Jak byla založena Karlova univerzita

Opat břevnovského kláštera v Praze byl pobouřen. Jeho stížnost papeži Řehoři IX. sice byla kladně vyřízena a žáci katedrální školy dostali od nejvyšší církevní autority zákaz bezuzdného řádění, ale moc to nepomohlo. Podnětem pro opatovo rozhořčení se stal rozpustilý průvod na svátek Mláďátek v roce 1234, kdy žáci vpadli do kláštera a vyváděli tam všelijaké zlomyslnosti.

Představený mnichů správně tušil, že se tak stalo za tichého souhlasu biskupa i kapituly. Ať se mládí vydovádí. Tak to tedy ne! Jenže stížnosti ani modlitby nezabíraly. A tak nakonec břevnovští řeholníci kapitulovali a od roku 1267 radši vypláceli škole jako výkupné »věrduňk stříbra«, aby zabránili dalšímu pustošení svého kláštera. Tato pikantní zpráva ukazuje, že vyšší vzdělávání mělo v českém království delší tradici. Soustřeďovalo se ovšem výlučně na přípravu kleriků a později na řeholní generální studia.

Ve stopách přemyslovských předků

Za dalším odborným vzděláním, zejména v jiných oborech, museli studenti do ciziny. To se nelíbilo už přemyslovskému králi Václavu II., který byl slavným samoukem. To, co nemohl získat ve školách, dohnal díky výborné paměti a neutuchající píli v pozdější době. Teologové prý z něho měli při učených disputacích pořádný vítr. Citoval jim zpaměti dlouhé pasáže z bible a zaháněl je do kouta svými vytříbenými argumenty. S právníky rozebíral složité případy, s lékaři diskutoval o léčebných metodách. Václav II. proto toužil založit skutečné učení se všemi výsadami, které měla hrstka západních univerzit.

Co se nepovedlo jeho přemyslovskému předku, to se nakonec podařilo Karlovi IV. V roce 1347 získal od papeže Klimenta VI., svého učitele a přítele, privilegium založit plnohodnotné obecné učení. Znamenalo to velký úspěch, protože papežové, žijící v té době v Avignonu, střežili pro francouzského krále především věhlas a výjimečnost pařížské teologické fakulty. Ta si nepřála žádnou konkurenci. V Praze ji ovšem získala. Karel IV. počítal s tím, že na ní budou vyučovat i učit se také studenti z jiných zemí.

V zakládací listině, kterou vydal 7. dubna 1348, však zdůraznil hlavně význam »obecného učení«, jak se tehdy univerzitám říkalo, pro svou vlastní zemi: »A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost a nad ni stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni a za zbytečné mohli pokládat, za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, nebo aby jejich dychtění bylo ukojeno, v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastný je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku.«

V době svého založení měla Univerzita Karlova čtyři fakulty, a to svobodných umění, lékařskou, právnickou a teologickou. Panovník ve své zakládací listině sliboval: »Na tomto učení budou pak doktoři, mistři a žáci všech fakult, jimž slibujeme znamenité statky, a těm, které toho hodné shledáme, udělíme královské dary.« Karel IV. jistě postupoval správně, když nezaváhal a využil příznivé situace, aby založil univerzitu, kterou nyní považujeme za jeho největší kulturní čin. Potýkal se ovšem s takovým drobným problémem. Neměl zrovna dost prostředků, aby mohl tak nákladný záměr úspěšně realizovat.

Liščí štěkot kanovníků

Karel IV. však měl po ruce vhodného pomocníka. Kancléřem univerzity se totiž stal pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Většina z nás si ho představuje jako moudrého a laskavého preláta, který má pochopení pro lidské slabosti. Tak jsme si ho zapamatovali z filmu Noc na Karlštejně. Vstup na kolbiště církevních i světských dějin však neměl nikterak jednoduchý. Přestože či vlastně právě proto, že se zřejmě již za studií v Itálii seznámil s tehdejším markrabětem Karlem. Mladý a málo známý Arnošt z Pardubic po návratu do vlasti nejspíš díky této přízni zaznamenal rychlý postup. V roce 1338 se stal děkanem svatovítské kapituly a sbíral další výnosné hodnosti. Až se v lednu 1343 po úmrtí Jana IV. z Dražíc uvolnil biskupský stolec.

»A ačkoli byla tato volba kanonická a stala se naprosto z božího vnuknutí, přece však někteří z kapituly, odpůrci spravedlnosti, příznivci zvrácenosti, nehleděli na prospěch církve ani na důstojnost zvolené osoby a jakoby liščím štěkotem začali mluvit proti zmíněné volbě,« píše se v kronice Františka Pražského. »A poněvadž závist je bolestí 2 cizího štěstí, proto nepřestávají pomlouvat to, co nemohou změnit, a jako špinavý kozel nepřestávají jedovatým zubem rvát, čeho nemohou dosáhnout.« Silná slova, která použil kronikář z doby Karla IV., naznačují, že Arnošt z Pardubic nebyl za biskupa zvolen nikterak hladce. Někteří kanovníci dokonce oodali protest ke kurii. Zřejmě namítali, že světská moc, čili Karel IV., příliš okatě zasahuje do jejich práv. Papež Kliment VI., jakkoli v té době jeho vztahy s Karlem ještě nebyly ničím zkaleny, nemohl ovšem souhlasit s tím, aby si králové dosazovali biskupy. A tak prohlásil volbu Arnošta za neplatnou! Kanovníci však nemohli jásat dlouho. Papež si zároveň vyhradil právo, že sám obsadí pražský biskupský stolec. A jaké to překvapení – dosadil na něj z moci apoštolské právě Arnošta z Pardubic.

Po roce čekala na nespokojené kanovníky další rána. Čeští panovníci již dlouho usilovali o zřízení vlastní arcidiecéze. Konečně nastala příznivá situace. Papež si pro boj s Ludvíkem Bavorem vybral za spojence Lucemburky. Naopak mohučský arcibiskup, pod něhož spadalo pražské biskupství, se přidal na stranu papežova nepřítele. Dostal se tak do klatby. Skvělé. Kliment VI. nemusel poslouchat jeho námitky a bulou z 30. dubna 1344 povýšil pražské biskupství na arcibiskupství a do této provincie začlenil biskupství olomoucké a biskupství litomyšlské, které mělo teprve být zřízeno. Arnošt z Pardubic se tak stal prvním pražským arcibiskupem. Naštvaní kanovníci se mohli uštěkat, ale ani ne čtyřicetiletý, podle kronikářů vysoký a pěkný, muž se dostal až na vrchol církevní moci v království.

Podnikavý kancléř

Pro Karla IV. to znamenalo velkou pomoc v jeho rozsáhlých plánech, jak svou milovanou zemi, kterou našel téměř v rozvalinách, povznést na přední místo v Evropě. Jeho otec Jan Lucemburský sice proslul rytířskostí, ovšem také vysokými požadavky na peníze. Zemi vysál, královské statky zastavil nenasytným šlechticům.

Karel IV. měl plné ruce práce, aby vše napravil. Po panovníkově diplomatickém úspěchu s papežským privilegiem pro založení plnohodnotné univerzity se úkolu zajistit profesory i potřebné prostředky pro chod obecného učení energicky ujal Arnošt z Pardubic. V roce 1352 uložil duchovenstvu mimořádnou daň. Z výnosu nakoupil pro univerzitu první statky, z nichž pak byly placeny stálé důchody pro univerzitní profesory, i v péči o arcibiskupské statky prokázal mimořádné schopnosti. Nařizoval zakládat rybníky, dbal o rozvoj ovocnářství, nakupoval nová panství a podporoval hospodářský rozkvět biskupských měst Českého Brodu, Horšovského Týna a Roudnice nad Labem. Z vlastních prostředků pak mohl zřídit při katedrále prebendu pro mistra teologie, který byl součástí profesorského sboru teologické fakulty.

Pro rozvoj vzdělanosti v Praze měl jistě velký význam i jeho zájem o knihy. Podle jeho životopisce Viléma z Lestkova, děkana vyšehradské kapituly, už za italských studií dával Arnošt opisovat řadu knih a jiné přímo nakupoval. Kniha tehdy byla velmi drahou záležitostí. Až do vynálezu knihtisku Johannem Gutenbergem v 15. století se musel každý text slovo od slova přepisovat na pergamen. Zhruba do počátku 13. století byli mniši a v menší míře řeholnice jedinou skupinou lidí, která měla čas a především schopnosti věnovat se zdlouhavému opisování a ilustracím rukopisů.

Tento monopol ztratily řeholní řády po vzestupu měst, kde začali působit písaři a umělci, kteří tvořili už i vlastní kroniky či úřední zápisy. Univerzity pro ně měly dvojí význam. Předně na nich nová vrstva městských učenců získávala vzdělání. A pak mnozí z absolventů našli obživu v opisování knih pro univerzitní knihovny, jejichž nároky na množství odborné literatury už nestačily kláštery uspokojit. Boháči a mocní lidé rovněž toužili doložit význam svého rodu nějakou krásnou knihou. V té době patřily k nejoblíbenějším breviáře, čili sbírky modliteb, a texty psané na zakázku pro některého šlechtice či krále. Úzký okruh námětů, který se dosud soustředil hlavně na náboženské texty, se i díky univerzitnímu vzdělání většího okruhu osob rozšiřoval o nové podněty.

Založení obecného učení v Praze bylo trnem v oku sousedním zemím. Vždyť šlo o první takový počin severně od Alp a východně od Paříže. V roce 1365 proto rakouský vévoda Rudolf založil ve Vídni také univerzitu, i když bez teologické fakulty. Karel IV. kontroval a hned následujícího roku založil kolej, která byla po něm nazvána Collegium Carolinum. Kolej byla zřízena pro dvanáct profesorů. V roce 1383 Karlova kolej získala dům na Starém Městě, který od přestavby v letech 1383-1386 sloužil jako sídlo celé univerzity.

V té době již byl Karel IV. po smrti (zemřel v roce 1378), ale jeho zakladatelské dílo žilo dál. Dodnes je Karolinum sídlem univerzity, která je jednou z nejvýznamnějších vzdělávacích a vědeckých institucí uznávaných v Evropě i ve světě. V současnosti má 17 fakult (14 v Praze, 2 v Hradci Králové a 1 v Plzni) a studuje na ní přes 42 400 studentů. Je to vskutku kolos, jak by jistě s povděkem zaznamenal šikovný hospodář Arnošt z Pardubic. Roční příjmy UK představují asi pět miliard korun. A stále v nich významnou úlohu hrají dotace na vzdělávací činnost. Dnes nejde o „královské dary«, ale zájem státu o rozvoj vzdělanosti. Její význam po 660 letech od založení univerzity stále stoupá, a tak by měl vzrůstat i zájem vlády o zajištění co nejlepšího vzdělání pro děti a mladé lidi od základních po vysoké školy.

Archiv NoS