Polem smrti

sc304Za války s hitlerovským Německem měla sovětská flotila na Baltu v okamžiku vypuknutí konfliktu kromě bitevní lodi „Marat“, křižníků, torpédoborců a lodí nižších tříd také 47 ponorek různých typů.




Od prvních dní musela podporovat akce pozemní armády a bojovat s nepřátelským letectvem. Větším jednotkám to způsobilo značné ztráty. Těžiště boje s námořní dopravou a spoji nepřítele proto plně převzaly ponorky, i když na počátku neúspěšně. Teprve 10. srpna 1941 sovětská ponorka „Šč-307″ pod vedením kapitánporučíka Petrova potopila německou ponorku „U-144″, která předtím torpédovala sovětskou loď „M-78″. Byl to první větší úspěch. 16. října 1941 „Šč-323″ kapitánporučíka Ivanova poslala na dno Baltského moře velkou tankovou loď s německým transportem. Další sovětské ponorky nakladly ještě téhož roku na hitlerovských komunikačních linkách kolem stovky min.

Severní Balt, zvláště Finská zátoka, se pokrývá už v listopadu ledem, který se udržuje do dubna až května. Zima 1941/1942 byla výjimečně dlouhá a tuhá. Na zátoce spoutané ledem se bojovalo jako na souši. Koncem března opustili své pozice obránci ostrovů Gotland a Východní Tinters. V sovětském držení zůstal jenom malý ostrov Lavan-saari (dnes Moščnyj) asi 100 km západně od Kronštadtu. Po 1100 dní byl nejdále na západ vysunutým přístavem sovětských ponorek.

Po bojích letní kampaně roku 1941 potřebovaly ponorky baltské flotily opravy. Prováděly se, často o hladu a za nedostatku paliva i elektrické energie, na zamrzlé a ostřelované Něvě, za doprovodu výbuchů pum a granátů, v kouři požárů Leningradu.

S příchodem jara však byly opravy skončeny a zahájeno cvičení.

Velení baltské flotily vydalo ponorkám rozkaz vzít zátoku útokem a přepadat německé komunikační dráhy. V první etapě mělo tento úkol provést osm lodí. Jako první vyplula 3. června „Šč-304 – Komsomolec“. (viz obr.) Nájezdu této ponorky předcházel průzkum lodi „M-97″ kapitánporučíka Džakova, jež pronikla ke gotlandské minové přehradě.

„Šč-304″ kapitána Afanasjeva proplula v noci na 4. června 1942 z Něvy kanálem do Kronštadtu. Protože hloubka činila nejvýše čtyři metry, plula vynořená, po hladině; ve světle „bílé noci“ byla zpozorována a ostřelována německou baterií z oblasti Peterhofu. Výbuchy poškodily všechny kompasy a elektrickou instalaci. Po opravě těchto škod však vyplula z Kronštadtu 9. června spolu se „Šč-317″. V noci z 11. na 12. června se obě ponorky rozešly na samostatné trasy.

30. června se „Šč-304″ vrátila do Kronštadtu. Přivítala ji zde posádka lodi „Šč-303″, připravující se k plavbě pod vedením kapitána Travkina. Na Baltu byly v činností kromě „Šč-317″ už také ponorky kapitánů Osipova, Višněvského a Mochova. Posádka „Šč-303″ vyslechla Afanasjevovu zprávu o tom, jak se „Šč-304″ probíjela minovými zátarasy a nepřátelským bombardováním.

Už 15. června, po překonání gotlandské minové přehrady, spatřil Afanasjev v periskopu loď. Ponorka k ní zamířila. Periskop vysouvali v intervalech několiko minut vždy jenom na pár vteřin. Pak podnikli útok dvěma torpédy a nákladní loď o výtlaku asi 10000 tun šla ke dnu. Z chování dvou doprovodných lodí bylo zřejmé, že Němci neměli podezření na torpédový útok ponorky, ale pokládali to za výbuch miny.

Příštího dne zaútočila ponorka na další nákladní loď. Tentokrát však na hitlerovské lodi zpozorovali stopu torpéda a včas mu unikli. Afanasjev se rozhodl potopit loď střelbou (jeho ponorka měla dva kanóny ráže 45 mm). Když se vynořil, začali hitlerovci ponorku ostřelovat z palubních děl. Souboj byl riskantní a ponorka se raději potopila…

41  HLUBINNÝCH PUM

Od té doby byla „Šč-304″ po dobu svého pobytu na Baltu třikrát ostřelována pobřežními bateriemi, sedmkrát napadena letadly, čtrnáctkrát loďmi a dvakrát nepřátelskými ponorkami. Dvaadvacetkrát musela pronikat minovými poli. V lodním deníku bylo zaznamenáno 41 hlubinných pum, jež na ni byly svrženy. Za 664 hodin pobytu v oblasti působnosti se mohla sotva 58 hodin zdržovat na hladině. Znemožnilo to dostatečné nabíjení akumulátorů; aby se ušetřila elektřina, zřekla se posádka vařené stravy.

4. července večer se začala „Šč-303″ probíjet jutlandskou minovou přehradou. V komorách panovalo ticho plné obav. Náhle zazněl v ampliónech vzrušený hlas velitele torpédistů: „Na levém boku tření o trup!“ Tření bylo zakrátko slyšet i v centrále. V hrobovém tichu působil skřípot minového kotevního lanka příšerně… Hlavy námořníků se pomalu otáčely za posouvajíc! se ozvěnou a myšlenky všech se soustřeďovaly na jediné : Zachytnou se o vodorovná kormidla či šrouby, nebo ne? Rozkaz: „Levý motor stop! Kormidlo doleva!“ Mučivé očekávání…

Loď se pomalu stáčí doleva a skřípot přestává. Tváře se rozjasňují úsměvem. Ale ne nadlouho, protože z megafonu je
opět slyšet hlášení: „Minové lano na pravém boku.“ A zase škrábání.

Miny, rozestavené do „šachovnice“ v nevelkých rozstupech, se hlásily o slovo. Od každé z těch oblud vedlo dolů ke kotvě ocelové lanko. Když je loď zachytne a napíná, stáhne minu k sobě a dojde k výbuchu. Tehdejší ponorky ještě neměly přístroje pro detekci tenkých minových lanek, a proto o životě a smrti rozhodovaly obratné manévry lodí.

11. července vyplula „Šč-303″ poprvé na hladinu. Ponorka se pohupovala na hladině a nabíjela akumulátor. Neuplynuly ani tři čtvrti hodiny, a hlídka zpozorovala blížící se letadla. Nabíjení bylo okamžitě přerušeno a loď začala mizet pod vodou. Letadla zasypala místo jejího ponoření pumami, jež poškodily jen elektrické vedení a řízení, avšak ponorka z nebezpečí unikla. Přesto ale berlínský rozhlas vysílal v noci zprávu o jejím potopení…

TORPÉDOVÝ POPLACH

Mezitím se „Šč-303″ opět vynořila na hladinu. A téměř hned uviděl kapitán v dalekohledu velkou loď ve společnosti tří malých doprovodných lodí. Vzdálenost byla asi 15 až 20 kabelů (kabel = 1/10 míle = 185,2 m – tedy 2800 až 3700 m). První, dlouho očekávané setkání!

Kurs k útoku je příhodný. „Torpédový poplach!“ Teď záleží všechno na posádce. Všichni mají nervy napjaté. Konečně rozkaz: „Pal!“

Lodí to trhlo dozadu. Za prvním torpédem následovalo hned druhé. Očekávání i tmu protrhl oheň výbuchu a hora vřící vody se vznesla do výše, aby za chviličku dopadla zpět a stáhla s sebou loď ke dnu.

Na sovětskou ponorku se teď vrhly doprovodné lodi. Následovalo okamžité ponoření. „Šč-303″ proležela na dně více než dva dny. Německé lodi opět a opět bombardovaly místa ponoru. Všechny pokusy ztratit se jim skončily neúspěchem. Aby se šetřil proud, bylo vypnuto topení. Těla námořníků pronikal chlad. Stále obtížněji se dýchalo. Výbuchy poškodily osvětlení.

Travkin pochopil, že nepřítel nedovolí ponorce se vynořit. Rozhodl se tedy riskovat a probít se druhou minovou přehradou u ostrova Naíssaaru. Bylo to rozhodnutí riskantní, ale jedině možné. Po mnoho hodin byly nervy posádky napjaty do krajnosti. V poslední fázi pronikání vybuchla blízko lodi anténová mina. Otřesem se poškodily amortizátory akumulátorů. Konečně však, po šťastném překonání té poslední překážky, vyplula loď pod ochranou noci na hladinu.

Otevřeným vlezem pronikl do nitra lodi čerstvý mořský vzduch. Lidé ho chtivě vdechovali. Pilně se rozezvučely diesely, začaly se nabíjet baterie. Zjistila se také příčina podezřelých zvuků; ukázalo se, že příď lodi táhla část utržené signalizační sítě s několika malými bójemi, vydávajícími žlutý dým. Bylo třeba se jí ihned zbavit.

Ujal se toho námořník Krutkovskij. Uvědomoval si, že v případě náhlého útoku a nutnosti ponoření lodi zůstane na hladině. Ale dopadlo to šťastně. Loď nabila akumulátory a o půlnoci nabrala kurs na ostrov Osmusaar, který byl v rukou nepřátel.

U  BŘEHU OSTROVA OBSAZENÉHO  NEPŘÍTELEM

Změna kursu se měla provést za hodinu. Velitel ponorky si šel odpočinout, ale spánek nepřicházel. A najednou – co to? Pod kýlem skřípění a loď míří vzhůru! Velitel se rozběhl do centrály a volal: „Naplno zpět!“ Vysunul periskop a — strnul… Příď ponorky se už vynořovala na břeh, na němž uviděl polekané německé vojáky. Nebylo pochyb: byl to už Osmusaar! Loď plula rovnou do zajateckého tábora, který byl na tomto ostrově.

Nepřátelští dělostřelci se vzpamatovali z překvapení a rozběhli se k dělům. Ponorka včas ucouvla a pohroužila se pod hladinu. Dělostřelectvo zahájilo palbu. Pozdě! „Šč-303″ byla už v hloubce 20 metrů.

Večer 20. července spatřil velitel ponorky v periskopu konvoj, skládající se z tří nákladních lodí a šesti doprovodných plavidel. Na německých lodích bylo zřetelně vidět tanky, děla i jiné zbraně, dopravované z Německa do Finska. Bohatá kořist! Ale když už do odpálení torpéda zbývala necelá minuta, objevila se v periskopu doprovodná válečná loď, zakrývající svými obrysy cíl. Co dělat? Rychlé rozhodnutí a rozkaz k obratu na transportní loď. Poslední vysunutí periskopu a – „Pal!“ Stopa torpéd mířila přímo na blízký cíl. Ohlušující výbuch, druhý.

Otřesem v nevelké vzdálenosti byla ponorka tak silně rozkymácena, že se na chvilku vynořil nad hladinu vršek její věže a v kajutách zhaslo světlo; když pak inženýř-strojník prudce naplnil nádrže pro rychlé ponoření a loď šla dolů, udeřila v hloubce 27 m přídí do dna. A mapa přece v tom místě uváděla hloubku 75 m!

Není však čas zamýšlet se nad chybami v mapách. Je třeba se co nejrychleji obrátit doleva a odplout směrem na širé moře, neboť nad lodí se už objevily nepřátelské doprovodní čluny a zahřměly výbuchy hlubinných pum.

Jeden z blízkých výbuchů otřásl ponorkou tak silně, že celá posádka upadla. Výbuchy poškodily uzávěry vzduchu a elektromotory kormidel vypovídaly poslušnost. Po několika hodinách kličkování však ponorka setřásla pronásledovatele a přesunula se do oblasti estonského ostrova Hiiumaa (Dago).

TO JE ALE SMŮLA!

Večer 23. července spatřil velitel v periskopu křižník typu „Emden“ spolu s pěti torpédoborci. Cíl byl lákavý. Ponorka se připravila k útoku. Velitel se rozhodl zaútočit čtyřmi příďovými torpédy. Zdálo se, že všechno půjde hladce, když do velitelské kajuty vběhl bledý a rozechvělý velitel torpédovců a hlásil: „Soudruhu veliteli! Kryty příďových torpédových rour se neotevřely!“ To jim nadrobila ta skála Osmusaaru! Útok je odvolán.

V noci 24. července dostala ponorka rozkaz k návratu na základnu. 27. července počala opět překonávat minovou přehradu. Hodiny prodírání mezi kotevními lany min, jejich skřípot při tření o trup lodi — to vše se teď už nezdálo být tak strašné. A když se po překonání přehrady ponorka vynořila, narazila na nepřátelské kutry. Pronásledovaly ji tři dni.

Se zbytky elektrické energie doplula loď do Lavanasaaru, aby pak 9. srpna dorazila do Kronštadtu. Vítěznou „Šč-303″ očekával velitel flotily a její paluba byla zasypána květinami.

V. NIKOLAJEV

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *