Sýrie: cesta ven

Příběh Sýrie má dvě verze.

Podle jedné drtivá většina Syřanů povstala proti brutalitě zločinné diktatury. Vláda Bashara al Assada je v úzkých, izolovaná v oblasti i mezinárodně, a drží se jen proto, že Rusko a Čína vetovaly zásah OSN. Ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová popisuje Assada jako „válečného zločince“ a president Obama jej nazval „chodící mrtvolou“.

Podle druhé zlověstná aliance feudálních arabských monarchií, USA a jejich evropských spojenců a mudžahedinů z al-Kájdy cynicky využívají věc demokracie ke svržení vlády, již většina Syřanů podporuje, k obratu sekulární Sýrie na baštu islamismu, a k přeměně Damašku na oddaného spojence Washingtonu a Saúdské Arábie proti Íránu a libanonskému Hizballahu.

Jako u většiny příběhů je pravda i smyšlenka v obou verzích, ale oddělit mýtus od skutečnosti je zoufale důležité, protože Sýrie leží ve strategickém srdci Středního východu. Zmýlit se by mohlo spadnout jako domino z Káhiry na Ankaru, z z Bejrútu do Teheránu.

Není pochyb, že demonstrace ze začátku března byly spontánní reakcí na uvěznění a mučení několika školáků syrskou vládou v Deraa. Navíc korupce Assadovy rodiny – ovládají armádu, bezpečnostní složky, většinu telekomunikací, bankovnictví a stavebnictví – spjatá s plynem a brutalitou bezpečnostních sil podtrhuje hněv, jenž živí povstání.  

Pravdou ale také je, že hráči zvenčí – konkrétně monarchie Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC), USA i sunnitské extremistické organizace – mají všichni želízka v ohni. Skutečně, je štiplavou ironií, že zatímco GCC odsuzuje Sýrii za utlačování jejích občanů, Saúdská Arábie a Bahrajn drtí ve svých zemích domácí demokratická hnutí. Nebo že by Washington měl být na stejném seznamu jako současný šéf al-Kájdy Ayman al-Zawahiri.

A zatímco tu je nepopiratelná brutalita Assadova režimu, nebo to, že za minulý rok zemřelo asi tak 7 500 – 8 000 Syřanů, izraelský vpád do Gazy v létech 2008-09 (při operaci Část Lead) zabil víc Palestinců, přepočteno v procentech na počet obyvatel. Když se země v oblasti snažily zastavit válku v Gaze, byly to Spojené státy, kdo zablokoval jakoukoli akci OSN. Dvojí metr a pokrytectví jsou na Středním východě vysoce v kursu.

Syrská krize není pouhou „zlí hoši versus hodní hoši“, demokraté versus diktátor, s drtivou většinou střetnuvší se se zabarikádovanou násilnickou elitou.

Za prvé, ačkoli současné povstání je zastoupeno značným počtem Syřanů, Assadův režim má domácí podporu. Jak podotýká Jonathan Steele z britského deníku the Guardian, nedávný průzkum tazatelské organizace You Gov Siraj o Sýrii,  objednaný u The Doha Debates a hrazený z katarských peněz, zjistil, že zatímco většina nesyrských Arabů chce, aby Assad odstoupil, 55 procent Syřanů chce, aby zůstal. 

Průzkum sotva vyvolá Assadovo potvrzení – polovina z oněch pětapadesáti procent chce svobodné volby – ale odráží skutečnost, že většina Syřanů se obává občanské války. Což bude sotva překvapující. Invaze USA do Iráku a následující občanská válka zaplavily Sýrii miliony uprchlíků a děsivými příběhy vraždění, mučení a sektářského krveprolití. A Syřané seděli v první řadě při patnáctileté občanské válce v Libanonu.   

Syrský disident Salim Kheirbek řekl listu The New Yorker: „V odporu není zapojeno víc než 30 % lidí. Zbývajících 70 %, není li právě s režimem, je potichu, protože to pro ně není přesvědčivé, zvlášť po tom, co se stalo v Iráku a v Libyi. Tihle lidé chtějí reformy, ale ne za každou cenu.“

Zatímco poslední referendum o reformě syrské ústavy široce odmítly USA, Evropa a GCC, objevilo se, že téměř 60 % voličů převážnou většinu návrhů podporuje.

Část podpory Assadova režimu přichází z menšinových komunit, především křesťanů a Alawitů, kteří tvoří 10, respektive 12 % z 24 miliónů Syřanů. Alawité jsou druh Šíitů, kterážto sekta ovládá vládu. Sunnité tvoří většinu. V Sýrii jsou také kurdské, drúzské, arménské, beduínské a turkmenské komunity. Odhaduje se, že v zemi je 47 různých náboženských a etnických skupin.

Alawité a křesťané mají důvod k obavám. Jak nedávno napsal New York Times, demonstranti v Homě, jednom ze středisek povstání, skandovali „křesťané do Bejrútu, Alawité do hrobu“. Al-Káida trvale popisuje Šíity jako „kost v hrdle islámu“ a napadá šíitské komunity v Iráku a Pákistánu.

Sýrie není izolovaná nábožensky ani mezinárodně. I když Arabská liga odsoudila Assadovu vládu, ne každý v organizaci je na palubě. Damašek má podporu v Libanonu a Iráku, a Jordánsko je vůči ní neutrální (Amman si také pamatuje chaos irácké války).  Alžírsko – severoafrický velký pes v bloku – je k Lize ostře kritické.

„Arabská liga už není liga a Arabům je vzdálena“, řekl alžírský ministr zahraničí zpravodaji Agence France Presse, „protože požádala Radu bezpečnosti, aby zasáhla proti jednomu ze zakládajících členů [Ligy], a vyzývá NATO, aby ničilo zdroje arabských zemí.“

15. února Valné shromáždění OSN drtivou většinou odhlasovalo, aby Assad odstoupil, ale země jako Brazílie a Indie odsoudily násilí a daly jasně najevo, že odmítají cokoli, co by bylo spojeno s vojenským zásahem nebo s vyzbrojováním hlavní opoziční síly, Svobodné syrské armády (FSA). Dokonce i Turecko, volající po Assadově rezignaci, začalo být opatrné a zastavilo rozhovory o vytvoření „bezpečných zón“ podél svých hranic se Sýrií. Většina zemí má strach, že syrská občanská válka by se rozšířila do Libanonu, Turecka, Iráku, Jordánska a možná i do států v Zálivu.

Ačkoli situace na území Sýrie je poněkud nepřehledná, syrská armáda a bezpečnostní služby stojí, jak se zdá, momentálně na Assadově straně. Půjde-li to tak dál, vzbouřenci se sice mohou jakž takž udržet při životě, ale bez zásahu NATO zvenčí je nepravděpodobné, že by dokázali svrhnout režim. Na druhé straně Damašek ani po roce bojů vzpouru ukončit nedokázal. Zkrátka to vypadá na slepou uličku, v kterémžto případě je současná kampaň na pomoc vzbouřencům a nucení presidenta, aby odstoupil, právě ta špatná strategie, jaká zaručeně prodlouží krveprolití. 

Saúdská Arábie, Katar a někteří senátoři z USA vyzývali k vyzbrojení FSA; obzvlášť špatná myšlenka, protože není zcela jasné, co je zač. Neustále jdou zprávy, že v této organizaci je i spousta džihádistů z Iráku, Libye a Saúdské Arábie. V každém případě rozdat zbraně lidem, které neznáte, bojovat společně s lidmi, které nemáte rádi, to je vzorec k zopakování afghánistánské tragédie. 

Za druhé, požadavek změny režimu – a hrozby obžalovat Assada a ty, kteří ho obklopují, z válečných zločinů – z toho dělá smrtelnou válku. Proč by měl Damašek dělat kompromisy, když je na konci hry exil a vězení? 

Jediným východiskem ze slepé uličky je vyjednávání. Rusové se nabídli jako hostitelé rozhovorů, ale svárlivá Syrská národní rada říká, že se nebude bavit, dokud Assad neodstoupí. Postoj USA a GCC je podobný. Rozhovory ale budou fungovat jen tehdy, budou-li mít obě strany motiv je zahájit, což znamená stáhnout požadavek na změnu režimu, odvolat sankce a přestat mluvit o pomoci FSA.  

Možná už zašly události příliš daleko, ale v tomto okamžiku se to tak nejeví. Místo odsuzování by měli být Rusové a Číňané povzbuzeni k vyjednávání o zastavení palby, a opozice by se měla chopit ruské nabídky hostit rozhovory s Assadovou vládou. Nedávné referendum může posloužit jako zlomový okamžik k přepsání ústavy. 

Aby se tak stalo, budou ale oblastní hráči, USA i Evropská unie muset přestat využívat Sýrii jako bitevní pole. Jak řekl listu New York Times izraelský ministr zpravodajství Dan Meridor, podporovat povstání v Sýrii bylo důležité proto, že „má-li bezbožná aliance Íránu, Sýrie a Hizballáhu rozbita, je to velice pozitivní.“

Pro koho? Je to o svobodě a demokracii, nebo to je vykalkulovaný posun na oblastní šachovnici? 

 

People’s World Weekly (KS USA) 7. 3. 2012, překlad Vladimír Sedláček