Konstantin Simonov: Očima mé generace (2)

fadejevBuď ráno 13. května 1947, nebo v podvečer toho dne, už si přesně nevzpomínám, oznámili Fadějovovi (2), Gorbatovovi (3) a mně, že nás Stalin přijme 13. května v šest hodin večer, a ať v té době přijdeme do Kremlu.


Obr.: A. Fadějev

Pět minut před šestou jsme se sešli v jeho přijímacím pokoji. Byl velmi teplý májový den, sluncem rozpálené okno žhnulo horkem. Uprostřed přijímacího pokoje stál obrovský stůl a na něm ležel zahraniční tisk — deníky a týdeníky. Byl jsem tak rozčilen, že jsem neustále pil vodu.

Tři nebo čtyři minuty po šesté vstoupil do místnosti generál Poskrjobyšev a pozval nás dál. Prošli jsme další místnosti a vstoupili dveřmi do třetí. Byla to velká pracovna, obložená světlým dřevem, se dvěma dveřmi, těmi, kterými jsme právě vešli a dalšími vlevo na samém konci pracovny. Vpravo, dál od dveří stál psací stůl a vlevo podél stěny dlouhý zasedací stůl asi tak pro dvacet lidí.

V jeho čele seděl Stalin, vedle něho Molotov a Ždanov. Vyšli nám vstříc.

„Žádáte, abychom znovu projednali honoráře,“ řekl Stalin. „Ale to jsme již posoudili.“

„Ano, ale nerozhodli jsme správně,“ namítl Fadějev a jal se vysvětlovat, že při současném systému honorování dostává spisovatel za dobré knihy, které se dočkají četných reedic, stále míň a nakonec vůbec nic. Odtud přešel Fadějev k disproporcím v honorování malých a masových nákladů a na závěr opakoval, že otázka honorářů nebyla vyřešena uspokojivě. Stalin ho vyslechl a řekl:

„Váš návrh vrátit se k této otázce hodnotíme kladně. Když jsme stanovili výše honorářů, chtěli jsme se vyhnout jednomu jevu: spisovatel nápíše knížku, žije z ní celá léta a nic nedělá. Jsou takoví, co si postavili chaty a přestali psát. Peněz nám líto není,“ dodal s úsměvem, „ale podobné jevy nemůžeme trpět. Stanovme v literatuře čtyři kategorie podle kvality: první pro nejlepší, druhou za dobrou, třetí a čtvrtou postupně pro ty další. Určeme stupnici, co říkáte?“

Odpověděli jsme, že tak to bude správně.

Dále se hovořilo o bytových podmínnách spisovatelů.

Až do této chvíle ubíhal čas velmi rychle, a mně bylo najednou líto, že beseda se Stalinem končí, vlastně už skončila. „Jestli už nic nemáte, zeptám se já. Jaká témata teď spisovatelé zpracovávají?“

Fadějev odpověděl, že hlavním tématem pro všechny spisovatele je válka. Současný život, výroba a průmysl se odrážejí v literatuře mnohem míň a většinou u spisovatelů průměrných.

„Poslali jsme některé spisovatele na studijní cesty,“ pokračoval Fadějev. „Vyjela skoro stovka lidi, ale většinou jen průměrní autoři.“

„Proč nejezdí známí spisovatelé?“ zajímal se Stalin. „Nechtějí?“

„Nemůžeme je nějak rozhoupat,“ řekl Fadějev.

„Nechtějí,“ vyslovil se Stalin. „A mají studijní zájezdy nějaký smysl? Co myslíte?“

Odpověděli jsme, že mají.

„Ale Tolstoj na žádné studijní cesty nejezdil,“ poznamenal Stalin.

Fadějev namítl, že Tolstoj žil v Jasné Poljaně a psal o prostředí, které dobře znal.

„Vždycky jsem si myslel, že solidní spisovatel, chce-li doopravdy psát, vyjede si, kam potřebuje,“ řekl Stalin. „Co Šolochov? Vyjede si někam?“

„Ten má svou tematiku taky kolem sebe,“ vysvětlil Fadějev.

 „Od jeho Donu se mu nechce?“ ptal se Stalin.

 „Ne,“ potvrdil Fadějev. „Do města ho nic neláká.“

 „Města se bojí,“ přikývl Stalin. „Katajev taky nechce jezdit?“

Fadějev uvedl, že Katajev píše pokračování románu „Na obzoru plachta bílá“ a i tato práce se pojí k Oděse a rozvíjí Katajevovo ústřední téma.

„Tak on zpracovává vážné téma?“ neustával Stalin.

„Ano, závažné, životní téma,“ potvrdili jsme všichni.

Znovu nastalo mlčení. „Existuje jedno téma, velmi závažné téma,“ pokračoval Stalin, „které by mělo spisovatele zajímat. Téma našeho sovětského vlastenectví. Naše střední a vědecká inteligence, naši profesoři a lékaři, tato naše inteligence nemá dostatečně vyvinutý cit pro náš současný sovětský patriotismus, chová neoprávněný, přehnaný obdiv k zahraniční kultuře. Tito lidé se neustále cítí nedokonalí, prostřední, zvykli se pokládat za věčné učedníky. Je to zpozdilá tradice a táhne se už od Petrových časů. Petr měl dobré myšlenky, ale za jeho vlády k nám nalezla spousta Němců, byla to doba, kdy jsme se klaněli jejich dokonalosti. Klaněli jsme se cizincům, nejdřív Němcům, potom Francouzům, těm podělaným cizákům,“ zavrčel Stalin, potměšile se ušklíbl, ale vzápětí už byl zase vážný.

„Proč bychom my měli být horší? Oč tu jde? Tohle teď musíme vtloukat lidem do hlavy nejmíň deset let. Tak to vidím já. Musíme bojovat proti mentalitě vlastní méněcennosti u mnoha našich inteligentů.“

Obrátil se ke Ždanovi: „Dejte mi tert dokument.“

Ždanov vytáhl z desek několik spojených listů se strojopisným textem. Stalin v nich zalistoval, pak se zvedl od stolu a podal je Fadějevovi: „Přečtěte to nahlas!“

Fadějev četl. Byl to materiál, který se týkal problému, o němž Stalin před chvílí mluvil.

Materiál byl později zveřejněn v tisku v dopise o takzvaném případu Kljujevové a Roskina. (4)

Zveřejnění tohoto dopisu v tisku zahájilo boj s pocity méněcennosti a neoprávněným obdivem zahraniční kultury. Započalo tedy to, co, jak se vyjádřil Stalin, bude nutno vtloukat lidem do hlav řadu let.

Tato akce dostala velmi rychle stručnou nálepku boje proti pochlebování, klanění se Západu a stejně rychle vzala na sebe nejrůznější zrůdné formy, jaké skoro vždycky provázejí ideologický boj, když se změní v hlučnou politickou kampaň. Z jedné strany je rozdmýchávaná a živená, přitom však vsává do sebe nebezpečné prvky vlastního vývoje. Nad mnohým z toho, co bylo tehdy napsáno a vytištěno, se dnes stydíme, včetně toho, co vzešlo z mého pera nebo co jsem jako šéfredaktor podepsal. To, co se později rozvinulo v ošklivou kampaň, ve svých některých projevech barbarskou a někdy dokonce špinavou, mělo své zdravé jádro. Tehdy na jaře sedmačtyřicátého roku bylo na místě postavit se proti náladám sebepodceňování, klanění se cizímu a pomíjení vlastních hodnot. Zárodky těchto negativních jevů opravdu existovaly a projevovaly s v naší společnosti. Vzniklo nebezpečné klima. Nechtěli jsme odmítnout boj s podobnými jevy, a to i pomocí literatury, ale vést jej vhodnými prostředky. Takovými, které odpovídají vysokým společenským cílům a nepoužívají hrubých pomlouvačných metod, které dovedou zastrašit, nikoliv přesvědčit, jak se velmi často dělo.

Fadějev začal číst dopis, který mu Stalin předal. Až do té chvíle většinou stál nebo jen přešlapoval za svým křeslem. Jakmile však Fadějev začal číst, vykročil Stalin podél celého stolu a pozorně si nás prohlížel. Od té doby uběhlo mnoho let, ale já si dosud velmi přesně pamatuji ten zvláštní pocit. Abychom se k chodícímu Stalinovi nestavěli zády, otočil se Fadějev instinktivně bokem k němu a my s Gorbatovem učinili totéž. Stalin se procházel, poslouchal Fadějeva velmi pozorně, s vážnou, dokonce napjatou tváří. Jako by chtěl z jeho intonace vyčíst, co si přitom myslí, co cítí a co prožíváme při četbě my. Když nás míjel, provrtával nás očima, a hlídal, jaké dojmy v nás četba vyvolává.

Zatím jsem se cítil docela dobře — ve věcné atmosféře, kterou Stalin na počátku našeho setkání vytvořil. Ale od této chvíle jsem byl nesvůj a napjat. Z toho, jak nás sledoval a jak naslouchal Fadějevovi, jsem vycítil jakési nebezpečí, které hrozí především nám, sedícím u stolu. Ověřoval si na prvních lidech této kategorie, na jednom slavném a dvou známých spisovatelích, jak na nás, taky inteligenty a komunisty, zapůsobí to, co nadiktoval do dopisu k případu Kljujevová, Roskin. Nadiktoval, nebo dokonce sám napsal, ani to není vyloučeno. V každém případě dopis se zrodil z jeho vůle.

Když Fadějev dočetl a Stalin se ujistil, že dopis na nás udělal dojem — což byla pravda — nepokládal za nutné se zeptat, co si o tom myslíme.

Když si dnes po mnoha letech vzpomínám na ten okamžik, jsem mu za to vděčný.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *