Nešťastná láska d´Arcyho
O naftě, o této tmavé, nelibě páchnoucí, smolnaté a olejovité tekutině, bylo právem napsáno: „Můžeš si s její pomoci rozsvítit lampu, bohužel nepříliš čistou, můžeš z ní postavit hladkou silnici pro auta, obarvit skvěle šaty, lékárníka zásobit všemožnými léky — hlavně však s ní můžeš uvést do pohybu pokojná auta a dopravní letadla, ovšem zrovna tak i tanky, bombardovací letouny a stíhačky s cíli méně pokojnými…“
Náš příběh začíná na podzim 1899. Do Teheránu, hlavního města Persie, kde vládne „král králů“, šach Muzaffár ed-Dín. přijíždí jakýsi Australan francouzského původu Wiliam Knox d´Arcy, inženýr, podnikatel a prospektor, podle vlastních slov soukromník, jenž podniká z nudy dlouhou cestu kolem světa a hledá dobrodružství. Zřejmě z touhy po dobrodružství si d´Arcy v Teheránu najímá přepychovou vilu, vyhledává styk s vyslanci evropských zemí a jejich prostřednictvím se dostává až k samému „šach-in-šachovi“. Mr. d´Arcymu nedá příliš mnoho přece, aby si perského vládce naklonil; je to pouze otázka peněz.
Šach Muzaffar ed-Dín vynikal jednak mnoha nepěknými osobními vlastnostmi, mezi nimiž krutost nebyla z nejhorších, jednak cnronickým nedostatkem peněz na vydržování rozmařilého dvora a početného průvodu milostnic. Proto pozvolna, ale jistě svou zem pronajímal a rozprodával. Angličané se zmocnili perské národní banky. Belgičané celních práv, ale ani to nestačilo.
Podnikatel d´Arcy brzy neklamně zjistil, a to na kratších i delších výletech daleko za oblast Teheránu, že zvláště na jihu je písečná půda této země hojné prosycena naftou, po které rostla ve světě poptávka den ode dne. Začal tedy zvolna a obezřetně připravovat svůj velký tah. S pomocí dvou přátel, věřitelů perského šacha, zadluženého na všech stranách, ho dÁrcy přesvědčil, aby mu poskytl za osobní půjčku na jih od Teheránu koncesi na těžbu nafty. Po obvyklém smlouvání se obchod podařil. A tak, když se d´Arcy v květnu 1901 loučil s Teheránem, měl v kapse pergamenovou listinu s šachovou pečetí, která mu za směšnou cenu 40.000 liber a za příslib 16% podílu dávala na 60 let právo využít všeho bohatství v oblasti 500.000 čtverečních mil na jih od Teheránu, což byla skoro celá Persie s výjimkou pěti severních provincií…
S tímto pohádkovým úlovkem v zavazadle vydal se d´Arcy na další „cestu za dobrodružstvím“ – do Evropy. Nemusel již vůbec pospíchat, a tak se rozhodl cestovat zvolna přes neznámé kraje Kurdistánu a přes Turecko až na Balkán. Chtěl si asi cestou dobře rozmyslet, jak se svým bohatstvím naloží, komu je s největším ziskem prodá. Možná také, že se chtěl v Turecku, kde byly usídleny monopoly císařského Německa, pozeptat na cenu, kterou by mu nabídli tito největší konkurenti Velká Británie na Blízkém a Středním východě. Kdoví.
Je pochopitelné, že činnost britského poddaného W. Knoxe d´Arcyho byla od jeho příjezdu do Teheránu pozorně sledována bdělými zraky agentů britské špionážní služby. Důstojníci Inteligence Service, usídlení v Persii a v arabských zemích Středního východu, tvořili tam přední stráž britského impéria. Ačkoli se tenkrát angličtí politikové naoko oficiálně dohodli s císařským Německem, že za cenu německých ústupků v Africe uznávají právo Berlína na rozšiřování německého vlivu v Otomanské říši, zaujímající větší část Středního východu, dělali potají všechno proti tomu. Proto se např. postarali, aby Němci za žádnou cenu nemohli prodloužit tzv. bagdádskou železnici až k Perskému zálivu, proto jen se skřípěním zubů snášeli, když se v Berlíně ozývaly takovéto hlasy: „Moudrá německá diplomacie se musí stát v Malé Asii třetím, který se směje, a musí tam postupovat vlastní cestou mezi Ruskem a Anglií,“ nebo když viléniovský kancléř von Büllow velkohubě prohlašoval: „Je v našem zájmu, abychom soupeření mezi Anglií a Ruskem v Asii využili tak, že se budeme hned sklánět před britským lvem, hned zase poklonkovat před ruským medvědem, až protáhneme svou dráhu ke Kuvajtu v Perském zálivu.“
Aby se to britským konkurentům nepodařilo, aby se plánovaná „cesta do Indie“ nedostala do německých rukou, připravených ke rvačce o nové rozdělení kolonálního světa, o to se na místě starali v první řadě agenti Intelligence Service, tajné služby, jež měla právě na budování britského koloniálního panství nemalý podíl.
Proto jí nemohla uniknout ani podezřelá činnost Australana d´Arcyho. Ten ještě nedošel ani do Kurdistánu a v Londýně už věděli na nejvyšších místech, jakou listinu od šacha obdržel. To, že ji dostal, britským vládcům nevadilo, šlo jim jen o to, aby jí bez úhony donesl až do Londýna… Cestování tehdejším Kurdistánem nebylo ani snadné, ani rychlé. Rozhodně však dobrodružné. Když se d´Arcy se svým doprovodem po několika týdnech putování dostal do malé vesničky Sairtu, kde musel přenocovat, našel v jediném místním hostinci ke svému milému překvapení mladou, sotva pětadvacetiletou Evropanku, která se mu představila dokonalou oxfordskou angličtinou jako miss Gertruda Bardsová.
Mr. d´Arcy byl okouzlen. Jaká to šťastná náhoda! Gertruda, žena pěkné, statné postavy, bystrého ducha, odvážná a statečná, studovala v těch končinách docela sama některá kurdská nářečí.
„Zdržím se v Sairtu ještě asi dva dny, pak poputuji dál. Mám namířeno do Anatolie, přes Ankaru a Istanbul do Evropy a zpátky do Londýna. TO víte, bude konec prázdnin…“
Mr. d´Arcy byl nadšen. Není to báječné, taková náhoda? On přece má před sebou stejnou cestu! A jelikož nepospíchá, tak ty dva dny v Sairtu na milou přítelkyni Gertrudu samozřejmé počká. Co už je takové malé zdržení proti vyhlídce na rozkošnou společnost po celý zbytek cesty?
Tak se dohodli a tak se stalo. V Ankaře Mr. d´Arcy docela náhodou onemocněl, „Asi jsem snědl kousek špatného masa,“ omlouval se své přítelkyni. Ale ta se od nemocného ani na krok nehnula. S roztomilostí, která stárnoucího muže nejenom dojímala, věnovala mu všechen čas, dokud se neuzdravil. Mr. d´Arcy si nestačil za tu náhodnou nemoc blahořečit. Za dlouhých hodin společně strávených se s Gertrudou důvěrně spřátelil a přestali mít před sebou tajemství. Brzy poté, v Istanbulu, se stal i milenci. Tam také d´Arcy dívce poprvé ukázal pergamenovou listinu s pečetí perského šacha, tam spolu začali snít o nádherné budoucnosti. Australan, skoro dvakrát tak starý jako Gertruda, byl nemálo pyšný, když si povšimnul, jak se jí při pohledu na listinu zaleskly nadšením oči a dojetím zajíkal hlas.
Zbývající část cesty do Londýna prožili naši cestovatelé jako neoficiální líbánky. Brzy poté, co vystoupili na Viktoriině nádraží a co se ubytovali v pohodlném hotelu, vyjednala Gertruda, udržující zřejmě velmi dobré společenské styky, svému milenci oficiální slyšení u dvou významných lordů admirality, Fishera a Pretymana. Mimochodem — první lord admirality Fisher byl všeobecně považován za „naftového maniaka“, neboť se zasazoval o to, aby britské válečné námořnictvo přešlo jako první na světě z parního na naftový pohon.
Při tomto rozhovoru s Mr. d´Arcym si britská vláda ústy dvou admirálů zajistila nezadatelně předkupní právo na nadpoloviční většinu Australanovy perské koncese.
Když se šťastný d´Arcy, jemuž se před očima roztančily miliony, vrátil do hotelu, aby potěšil Gertrudu, a dohodl se s ní, kdy přijme místo jména Bardsová jméno d´Arcy, marně se po ní sháněl. Našel místo ní na stolku v pokoji pouze stručný dopis. Miss Gertruda mu bez omluvy a jediného slova vysvětlení sdělovala, že musela náhle opustit Londýn a odjet k mamince na venkov. Žádná adresa, nic…
Dívka Gertruda zmizela ze života příštího milionáře právě tak náhle a neočekávaně, jak do něho vstoupila. Stárnoucí Mr. d´Arcy, zavalený starostmi se zakládáním svých dvou naftových společností First Exploitation Company a Bachtiary Oil Company, lámal si možná ještě dlouho hlavu nad těmi náhodami, které mu tajemnou Gertrudu daly a zase vzaly. Později snad pochopil…
Roku 1908 se d´Arcyho původní naftové společnosti změnily v Anglo Persian Oil Co (pozdější Anglo-Iranian Oil Company). Krátce před první světovou válkou, v květnu 1914, odkoupila pak britská vláda oficiálně 51% akcií společnosti APOC, aby si zajistila nerušený přísun nafty před blížící se válečnou katastrofou. Stalo se tak z iniciativy tehdejšího mladého ministra námořnictva — Winstona Churchilla. Vládě perského šacha pak vláda britského impéria 14. 5. 1914 dala na vědomí, že převzala správu nad naftovými zdroji ve větší části Persie. Za 40.000 liber, které doslal do kapsy rozmařilý šach Muzaffar ed-Dín, udělala nakonec britská říše jeden ze svých největších obchodů. Připomínal skoro do puntíku transakci se zakoupením Suezskěho průplavu. Jenže ten stál Británii 4 milióny liber, zatímco za podíly d´Arcyho zaplatila jen polovičku…
Není zajisté těžké pochopit, že dívka Gertruda byla ve skutečnosti agentkou Intelligence Service. Po úspěšném splnění úkolu s Mr. d´Arcym se vrátila do služby do své centrály v Káhiře.
Jmenovala se Gertruda Bellová. V roce 1915 sídlí pod tímto jménem v elegantním káhirském hotelu Shepheard, žije v přepychu, nosí vybrané hedvábné toalety a přátelí se nejraději s čelnými egyptskými vlastenci z buržoazních kruhů. Neopomíná před nimi nikdy zdůrazňovat své sympatie pro osvobozenecký boj arabských zemí, a protože umí navíc dokonale arabsky, daří se jí pronikat i tam, kam by se jiný těžko dostával. Její hlášení, po nichž najeden egyptský vlastenec nadlouho mizí, mají pro Intelligence Service obrovský význam.
Je válka a zájmy britské koloniální říše v naftových zemích Středního východu jsou silné ohrožovány Otomanskou říší, stojící na straně Rakousko-Uherska a Německa. Proto se Britové pokoušejí ze všech sil vyvolat ve vlastní režii jakési ozbrojené povstání Arabů proti Turkům, nebot sami nemají pro boj na dvou frontách — evropské a koloniální — dost sil. Agenti Intelligence Service mají při inscenování „národně osvobozeneckého“ boje Arabů hlavní slovo.
Kromě špiclování v řadách egyptských vlastenců dohlíží Gertruda Bellová i nadále na „svou“ naftu. Často mizí na dlouhé týdny a měsíce ze vznesených hotelů a paláců a podniká namáhavé výpravy.
Roku 1920 dostává Gertruda Bellová za nesporné zásluhy jako první žena rytířský řád britského impéria. Poté je jmenována pomocnicí britského guvernéra v Bagdádu sira Percyho Coxe. Má funkci „assistant political officer“. Pravé v té době, v druhé polovině roku 1920, začalo v Iráku ozbrojené povstání 150.000 Arabů. Byla to odpověď na tzv. naftovou dohodu ze San Rema z dubna 1920, podle které si západní imperialisté rozparcelovali arabské země na mandátní území. Byla to odpověď na opakované falešné sliby, že země, tak dlouho vykořisťované tureckou říší, obdrží svobodu…
Hlavní slovo při potlačování protibritských nepokojů měla opět Intelligence Service, jmenovitě Gertruda Bellová. Různými machinacemi se jí podařilo sestavit z prodejných arabských politiků jakési „poradní shromáždění“, vydávané za zárodek parlamentu, jež uchlácholilo povstalce. V listopadu 1920 dosadil guvernér Cox do čela irácké vlády jako svou loutku statkáře Gajláního a na trůn se z popudu tehdejšího ministra kolonií dostal — Lawrencův přítel emír Fajsál, jehož „volbu“ označila dokonce i tzv. Společnost národů za vyloženou frašku.
V příštích letech je sídlem Gertrudy Bellové stalo severoirácké město Mosúl, jedno z největších naftových středisek země. Je to už starší, velmi štíhlá, prošedivělá a pedantická dáma s vysokým postavením v Intelligence Service. Má mnoho podřízených, ale často kontroluje osobně mnohé karavany procházející „její“ naftovou oblastí. Jednou si tak pozorně prohlíží karavanu mířící do Afghánistánu. Jeden z jezdců, muž s osmahlou tváří a lhostejným pohledem, zdá se jí nějak povědomý. Odkud ho jen zná? Ovšem, ten neznámý je přece — plukovník Lawrence! Je to on, tajemný a všudypřítomný hrdina britské špionáže v arabském světě. Na cestě za novým úkolem, za novou „malou“ válkou – pro větší slávu britského impéria… (foto v úvodu článku)
Neboť — jak to řekl Cecil Rhodes, jeden z tvůrců britské koloniální říše — „Krev těch druhých jsou naše peníze!“
Archiv NoS