda v 90 000 případech. Obžalovaní byli vylíčeni jen jako „bezvýznamní zaměstnanci vůdcovy kanceláře“. Většina byla zcela osvobozena. Návrh nejvyššího trestu — 5 let vězení.

Co o tom soudili pan Brunner a statisíce dalších rodičů, komentáře nesdělily.

G. BECHERT

Archiv NoS

Čtěte : http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/eutanazie

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *