Írán, Izrael a USA: skluz do války

 cpusaVálky jsou vybojovávány proto, že se někdo rozhodne, že je v jeho zájmu je vybojovat. První světová válka nezačala atentátem na arcivévodu Ferdinanda, ani ji nespustil systém aliancí. „Náhoda“ může zahájit válečnou etapu, ale nikdo nevystřelí, dokud si nebude myslet, že to je dobrý nápad. Velká válka začala proto, že se zapojené země rozhodly, že by na ní mohly získat, bez ohledu na to, jak klamný závěr to byl.   

Mít toto na mysli je užitečné, když se snažíte určit, zda bude válka s Íránem. Zkrátka, jaké jsou zájmy protagonistů, a jsou dost důležité pro tyto národy k tomu, aby udělaly osudový krok do chaosu bitvy?  

Především, protože tu jsou tu zahrnuty ropa a plyn, válka by měla celosvětové následky. Írán dodává Číně kolem patnácti procent její spotřeby ropy a pokrývá 10 % spotřeby Indie. Je hlavním dodavatelem do Evropy, Turecka, Japonska a Jižní Koreje, a má třetí největší zásoby ropy a druhé největší zásoby plynu na světě. Úzkým Hormuzským průlivem prochází denně nějakých 17 milionů barelů, významná to část světových energetických dodávek.   

Zkrátka účastníci tohoto dramatu jsou značně rozsáhlí a jejich zájmy jsou stejně různorodé jako jejich národnosti. 

Podle izraelského premiéra Benjamina Netanjahua Írán vyvíjí jaderné zbraně, jež představují pro Izrael „existenční“ hrozbu. Ale prakticky nikdo tomu nevěří, masu telavivských vojenských s zpravodajských seskupení nevyjímaje. Jak nedávno řekl bývalý izraelský náčelník štábu, Írán „existenční hrozbou pro Izrael není“. Neexistuje důkaz, že by Írán vyvíjel bombu, a všechna jeho jaderná zařízení jsou momentálně pod čtyřiadvacetihodinovou kontrolou inspektorů OSN. Ale Izrael má zájem udržovat Střední východ coby roztříštěné území, rozpolcené sektářskými rozděleními a ovládané autoritářskými vládami a feudálními monarchiemi. Existuje-li nějaké poučení, které si Izrael vzal od svých bývalých britských pánů, je to rozděl a panuj. Mezi jeho nejtěsnějšími spojenci byly někdejší diktátorské režimy v Egyptě a Tunisku, a sám Izrael se teď nachází na stejné straně jako reakcionářské monarchie Rady spolupráce v Zálivu (GCC): Saúdská Arábie, Kuvajt, Sjednocené arabské emiráty, Bahrajn, Katar a Omán.   

Írán pro Izrael vojenskou hrozbou není, ale je problémem politickým, protože Tel Aviv vidí teheránský ostrý nacionalismus a nezávislost na USA a Evropě coby žolíka. Írán je také spřažený s hlavním nepřítelem Izraele v oblasti, Sýrií, s níž je oficiálně stále ještě ve válce, a s libanonským na Šíitech stojícím Hizballáhem, Hamásem v Gaze a Šíity ovládanou vládou v Iráku.    

V analýze Netanjahuovy vlády by údery na Írán oslabily místní nepřátele Izraele, a to za nízkou cenu. Scénář Tel Avivu zobrazuje úder a hrůzostrašný útok, následovaný příkazem OSN zastavit palbu, s nanejvýš pěti sty izraelskými oběťmi. Íránci nemají přílišnou kapacitu k odvetnému úderu, a pokud by zaútočili na izraelská obydlená centra nebo usilovali o uzavření Hormuzského průlivu, zavleklo by to do událostí Američany.

Samozřejmě takový růžový scénář je přáním o trochu víc než zbožným. Írán by se zastavením palby pravděpodobně nesouhlasil – bojoval proti Iráku osm dlouhých let – a válka má ve zvyku vykolejit i ty nejlepší plány. Ve skutečném životě bude dlouhá a krvavá a mohla by se přenést do celé oblasti.      

Íránští předáci používají spoustu nabubřelosti o ztrestání Izraele, kdyby zaútočil, ale za krátkou dobu toho moc neudělají, zvlášť vzhledem k červené čáře načrtnuté Washingtonem. Íránské vzdušné síly jsou zastaralé, a Izraelci mají techniku k odstínění teheránských radarů a protileteckých stanovišť. Írán by nemohl udělat moc k zastavení telavivské směsice leteckých útoků, raket z ponorek a balistických raket z Jericha.

Tím vším je řečeno, že „všechno je na stole“. Obamova vláda se zřejmě snaží se vystříhat války, ale s rýsujícími se volbami, neměl by Washington zůstat stranou? Na straně ANO jsou hlasy, jež ukazují, že Američané by nepohlíželi na novou válku na Středním východě se sympatiemi. Ale na straně NE jsou v jednotné formaci Republikáni, neokonzervativci a Americko-izraelský výbor politické akce, kteří tlačí na střetnutí s Íránem. Izraelské prameny naznačují, že Netanyahu možná počítá s tím, že americké volby 2012 mohou dotlačit Obamovu vládu zpět do války a/nebo zničit šanci na Obamovo znovuzvolení. Není tajemstvím, že tihle dva předáci se příliš nemilují.

Ale USA tu také mají své zájmy, ne až tak odlišné od izraelských. Americké nepřátelství vůči Íránu se datuje od roku 1951, kdy Teherán v roce 1951 sebral Británii své ropné zásoby. CIA pomohla v roce 1953 svrhnout demokraticky zvolenou íránskou vládu a dosadila diktátora Shaha. USA také podporovaly Saddama Hussaina ve válce s Íránem, se Sýrií mají dlouhodobě nepřátelské vztahy a nebaví se s Hizballáhem ani s Hamásem. Místní nepřátelé Tel Avivu jsou i místními nepřáteli Washingtonu.

Když monarchové zformovali v roce 1981 GCC, jejím prvotním účelem bylo vzdorovat íránskému vlivu na Středním východě. S využitím víry coby klínu GCC podněcovala sunniské fundamentalisty k boji proti Šíitům v Libanonu, Iráku a Sýrii a na svém území blokovala šíření „arabského jara“. Když Šíité v Bahrajnu začali protestovat proti nedostatku demokracie a nízkým mzdám, GCC tam vtrhla a demonstrace rozehnala. GCC nesouhlasí s USA a Izraelem, pokud jde o Palestince – i když je opatrná, aby neznepokojovala Washington a Tel Aviv- ale je na jejich straně, pokud jde o Sýrii, Libanon a Írán.

Evropská unie se přidala k sankcím, ačkoli Francie a Německo použití síly výslovně odmítly. Motivace v EU se rozprostírají od touhy Francie obnovit svůj někdejší vliv v Libanonu až k potřebě Evropy udržet prst na energetickém hrdle. Zkrátka není to všechno jen o ropě a plynu, ale je toho plno, o co jde, a jak podotkl Alexander Cockburn v listu CounterPunch, ropné společnosti by rády viděly snížení produkce a zvýšení cen. Válka by splnila obojí.

Írán tu bude obětí, ale najdou se tu i tací, kteří by na válce získali. Útok by sjednotil zemi kolem právě ne příliš populární současné vlády, umožnil by revolučním gardám rozdrtit opozici a poskytl by Ahmadinežádově vládě záminku prosadit snahy o pokrácení dotací na dopravu, bydlení a potraviny. Válka by stmelila moc nejreakčnějších sloek současného režimu.

V tomto dramatu jsou i další aktéři – jako první Čína, Rusko, Indie, Turecko a Pákistán, z nichž válku nepodporuje nikdo, ale je otázka, nebudou-li chtít události ovlivnit. Izrael se nakonec může rozhodnout, že jeho zájmům poslouží zahájení války, a Spojené státy se přidají, protože si většinou myslí totéž.

Nebo všechen ten rámus a běsnění nemusí znamenat nic… Myšlenkou, jež vyvede z nadšení, je, že nejmocnější účastníci dramatu – Izrael, USA se svými evropskými spojenci a Rada pro spolupráci v Zálivu – mají mnoho stejných zájmů a sdílejí přesvědčení, že síla je účinný způsob k dosažení něčích cílů. 

Právě na takových iluzích stojí tragédie.

People’s World Weekly, KS USA (překlad Vladimír Sedláček) 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *