Komunismus a fašismus (29)
2. Situace v České republice
Česká zahraniční politika, uplatňovaná neokonzervativci ovládanou koalicí, má typicky provinciální rysy, které vyhovují českému maloměšťákovi. Je směsicí poníženosti, až devotnosti, podbízení se a pohrdlivého vztahu vůči těm na východě i na západe, kteří k neokonzervativnímu ideálu ještě nedospěli, nebo jej už zase, předčasně opustili. Po přípravné operaci, kterou uskutečňovala již Čalfova vláda, a která vyzdvihovala občanství, občanskou společnost bez vztahu k národnímu prvku a při až ostentativní lhostejnosti k české kultuře, jazyku a suverenitě, V.Klaus prosazuje poněkud více „českou cestu“ reforem. V.Havel představuje vstřícnost až podřízenost v evropanství s dominací Německa a světoobčanství s dominací USA. V.Klaus a česká konzervativní pravice však připomíná užitečnost češství jako vlastní základny expanze. Sází proto – i zde po vzoru Thatcherové – více na svůj národní stát, svoji národní identitu, proti „byrokratům“ v mezinárodních institucích, počínaje Bruselem /ES/ a konce New Yorkem /OSN/. Ne příliš spolehlivou oporou je tu ODA, ale jen proto, že sleduje vlastní stranické zájmy. Nelze opomenout, že před rozdělením federace byla nositelkou českého šovinismu vůči Slovensku. Podporu může nalézt taková politika i v otevřeneji nacionálně laděných stranách, byť jsou nepočetné, jako je Hiršova strana Národně sociálně liberální, Moravská strana středu a Moravská národní strana.
Zahraniční politice slouží intenzívní propaganda, přehodnocující historii, bezprostředně zejména výklad druhé světové války. Vítěznými mocnostmi jsou dnes už jen tři západní mocnosti, které také rozhodly o denacifikaci a provedli ji. Sleduje se však ještě mnohem záludnější záměr, ospravedlnění přípravy a způsobu vedení války nacistickým Německem. Válka je vydávána za konflikt demokracií s dvěma totalitními diktaturami, které ji rozpoutaly. Vzhledem k tomu, jak je dnes hodnocen „bolševismus“ obecně a Stalinova vláda zvláště, přičítá se vlastně nacistům nejen menší část za její rozpoutání, ale také určitý heroismus v boji, který tak záhy proti rozpoznanému „zlu“ zahájili. Obdobně je hodnocen boj o Španělskou republiku. Francovo vystoupení proti legální demokratické vládě je ospravedlňováno nutností bránit se proti útocnosti levice, proti její snaze přeměnit republiku v diktaturu proletariátu. Komunistický nepřítel ospravedlňuje „fyzické ničení“, „hromadné exekuce v dobytých oblastech“ /P.Preston. Franco, Vůdce Španělska, 1946/.
Zvláštní zájem má koaliční politika na „nápravě“ vztahů k Německu vůbec. Po pohlcení NDR nastupuje jako velmoc, která je nejen hospodářsky, ale i vojensky dostatečně zabezpečena. Rychle roste jeho sebevědomí, navrací se „pocit zvláštní odpovědnosti“ /ostatně charakteristický již pro Adenauerovu éru/ za obranu před silnými vlivy z východu a integraci Evropy až po Ural /W. Hallstein 1952/. Více méně otevřená podpora je poskytována záměrům a cílům spolků, které uplatňují „právo“ na historické ospravedlnění, na návrat území či jen majetku Němcům, odsunutým z českého pohraničí. Jde o extrémní, militantní část sudetoněmeckého landsmanšaftu, o jejich inspirátory a protektory, o aktivisty, vycházející i dnes vstříc pangermánským snahám. Vrcholnou organizací je Svaz vyhnanců /F.Wittmann/ a Sudetoněmecké krajanské sdružení /F.Neubauer, Wittman je zde místopředsedou/.
Vládní koalice a její politické a propagandistické opory, si dávají silně záležet, aby představily Německo jako „nepochybně demokratický stát“.
Dnes jsou ovšem voleny jiné metody k dosažení volného přístupu k trhům a zdrojům nerostného bohatství na východě a na celém světě. Snahy získat podstatně větší vliv na mezinárodní instituce a procesy se opírají o ekonomickou sílu. Jsou však doprovázeny jednoznačnou Verteidigungspolitische Richtlinien /listopad 1992/, zahrnující i právo na export německých ofenzivních zbraní za rámec NATO, i právo na zasahování za hranicemi NATO a Evropy.
Vstřícnost vůči současným formám expanze německého kapitálu a jejího ospravedlňování v minulosti i v přítomnosti, je dnes v dříve tak těžko dobyvatelné české kotlině velká. Nejde jen o to, že se bourají pomníky padlým osvoboditelům a stavějí pomníky a upravují hřbitovy agresorům a okupantům. Nejde jen o to, že se vychází vstříc nárokům na ospravedlnění po válce odsunutého německého obyvatelstva a nehorázně se přitom falšují dějiny /tzv. Antifašistická liga označila „vyhnání“ sudetských Němců z pohraničí za první zločin stalinského režimu/. Nejde jen o prohlašování, že vzájemně oplodňující soužití Němců a Čechů ohrozil až vzestup totalitních politických systémů, nacismu a bolševismu. Jde především o to, že se má německý expanzionismus, včetně hitlerovské expanze ospravedlnit jako expanze úctyhodné kulturní velmoci, jíž se mohli bránit jen omezení provinciálové. Jde o to, že se snižuje zápas Čechů a Slováků o udržení národní a státní suverenity, nezávislosti i prosté existence. Jsou omezována a rušena práva českých odbojářů /krácena práva příslušející jim ze zákona č. 244/1946 Sb./. Koalici nezajímají i proto, že mezi nimi bylo právě mnoho odsuzovaných komunistů. Od 1.ledna 1995 byl zrušen Památník odboje historického ústavu Čs. armády. Poslanec Tollner předložil návrh na zrušení státního svátku, 9.května, připomínající porážku agresora, který chtěl národ fyzicky zlikvidovat.
Smyslem je snížit hodnotu činů těch, kteří v boji za národní nezávislost obětovali i své životy /v přepočtu na obyvatelstvo Norska, Belgie, Francie, Velké Británie i USA to bylo více než v těchto zemích/. Smyslem je učinit obyvatelstvo povolné tváří v tvář dalšímu rozchvacování národního bohatství mezinárodními monopoly, ovládání jeho politického jednání a smýšlení ze zahraničí. Smyslem je šířit defétismus i pro případ přímého národního a státního ohrožení. Takovým postupem se vychází vstříc cílům, které díky odbojným Čechům nedokázala naplnit politika nacistického Německa.
Pokračování